Lásky

Když jsme se potkali poprvé

(s využitím veršů z básně sv. Terezie z Lisieux)

Pršelo a foukal podzimní vítr. Šly jsme se projít s mojí nejlepší kamarádkou Klaudií po starém městě, romantických zákoutích, voňavých kavárničkách, i nevzhledných listopadových parcích. Miluji vůni podzimního listí a ostrý studený vzduch. Ráda se procházím sama a dívám se…

Žít z lásky je žít z bázně vymaněný,

Zapomenout na chyby a selhání.

Po hříších mých už ani stopy není,

Nebeským ohněm byly smazány.

Setkání s Jiříčkem

„Ahoj holky. Kam jdete? Nemohu jít s váma?“ A najednou proti nám jde takový týpek. Menší obtloustlý. Jmenoval se Jiří. Vypadal jako údržbář, ale nebyl to údržbář, ale ředitel jedné docela známe pražské PR agentury. „Nechcete na kafe? Pojďte na kafe“ NE!…… ale Klaudie, že jo. „Miluji kavárny. Hlavně ty francouzské. Miluji Savoy, miluji Louvre,“ podotkla Klaudie. Tak jsme šly. Jiříček se snažil být strašně PRově vtipný a komunikativní. Lezlo mi to na nervy. Nechtělo se mi společensky konverzovat a být milá a šarmantní. Chtěla jsem si jen užít sobotního dámského odpoledne.

Labutě

 „Jé, podívejte, labutě! Kolik jich je. Pojďme je krmit!“ vykřikla Klaudie, když jsme se procházeli po nábřeží Vltavy na Kampě. „No jo, ale my je nemáme čím krmit, holčičko.“ „Víš co Jiří, nemohl by si skočit pro nějaké rohlíky do večerky? Anebo víš co, já půjdu s tebou!“ vzala hopem Klaudie Jiříčka.

Byla jsem ráda, že oba odešli. Stála jsem na břehu Vltavy a pozorovala všechny ty labutě a kachny, jak mezi těmi podzimními stromy, kapky studeného deště, poletujícími holuby, těžkými mračny tvoří jedinečný listopadový fragment tohoto malebného města. Nechtěla jsem, aby se vrátili. Užívala jsem si hlubokého ticha a všechny zvuky byly pro mě součástí orchestrální harmonie.

Žít z lásky, to je uchránit sám v sobě

Nezměrný poklad v džbánu kamenném.

Můj milovaný, víš jak v každé době

Jsem slabou třtinou, nikdy andělem.

Vinárna

„No to bylo bezva, že jo? Viděl jsi Jiří, jak se ty dvě labutě nemohly od sebe odtrhnout? Jako my dva. Ale za kousek žvance vše!“ smála se Klaudie přicházející v objetí s Jiřím k lavičce, kde jsem seděla. Nakonec jsme skončili v Slámově vinárničce na Újezdě. Bylo to takové ztřeštěné. Seděli jsme, popíjeli a se zvyšující se dávkou alkoholu jsem se smála taky, vyprávěla vtipy a různé příhody a příběhy, vykládala z ruky, zpívala a téměř i tančila. Čím jsem byla rozjařenější, tím byl rozjařenější Jiříček a čím byl rozjařenější Jiříček, tím byla rozjařenější Klaudie, že vidí rozjařeného Jiříčka. Myslím, že z pohledu nezainteresované osoby jsme museli působit jako tříhlavá dokonale sehraná sasanka ploužící se po dně mořských hlubin.

Padám-li v každé hodině, jež míjí,

Ty s láskou zvedáš mě, pomáháš jít…

Dík za tu milost…Stále dáváš mi jí, smím z Lásky žít.

Taxík  (přečíst událost)

Zůstali jsme v taxíku sami dva, Jiříček se naklonil ke mně a slastně mi špital něco do ucha. „Ty jsi tak úžasná. Nikdy jsem nepotkal nikoho takového jako jsi ty. A krásně voníš.“ Tiskl se k mým stehnům a břichu, snažil se rozepnout knoflíček na mé prvotřídní halence. „Ty knoflíky jsou falešné. Ty knoflíky nejdou rozepnout,“ říkala jsem potichu, ale Jiří to zřejmě neslyšel.Celé mi to bylo nanejvýš nepříjemné a trochu trapné. Pak jsem ucítila jeho ovíněný dech, jak se blíží k mým rtům. „Nemohl bych jít s tebou nahoru?,“ „NE!,“ řekla jsem stroze, vystoupila a kráčela po chodníku jako tolikrát s tebou a slzy mi tekly po tváři.

Kéž dá mi vzplanout láskou víc než dosud,

Toužím ho vidět, navždycky s ním být,

Je nebem mým, kde splní se můj osud,

Jen z Lásky žít!

Miluji tě

Jednou jsem se vzbudila asi v devět hodin ráno a chtěla jsem od něj přečíst zprávu, jako od svého přítele. Ale žádná zpráva nepřišla, tak jsem si říkala, že ještě spí, tudíž mi nemůže napsat.

Pak jsem se podívala do mobilu, kdy mi naposledy napsal. A naposledy mi napsal asi před dvěma dny. Tak jsem si říkala, že si přece nemusíme psát každý den, taky že už nejsme žádní puberťáci, že jo?

