Vztahový svět

Tak mě učili v dětství – sobota je den úklidu a neděle den odpočinku. Sice jsem se tomu dost dlouho pubertuózně bránila a rebelantsky odmítala, ale po včerejšku už chci starosvětsky dodržovat a užívat si krásy prachobyčejných rituálů denního a týdenního režimu. Se vším všudy.

 Pozn.: Dnes v neděli, jsem se oblékla do svých nejlepších svátečních šatů,
pozorně a s velikou láskou jsem je vybrala, a vyrazila, jako každou neděli,
na mši do kostela. Po mši, plna duchovního povzbuzení,  jsem si správně
uvědomila, že je načase nasytit i tělo a zajít si na opravdový nedělní oběd.
Skončila jsem v delikátní Indické restauraci.
Za nepříliš malou úplatu jsem si dala výtečné indické jídlo, i když mi to
stáhlo i zítřejší finanční obnos, ale co…dnes je dnes.
A dnes je den pro mě opečovávací…

Jak k tomu došlo…

Včera byla sobota a já se dala do úklidu. Řekla jsem si: dvě hoďky max. a bude hotovo. Jenže jak jsem se jala uklízet, dívala se kolem, s hrůzou jsem zjistila, že všechny věci sténají pod vrstvou prachu, nezájmu, neopečovávaní, lhostejnosti. Pomalu jsem brala do ruky každou věc zvlášť, oslovovala je, a ony mi vyprávěly hororové příběhy mé lhostejnosti a nelásky k nim. Nezapomněly mi připomenout svojí historii, kde a kdy jsme se poprvé setkaly. Asi proto, aby mě pěkně vytrestaly a v otevřených ranách se trošku podloubaly. Se slzami v očích jsem se jim omluvila, setřela prach, nebo umyla vodou, poskládala, či přežehlila a spořádaně vložila do skříně se slibem, že víckrát se to už nestane.

Jak jsem napravovala zanedbanou péči o věci kolem, přemýšlela jsem, zda věci mají duši. Ale pokud ne, pokračovala jsem v úvahách, pokud a zřejmě skutečně ne, tak se staly výtvorem lidí pro lidi, aby krášlily, ulehčily, osvobodily, splnily, naučily, potěšily, přiměly… A naší povinností je jim to odplatit, poděkovat jim svým zájmem o ně, o každičkou jednu věc, která nás obklopuje. Martin Buber, fenomenální židovský myslitel a mystik, o tom všem napsal své stěžejní dílo Já-Ty. O světě dialogu: pokud chceme radostně žít a bytostně vnímat svojí existenci ve všem, nemůžeme k věcem přistupovat jako k ONU, protože pak nám k TOMU chybí vztah, vše je prázdné a sami sebe pozdvihujeme nad ONO (no ano, snad jsme víc než rukavice nebo kolo, ale to kolo i rukavice sdílí s námi nějaký čas a prostor, jsou pro nás k něčemu, slouží nám a je na nás, abychom si toho vážili).

Pokud cokoliv oslovíme TY, najednou se dostáváme do světa vztahů. Vše k nám promlouvá, z bezejmenného se stává jasně pojmenované, které je součástí našeho života.

Po sobotním úklidu jsem si řekla, že budu věci více opečovávat, že se chci stát součástí světa vztahu Já-Ty. Věci, které předtím bolestně a smutně sténaly mojí lhostejností a odtažitým vztahem Já-Ono, se najednou svojí čistotou a mým zájmem o ně, radostně rozzářily a celou svojí existencí jásaly a děkovaly.

A jako je sobota den úklidu a opečovávaní o Ty, je neděle den odpočinku, kdy člověk se má nechat s radostí opečovávat. Po celém týdnu starostí a zájmu o Ty, si bezesporu zaslouží nechat se být, rochnit se ve věcech, které miluje. Potkávat přátelé, v klidu si hovět, vnímat vůně a chutě, dívat se na mraky, sednout si do zakouřené čtyřky a dát si několik půllitrů Plzně. Jednoduše proto, aby pak celý týden nesténal pod vrstvou prachu a nezájmu, neopečovávaní.

Jde o to, říkala jsem si dnes ráno, aby vše, každičký den, byl vztahový, se vším a s každým. Klidně si jako největší blázen budu s věcmi povídat. Pak totiž věřím, že najednou uslyšíme a uvidíme zázraky kolem nás, za věcí, která pro nás byla jen běžným a samozřejmým ONO, uzříme celou historii a život Ty.

Naše babičky a dědečkové to uměli, my už bohužel méně. Svět vztahu Já-Ty je nám vzdálený, spíše nás zajímá svět vztahu Já-Ono – posuzování, zda je nám Ty k něčemu, hodnocení, nálepkování. Ale cítím v kostech, že čas vztahů už klepe na dveře a oslovuje nás: Hele, Ty… A pak se člověku otevře jiný, jasnější pohled, protože vše kolem něj bude radostně jásat v úctyhodné vzájemné péči.

Pá, pá.