Stát se boží vůní

Nějak mi blbnou v posledních dnech uši, asi je mám nějak nastydlé a hůř teď slyším. No a na nedělní mši slyším, jak farář říká: „…ať se staneme tvou vůní.“ No jo jenže to nikdy farář neříká. Obyčejně říká: „…ať se staneme tvou vůlí“ A já doteď nevím, co řekl. Spíše si myslím, že to byla vůle. Ale mně pořád zní v srdci vůně a říkám si: ano, chci se stát boží vůní, protože vůně obšťastňuje lidi jen tím, že je, probouzí smysly a krásu v člověku, nemůžeme jí uvěznit, vymezit, naplňuje beze zbytku celý prostor a stává se součástí všeho co v prostoru je. A když se začnou vůně míchat, tak je to jako na jarní louce plné květin…a vítr si s vůněmi pohrává, někdy vyzdvihne tu a jindy zase jinou…a míchá je a promíchává, a tak vůně naplňují prostor svojí jedinečnou esencí. Jen prosím, Bože, chraň nás od toho, abychom se stali smradem. Protože smrad taky naplňuje celý prostor a míchá se, ale stravuje svou hnilobou vše kolem.