Rande na hřbitově

V Křečkovicích to v 80-90-tých letech žilo. Byla tam škola, školka, dva kostely, dvě hospůdky, jedna vinárna, kino i sál pro zábavy a diskotéky, místní mládežnický klub v starém rozpadajícím se zámečku, vesnický obchodní dům ze 70-tých let, fotbalové hřiště a hřbitov. Krajem vesnice tekla řeka, kam se děti a mládež chodila v létě koupat, opékat buřty a zpívat trumpské a folkové písně za doprovodu kytar místních mládenců. Za tichých letních večerů bylo slyšet smích místní mládeže postávající v parku nebo vidět objímající se milence. Byla to léta, která v sobě propojovala minulost válečné a poválečné generace s budoucností generace „Husákových dětí“. Od starých časů se nezměnilo nic, snad jen kulisy normalizačních let, které i přes svoji pochmurnost dávaly tušit, že život si vždy nachází svoji cestu, roste, i když podmínky se zdají být nepřejícné. A právě v těchto kulisách spřádaly své „romanticko-milenecké“ plány Terezka s Lídou, děti generace poválečných rodičů, která prožívala své životy za železnou oponou socialistického Československa.

Terezka po snídani vyndala kufřík s líčidly. Nanesly si stíny i rtěnky, na tváře si namalovaly červená srdíčka, nakulmovaly vlasy, obuly boty s vysokými podpatky, vzaly deku a košík s jídlem. Rodičům řekli, že se jdou koupat. Když je táta uviděl, vytřeštil oči: To se takto jdete koupat? Vždyť vám tady na zahradě mohu vanu naplnit vodou, podotkl sarkasticky.

T: Ale my chceme ven.

Táta: Ale vždyť jste tady ven.

T: My ale musíme jinam ven.

Zavolala Terezka od branky a co nejrychleji se děvčata odporoučely, aby se táta nezačal vyptávat a na poslední chvíli si to nerozmyslel.

L: Ty jo, tady se mi nechce piknikovat

Prohodila Lída, kdy došly ke staré hřbitovní bráně..

T: Kam si to rozložíme?

T: Podívej, tam.

L: Nemám z toho dobrý pocit. Co když se tady objevují duchové? Na hřbitovech je spousta duchů zemřelých.

T: Nestraš. Nesmíme být strašpytli. I kdyby se objevil, fakt ti nic neudělá. Duch nemůže nic udělat. Jen se může zjevit, nebo procházet. Možná se může i divně tvářit, nebo smát, ale víc nic.

Děvčata došla na místo. Lída rozbalila deku, položila pletený koš s jídlem a obě si lehly do trávy.

T: Lído, celou noc jsem přemýšlela nad dalším plánem. Už ho mám.

Ukázala Terezka Lídě na papíru naškrábaný plán, s nápisem MJ+TM a LM+PV = VL (velká láska).

L: Nebo VM.

T: VM?

L: Jako velké manželství.

T: Aha, tak jo. Připíšu tam i VM. Ale poslouchej můj plán. Za prvé. Bude to mezi 17.-18. březnem. Za druhé. Budeš spát tady u nás na chalupě. Zařídím to, abys mohla.  Za třetí: nádherně se oblékneme a půjdeme do místní vinárny, kam vždy kluci po fotbale chodí. Za čtvrté: Před tím řekneme Emě, ať víme, že tam jsou, že jsme reportérky Studentských novin a potřebujeme s nima udělat rozhovor. Za páté: Objednáme si drink. Za šesté: Budeme se tvářit svůdně a sexy. Za sedmé: Budeme působit inteligentně. Za osmé: Zamilují se do nás.

L: To je dobrý. Jen nevím, jaké šaty si vezmu.

T: No, já bych si vzala nějaké dlouhé úzké a mám takové štrasové náušnice. Tak si vem taky dlouhé úzké. Ať vypadáme stejně.

L: Stejně? Ale ty máš světlé vlasy?

T: No právě. Budeme stejné, ale i jiné.

L: Dobře.

Najednou zbystřily. Bylo slyšet z dálky se přibližující hlasy a smích.

T: To budou oni.

L: Myslíš, že je tam i Petr?

