Všechno je nějak divně

Miluji červené víno, sleduji 4. a 5. sérii Beverly Hills 90210 a brečím u filmů. Když mě popadne v noci hlad, jím v posteli, kašlu na zubní hygienu a pak jsem obseta drobky na prostěradle. Někdy jím od rána do večera a míchám vše. Pak se zhroutím, když chci zhubnout a nejde to. Táta mi řekne, že jsem přibrala a že jsem babizna. Když se urazím a dovolím si oponovat, dotčeně mi řekne, že si to nesmím dovolit, pak se omlouvám a na to konto mi řekne, že on babizny rád, že se mu líbí. No dobře, tak jsem asi líbivá babizna. Ráno se modlím a medituji, mluvím často s Bohem, což se projevuje tak, že chodím a mluvím sama se sebou, gestikuluji rukama, mračím se na sebe, vysmívám se i kárám, nebo se zničehonic rozchechtám a všichni se na mě divně dívají. Někdy si nepěkně vynadám, co jsem to zase provedla. Vyskočil asi tomu říká Dialogické jednání. Pak pracuji a píšu a vymýšlím. Pak zas pracuji a píšu a vymýšlím. A taky si nechávám ode všech přátel i známých radit, že určitě bych měla psát, pak že bych neměla psát, pak že bych měla trochu jinak psát, pak že bych měla psát více odborně, pak že mi odbornost nejde, pak že bych měla v psaní projevit svoji hloubku, pak že hloubka je klišé, že bych měla roztáhnout křídla a letět, ale ne moc vysoko, abych neshořela. Že bych měla letět přesně tudy a tudy, protože to je můj směr. Nepřátelé se mnou ani nemluví, případně mi podrážejí nohy a já padám na kolena, ale většinou se zvednu a obrním. Nebo taky ne.
Ale přese všechno co umím a neumím, co mi jde a nejde, s čím marně bojuji i nad čím se mi povede vyhrávat, vím jediné, že chci být dobrým člověkem.