Zpěv ptáků

Nemohu spát. Je tři čtvrtě na pět ráno. Dva dny v horečkách. Ale už je mi líp. Vzala jsem si netbook, dívám se na internet, brouzdám po stránkách s módou a píšu. Otevřela jsem okno. Venku je ticho. Boží klid, vůně jarního rána a zpěv ptáků. Vůbec to nepřipomíná ráno velkoměsta. Spíše venkova. Chci splynout s tímto klidem. Připomíná mi rána mého dětství, rána pod širákem, kdy jsem se probouzela ve vlhkém spacáku, rána v kempu u Černého moře. Stejná vůně. Přitom je to ráno na pražských Vinohradech. Ti ptáci zpívají všude stejně. Možná je rušíme jen my. Ale jim je to jedno. Oni mají svůj svět. Do toho my nezasahujeme. Je možné, že slyším kokrhání kohouta? Blbost! Kde by se tady vzal? Možná je to jen podobný zvuk. Spíše iluze.

Musím se jít znovu nadechnout. Zavřít oči a nasávat vůni. Pomalu se začíná probouzet život. Je slyšet zvuk prvních aut, autobusů. Je čtvrt na šest. Říkám si, že by bylo hezké se teď projít po Praze, po místech, které znám ve dne, v ruchu, v čase, kdy pulzuje život na plné obrátky. Ale jsem příliš líná, abych vstala, oblékla se a vyrazila. Jak dlouho bude ještě klid? Rachot aut je slyšet se stále větší frekvencí. Začínají přehlušovat zpěv ptáků. Dva světy, které se nepotkávají. Každý si žije svým životem vedle sebe. Svět ve vzduchu, svět ptáků, má navrch jen chviličku – kdy lidi ještě spí, kdy ještě nemají ambice, kdy jsou nevinní a čistí, sami sebou ve své nejhlubší podstatě. Je to jen chvilička nad ránem a chvilička večer, než vše usne. Pak se lidi, auta, autobusy, tramvaje, probudí. Původní nevinnost je v čudu. Zpěv ptáků utichá, nebo ho už není slyšet. Nevím, co dělají. Zda odletí zpívat jinam, nebo se jim zpívat nechce, nebo jejich zpěv jenom neslyšíme.

Teď je ticho, neslyším nic. Ani zpěv ptáků. Že by to už začínali vzdávat? Projelo auto. Projíždějí další a další. Cvrlikání je čím dál slabší. Ale pořád je. Slyším už i slova. Možná nějaký obchodník otevírá svůj krám a baví se s dodavatelem, nebo že by jen tak lidi spolu po ránu mluvili? Tomu nevěřím. Než se dostanou ze svého světa do světa vztahů, uplyne nějaká chvilka.

Možná ještě usnu. Až dopíšu své dojmy z rána. Nepotkává mě to často. Nevstávám tak brzy. Ale je to úchvatné. Chtěla bych splynout s tímto okamžikem. Úplně. Proč mi stékají slzy po tváři? Jak je to možné? Co se děje? Vždyť je to obyčejné ráno. Nebo ho vnímám jinak? Nebo ho jen vnímám? Představila jsem si, že bych se dívala na internet na zprávy, nebo na nějaké nové kosmetické produkty, oblečení, maily, facebook. Ne. Úplně cítím, že je to diametrálně jiný svět. A svět, s kterým teď chci splynout, není svět mailů, zpráv a facebooku.

Chci splynout s okamžikem…chci splynout s tím něčím, co je ve vzduchu, něco neuchopitelného a nepochopitelného, co je v tomto ránu, něco, co nemohu popsat. Kdybych řekla, že chci splynout se zpěvem ptáků, nebyla by to pravda. Chci splynout i s tou ranní vůní, klidem, mlhou, s tím vším, než to přehluší ruch velkoměsta. Kdy to vše zanikne a zůstane už jen spěch, stres, anonymita. Kdy to, co je nad, si bude žít ve svém světě a my ho už nebudeme moct vnímat, protože zvuková frekvence dopravních prostředků a křik přehluší zpěv ptáků, smrad z aut a autobusů vůni jara.

Chtěla jsem toho tolik ještě napsat, o oddělených světech, pouvažovat, zda spolu vůbec někdy vedou dialog, zda se někde potkávají, zda mají styčné body, nebo žijí jen vedle sebe bez jakéhokoliv vztahu. Jenže se mi zavírají oči a půjdu to ještě asi dospat. A až se probudím, budu už v jiném světě. Světě internetu, zpráv, ruchu, ambicí, anonymity, na který jsem zvyklá. Ale možná něco z toho rána ve mně zůstane. Kéž by. Přeji krásné ráno.