Vtáky a duše sa vracajú tam, kde boli šťastné


Úžasné 3 dny na filmovém festivalu v Karlových Varech s kamarádkou a jejím synem. Fakt je to neuvěřitelný zážitek. Bydleli jsme v hotelu Kolonáda mezi Thermalem, hlavním festivalovým rejem a dějem, a VIP hotelem Pupp. Docela dobrý hotel, pěkné pokoje až na paní na recepci, která se na mě pořád tvářila, že jí něco vadí, nebo jsem jí vadila já, nevím. Ale to nevadí. První den byl dost zmatečný. Zařídila jsem si za 800,- Kč festivalový pas. Prostě tři dny chodíte na jakékoliv filmy. Jenže pozor. Mělo to háček. Jakýkoliv film jsem si chtěla rezervovat, nebylo na něj místo. Není, není, není, zněla odpověď v hlavní pokladně Thermalu. „Tak na co máte?,“ ptám se odevzdaně, mile i přísně zároveň. V první den jsem chytla jeden film, a to v sekci Návraty ke kořenům. Film z roku 1927 R. Měšťana „Pražský kat“. Němý film po restaurování s živou kapelou. Nic moc jsem od toho nečekala. Bylo to skvělé. Krásný zapomenutý film, který vznikl v nynější verzi tak, že se musel celý negativ filmu vyvolat, všechny obrazy, a na základě velmi špatné kopie, se dával 5 let dohromady. Pak jsem se celý den procházela po festivalovém centru a snažila se zorientovat. Večer přijela kamarádka se synem. Chtěli jsme na muzikál Branický zázrak v LIVE BAR Mattoni, venku u kolonády, v režii Jana Svěráka s písněmi Tomáše Kluse, jenže mí přátelé byli ještě po příjezdu dezorientovaní, což já už částečně zorientovaná, tak jsme zvolili soft variantu, příjezdovou večeři. Šli jsme na drink do Prossecárny, který byl u hotelu, nádherné působivé místo venku na ulici, v Praze je podobná Prossecárna. Vypadalo to, že to bylo instalované pouze na festival. Pak na večeři do pizzerie. Ceny šíleně přemrštěné a jídlo nic moc. V deset jsme se posunuli dál, do ohniště festivalového dění, tzv. šestá kolonáda architektonického studia Chybik+Kristof Architects & Urban Designers, vytvořeného pouze na festival u Thermalu. Uprostřed byl situovaný velikánský bar a hrál DJ. Vše otevřené jako kolonáda. Prý se architektonické studio nechalo inspirovat právě architekturou lázeňské kolonády s jeho sloupy. Žilo to tam neuvěřitelně. V deset večer to teprve začínalo a tančilo se až do rána. Tam jsem potkala svého kamaráda z vejšky, který žije ve Francii a neviděli jsme se přes dvacet let. Kecali jsme do půl třetí do rána,. Při návratu do hotelu mě milá paní recepční téměř nepustila dovnitř, něco mi ukazovala přes dveře, když se vnější dveře neotevíraly. Pak se zlostí mi přišla otevřít. „Já vám ukazovala, že se musíte posunout, aby vás to pustilo. Je tam čip.“ kárala mě česky s ruským přízvukem. Šla jsem nahoru na pokoj a nemohla se svojí čipovou kartičkou dostat do pokoje, pořád mi svítilo červené světýlko, když jsem přiložila čipovou kartu. Zkoušela jsem to asi 20 minut. Nechtěla jsem paní přísnou moc pokoušet a otevřít další problém. Ale představa, že budu spát na zemi v hotelu mě přiměla vrátit se zpátky do přízemí a vznést dotaz, jakže se nemohu dostat do pokoje. „Jaký pokoj? Ukažte. No jo, my jsme vyměnili klíče,“ myšleno asi kód na čipové kartě. Tak mi to odblokovala a já jsem se dostala konečně do postele.
Den druhý jsme s přáteli hledali někde snídani. „No, našla jsem snídani za 250,- Kč v nějakém hotelu,“ říká mi kamarádka. Představa, že zaplujeme zase do místního předraženého podniku se mi moc nepozdávala, tak jsme skončili v mekáči. A ten je na jistotu. Říkaly jsem si „Zaplaťpánbůh za mekáč. Ten to vždy jistí.“ Kafé, sandwiche, vajíčka, pro jejího syna Alfiho lívance. Pak jsem se rozdělili. Já se rozhodla dobýt, i přes téměř nemožný výsledek, festivalová kina a oni šli na hrad Loket a vřídla. Chytla jsem vstupenky na dva filmy, v 18:00 hod na experimentální filmy pod názvem Imagina a ve 20:00 hod na soutěžní řecký film Ticho. A před tím jsem zašla na pokladnu, že si chytnu přes den ještě další film. Odpověď na pokladně: Nemáme, nemáme, nemáme. To totiž můžete přijít hodinu před začátkem filmu a ještě se uvolní některé rezervace. Tak je možnost, že se dostanete na vytoužený film. Mně se ani to nepovedlo. Ne vytoužený, ale jakýkoliv film. Zase slyším: Nemáme, nemáme, nemáme. Jenže to víte, na festivalu vše