Tak jsem se podívala, co mi naposledy napsal. A napsal mi: „Já tebe taky a už se na tebe tedy těším.“ A uvažovala jsem takto: To je supr. Už se na mě strašně těší. Už se mě nemůže dočkat. On mi totiž docela často psal, že už se na mě těší, že už se mě nemůže dočkat, pak většinou z toho nic neplatilo a já čekala zase dlouhé týdny, než se uvidíme. Abyste to správně pochopili, on nerad ubližoval lidem, tak jim psal krásné zprávy, že je miluje, že mu chybí, že už se jich nemůže dočkat.

Tak v to ráno jsem se podívala do mobilu, co jsem mu odepsala na tu zprávu já. A odepsala jsem mu: „Já na tebe taky a zítra se už těším.“ Ale pak jsem se orosila z toho slova zítra, abych ho někam netlačila, nadávala jsem si, proč jsem mu napsala to slovo Zítra a jak to, že mi neodepsal. Ale pak jsem došla k závěru, že když se mu napsala to slovo Zítra a on mi neodepsal, tak s tím naprosto počítá, protože kdyby nepočítal tak mi napíše třeba: „Promiň nemůžu. Zavolám ti zítra a uvidíme se pozítří.“ Nebo tak něco by napsal.

To on nedělal, aby nenapsal. Nikdy. Tedy jednou se to stalo, ale to se přece může stát každému. Ne? Jednou mi totiž slíbil, že půjdeme spolu někam o víkendu do lesa. Pamatuji si na to úplně přesně. Řekl: Půjdeme spolu objímat stromy.  Strašně jsem se na to těšila, ale celou sobotu se neozval, až jsem to už nevydržela a večer mu napsal: „Moc mi chybíš. Nechceš přijít ke mně?“ Za dvě hodiny mi odepsal: „Moc bych rád, ale nemohu. Jsem 90 km od Prahy na chalupě u Zdendy. Taky bych byl nejradši u tebe. Posílám voňavé pusinky“. Byla jsem z toho strašně nešťastná.

Ale druhý den mi volal a strašně se za to omlouval, že úplně na to zapomněl, že úplně zapomněl na to, co mi slíbil. On to fakt nedělal, aby nikdy nenaspal, nebo nezavolal a když to člověk jednou udělá, to se přece může stát každému.

No a v to ráno jsem si byla naprosto, ale naprosto jista, že mi zavolá a půjdeme spolu někam. Říkala jsem si, že bylo mohli jít někam do klubu si zatancovat, vzala bych si ty nové šaty, co jsem si koupila a pak bychom mohli jít ke mně. U něj jsem to neměla moc ráda. Teda byla jsem u něj jenom jednou, pak už ne. Ale říkala jsem si, kdyby to nebylo jednou za čtrnáct dní, to bylo fakt strašně málo. To jsem pak žila jenom tím jedinkým okamžikem, kdy se uvidíme, kdy mi zavolá, nebo mi napíše.  A mezitím, co jsem čekala, tak jsem se chtěla stát lepším člověkem v našem vztahu a četla jsem knížky, jak dát tomu druhému člověku volnost, svobodu, jak nelpět na vztahu.

Strašně jsem ho milovala. Tak v to ráno, jak jsem o tom všem přemýšlela, tak jsem se rozhodla, že mu napíšu“ Miluji tě. Ale pak jsem se lekla, aby se nelekl, jak se to jednou stalo.  V jedno ráno, když ode mě odcházel, tak jsem mu navrhla, zda bychom spolu nebydleli. On se tak divně kroutil a usmíval a říkal, že na to není vhodná chvíle a rychle odešel.  Když odešel, tak jsem si nadávala, že jsem všechno zkazila a chtěla jsem to napravit, tak jsem mu napsala:  „Zapomeň na to, co jsem ti navrhla.“ Načež on mi odepsal: „To je tak legrační, jak se bojíš, abys mě nevystrašila.“ Ale to mě fakt naštvalo. Nevystrašila. Rozumíte, nevystrašila. Co si vůbec o sobě myslel, že byl jediný? Já jsem mohla mít na každý prst tucet kluků. A tedy nebyl ani nijak krásný a inteligentní. A v tom rozčílení jsem mu to napsala:  „Nejsme žádní obchodníci na trhu, abychom smlouvali. Buď chceš nebo nechceš.“ Načež on mi odepsal: „Nemyslím si, že jsme obchodníci na trhu, ale jde o vážnou věc a musíme si promluvit.“ No a od té doby jsme si nepromluvili.

Ale já jsem tomu vztahu strašně věřila. A tak v to ráno, o které vám vyprávím, rozhodla jsem se, že mu to napíšu, že mu napíšu, že ho miluji. Vždyť člověk má dělat věci, jak je cejtí. Nemá se přetvařovat.  Jednom jsem zvažovala formu, jakou mu to napsat. Uvažovala jsem: „Drahý, miluji tě.“ To mi přišlo jako klišé. „Chybíš mi.“ To jsem zavrhla. „Jsi pro mě ostrov.“ To jsem si říkala, že by se asi lekl podruhé. Tak jsem mu napsala „Miluji tě“. No a od té doby nenapsal a tím to skončilo.