T: Prosím tě Lído, musíš tam jít a říct jim o ten zapalovač na svíčku. Nebo, pojď, jdeme k hrobu mé babičky.

L: A ten je kde?

T: Pojď a buď zticha. Musíme tam už být, než kluci dorazí.

L: A co s těma věcma tady?

T: Nech je, ty nikdo neuvidí.

Terezka vzala chvatem Lídu za ruku, luční kvítí a svíčky do druhé ruky a utíkaly k hrobu.

T. Počkej, tady je. V druhé řadě vlevo. Ten druhý hrob.

Když došly k hrobu, uviděly stíny pěti kluků, jak si zapalují cigarety.

T: Už jsou tady. Nesmíme moc křičet. Ale taky musíme být i hlasitě, aby si nás všimly. A ty musíš jít za Matějem a říct si o zapalovač.

L: Když já nechci.

T: To je blbý, abych šla já. My jsme se rozešli a nemluvíme spolu.

Děvčata se očkem koukaly na kluky a rozeznávaly podle stínů a hlasu, komu patří.

L: Slyším Matěje a Petra a pak jsou tam ještě asi Zdeněk, Martin a ten pátý nevím, kdo je.

T: Mají kazeťák a pouští si nějaký metal. Asi Citrony. Hele, běž Lído. Fakt.

L: Ach jo. No tak jo.

Terezka viděla, jak Lída kráčí směrem ke klukům. Jak jim něco říká. Asi se ptá na ten zapalovač, pomyslela si Terezka. Uviděla, jak jí Matěj něco dává a šeptá. Lída vzala zapalovač a s úsměvem odkráčela.

L: Hele, byli v pohodě. Tady je zapalovač. Jenže ten třetí není kluk, ale Marie.

T: Cože? Vždyť ta jede po Matějovi.

L. Je mi líto. Házela na něj oči. Ale já myslím, že je zamilovaný do tebe, jen se stydí, proto spolu nemluvíte. Určitě Marii nemiluje. On to jen dělá, že se mu Marie líbí. Ona se mu podle mě nelíbí, vnucuje se mu.

T: A neříkal něco o mně?

L: Ne, jen se ptal, proč potřebujeme zapalovač a já, že na hrob tvé babičky a dědy.

T: A jak se při tom tvářil, když to říkal?

L: No, tak normálně. Jakože ho asi zajímáš.

T: No nic, jdu vrátit ten zapalovač já. Dobře?

L: Jo, jdi. Ale Petr odešel, jak jsem přišla. Že musí domů, ale prý hned se vrátí.

Terezka se odhodlala, zapálila svíčky a se zapalovačem se vracela ke skupince pokuřujících kluků. Přemýšlela, jak osloví Matěje, co řekne a tak. Když byla asi metr před Matějem a natahovala se ze vzrušení hořícími tvářemi a planoucíma očima, že mu vrátí zapalovač a poděkuje, Matěj na ní drze koukl, rozpřáhl pravou ruku, kde měl nedopalek, namířil si to na Terezčino srdce a šup. Hodil jí hořící nedopalek přímo do srdce. Nedopalek sklouzl za hluboký výstřih a začal Terezku pálit. Vytáhla si tričko, které měla zasoukané v krátké úzké sukni a nedopalek vypadl. Kluci se začali smát: Ty jo Matěji, jsi borec. Terezka se otočila na podpatku, utíkala k Lídě, sedla si na hrob babičky a dědy a rozbrečela se.

T: Už nechci Matěje ani vidět. Já ho nenávidím. Jak to vysvětlím našim, že mám propálené tričko? Budou si myslet, že jsem kouřila. On mě nechce.

 L: Ale chce. On tě miluje, proto to udělal. Neboj.

Chlácholila Lída Terezku.

L: Víš co? Já ti budu večer něco hezkého povídat, jo? Nějakou pohádku, kterou máš nejradši ty. O té Zlatovlásce anebo O šípkové Růžence, jak jí políbil princ a ona se po sto letech probudila a byla svatba.

Něžně objala uslzenou Terezku, sbalila deku, košík s jídlem a za doprovodu pískotu kluků odcházely zpátky po hliněném chodníku domů.