Umění zůstat stát

Včerejší hraný dokument o Mileně Jesenské mě úplně dostal. Vlastně jeden moment byl pro mě zásadní… když jako dítě se s mámou z okna dívala na demonstraci, kdy zasahovala policie a střílela dokonce do lidí. A zhruba pětiletá Milena se kouká, nemá z toho ještě rozum, a v čele demonstrace stojí její otec. A jak se začalo střílet, všichni začali utíkat a on zůstal stát. A potom se pomalu sklonil ke zraněnému vedle sebe a začal ho ošetřovat. Tato událost zřejmě změnila Milenu Jesenskou ve zralém věku, kdy napsala do Peroutkově Přítomnosti článek „Umění zůstat stát“.
Co by bylo z Mileny Jesenské, kdyby neprožila tento jediný okamžik – statečnost svého otce?
Prvorepubliková pražská bohéma, muži, opulentní večírky, neustále zadlužení, touha po svobodě, která neměla vlastní vnitřní mantinely, bez zodpovědnosti k sobě ani svému dítěti…
A když ve zralém věku se potkala v tváří tvář utrpení, v 38. a 39. roce, kdy fašisté začali zabírat Evropské země, vše do sebe jakoby zapadlo. V jejím bytě, kde předtím pořádala honosné bohémské večírky, spali uprchlíci, dělala reportáže ze Sudet, byla v odboji, pomáhala potřebným…Napsala: „V obyčejných věcech je míra lidských osudů“. A vzpomínala na okamžik, kdy její otec zůstal stát a neutíkal, když všichni utíkali a začal ošetřovat rány. Nebylo to snad vědomé, že tak začala konat, ona zřejmě musela…Nakonec jí fašisté zatkli a umřela v koncentračním táboře. To mi přijde fascinující. Jak okamžik může změnit člověka a jeho osud. A také to „umění zůstat stát“…