probíhá nějak jinak, mezi řádky, mimo hlavní organizaci a proud. A tak jsem slyšela od lidí na ulici, nebo ve frontě?, že mohu přijít do kina a až tam zůstanou na poslední chvíli místa, pustí se další lidi, co tam čekají na chodníku. Aha, to proto jsem vždycky před kinem viděla hlouček posedávajících lidí s batůžky a drinkem. Tak jsem se vydala bojovat o místo v kině na zajímavý film. Posadila jsem se mezi posedávající lidi na dánský dokument o vraždě slovenského novináře Jana Kuciaka. Ach jo, milion lidí přede mnou. Nevyšlo to. Stojím ve frontě na fr film Passangers de la nuit, vzdávám to, když organizátor přijde a řekne, že pustí bez vstupenek max 20 lidí, protože je to malé kino. Byla jsem asi padesátá. Jenže tam jsem se seznámila s dvěma holkama, které mi říkají. „Jo, to tak je, ale to k festivalu patří.“ Najednou mi to došlo. Proč bojovat? Prostě, už jenom to, že tam stojím, seznámím se s lidma, popovídáme si, to za to stojí. To je skutečná atmosféra festivalu. Takže poučena, s lehkým pocitem, že mi to zase nevyšlo, se vydávám dál. Na dokument Obrazy starého světa v režii Dušana Hanáka v sekci Návraty ke kořenům do velkého sálu Thermalu. Dostala jsem se. Hurá! Byl to dokument z roku 1972. Zapomenutý, za komunistů v trezoru, protože prý „oslavuje lidskou ošklivost“: získal na světových festivalech přes 30 cen, nominován na Oscara. Dokument několika starých nejobyčejnějších lidí žijících na slovenském venkově. Byl o moudrosti, obyčejnosti, utrpení, nezdolnosti a chuti žít, naději, humoru, lehkosti bytí. Bylo to to nejlepší, co jsem na festivalu viděla. Do notýsku jsem si po projekci napsala větu jednoho starého muže z dokumentu: „Vtáky a duše sa vracajú tam, kde boli šťastně.“ Takovéto filmy potřebujete vstřebat a dlouho. Jenže čas pádil a já jsem měla v šest další film v experimentální sekci s názvem Imagina. Tedy rychlá sprcha, dvacet minut odpočinku, nějak se načančat na večer a jít dál. Z šesti krátkých filmů Imagina jsem viděla tři, protože v osm začínal řecký film Ticho, z hlavní festivalové soutěže, na který jsem se moc těšila. Film byl moc zajímavý, ale na Obrazy starého světa prostě neměl. No a po filmu znovu šestá kolonáda, žhavý festivalový rej a spousta nočních stánků, klubů, diskoték, hudby, lidí posedávajících u řeky a diskutujících. Popíjela jsem Prosecco, dívala jsem se na vše kolem, a nakonec jsem se prošla k VIP hotelu Pupp: kdysi jsem tam byla ubytovaná a dělala z festivalu reportáže, když jsem byla šéfredaktorkou podnikového časopisu, v té době hlavního sponzora festivalu, Transgasu. Říkala jsem si, jak to tam je teď? Jak to tam žije? No, pro mě to tam nežilo, ale možná pro VIP hosty ano. Tak jsem se otočila, prošla kolonádou a šla spát. Paní na recepci mi zase dělala problémy. Prostě někteří lidi milují problémy. Ukazovala mi přes dveře něco ve znakové řečí, asi kde mám kartičku hotelu. Znakovou řeč neumím, ale po pěti minutách jsem pochopila. Takže se to obešlo bez větších problémů. Noc a spánek. No a dnešní, třetí den festivalu, byl odpočinkový. Zašli jsme si zase na snídani do mekáče, pro jistotu, zvolili jsem jiné menu, kafe stejné, pak jsme šli do vnějšího bazénu nahoře nad Thermalem s krásným výhledem na Karlovy Vary, a pak na poslední film Povodeň v rámci sekce Pocta Jeromu Paillardovi: francouzsko-ruský film z roku 1993 (spíše ukrajinský), protože režisér byl Ukrajinec Igor Minajev, natáčeno v ruských ateliérech a exteriérech. Velmi silný, ale i drsný příběh. Klenot. Nádherně vizuálně zpracovaný, existenciální témata vina-pomsta-trest. Producentem byl právě Jerom Paillard, který uváděl projekci filmu. Nakonec už jen balení, autobus a Praha.

Závěr:
1/ Jeďte na festival. Je to unikát.
2/ Nechte své představy o tom, jak to má fungovat, doma. Festival vám dá mnohem víc (i my jsme uvažovali po prvním dni odjet)
3/ Jděte na filmy, na které se dostanete. Neuvažujte nad tím, co jste chtěli vidět. Možná vám jiné filmy přinesou, co jste nečekali a budete překvapeni.
4/ Zařiďte si festivalový pas.
5/ Nechte se překvapovat a objevujte.
6/ Užívejte šesté kolonády a večerního dění.
7/ Nejezděte tam sami.
8/ Užívejte si to jako děti na Matějské.

Čauky a mějte se krásně, 6.7.2022