Poslední tanec

Na vrcholku pusté hory stály stovky let dva staré stromy. Nikdy se mezi sebou nebavily, neprohodily jediné slovo, ale cítily, že mezi nimi existuje silné pouto. Věděly, že jeden bez druhého nemohou existovat. Nepotřebovaly mluvit, stačilo, že tam jen stojí a že jeden cítí přítomnost toho druhého. Když přišla vichřice nebo silné bouřky či mrazy, klepaly se strachy a prosily Boha, ať jim daruje ještě jeden společný den. Stovky let provázela bytí těchto dvou stromů síla vzájemného mlčení. Možná kdysi dávno na začátku by se jeden z nich osmělil a počal nezávaznou konverzaci, ale jak čas postupoval, zdálo se každému z nich nemožné prohodit byť i jen jediné slovo. Strach z porušení posvátnosti společného ticha.

Vše se změnilo na sklonku jednoho večera. Možná to bylo v důsledku staletých meditací, které se najednou proměnily v nutkavou touhu uslyšet hlas svého druha.

„Ráda bych si zatancovala. Smím prosit?“ zaševelil zelenými listy útlejší strom. Čekal, že jeho otázka druhého překvapí. Opak byl pravdou. Tak přirozeně, jak vyvstala otázka, zazněla i odpověď.

„Vy prosit nemusíte, ba nesmíte…! Na život a na smrt…“zašeptal mohutný strom a zlehka se dotkl drobných lístků svého druha

„Vás budu vždycky prosit ráda… Na život a na smrt…“

V setině vteřiny bylo porušeno jejich dlouholeté mlčení. Měly si toho tolik co říct. Ve chvatu znásobeného obavami nad ztrátou tohoto jedinečného okamžiku pokračoval útlejší strom:

„Pamatujete, jak sem jednou přišlo takové malé kůzle a užíralo moji olivovou kůru?“

„Pamatuji. Tolik jste trpěla. Chtěl jsem to kůzle vystrašit, odplašit. Mával jsem větvemi, ale vůbec si mě nevšímalo.“

„Měl jste strach?“

„Ano, o vás.“

„Bál jste se, že zůstanete tady sám? Na té pustině?“

„Ale kdepak, bál jsem se o vás. Nebo…? Nevím. Třeba i o sebe.“

„Děkuji. Jste upřímný.“

„Zatancujeme si tedy? Na život a na smrt?“

„Počkejte, ale jak se vlastně tancuje? Víte to?“

„Ne, já myslel, že vy…A vůbec, co když to mezi námi už nikdy nebude taktové jako předtím? Nevím, jestli jsme něco nezkazili.“

„Máme si toho tolik co říct.“

„Jenže já mám pocit, že vše co říkáte, už znám. Máte podobný pocit?“

„Ano. Dokonce vám můžu říct, na co se mě za chvilinku zeptáte… Co bude, slečno s tím tancem?“

Oba stromy se začaly smát. V jejich prudkém chvění bylo vše, celá společně strávená staletí. Kdyby procházel kolem člověk, říkal by si, že se asi zbláznil, že slyší smát se stromy. Jenže jim bylo vše jedno. Stovky let vedle sebe, stovky let nesmělosti oslovit jeden druhého. Stejně se znaly, znaly se neuvěřitelnou dobu od prvopočátku svých zrození. Jen neuměly tancovat. „Smím prosit?“. „Vy prosit nemusíte, ba nesmíte…! Na život a na smrt…“

V tu chvíli se mohutný strom vší silou odrazil a začal se vznášet ve vzduchu jemně dopadaje na bezmocně vyhlížející kořeny. Útlejší strom se všemi svými drobnými lístky nadechl a vrhl do náruče svého přítele. Kořeny ochable plály za jejich pevnými těly. Byli neskonale šťastní. Proplétali se, zvedali, pluli vzduchem, prudce dopadali na vysychající kořeny. Tancovali až do svítání, kdy přemoženi únavou zcela vyčerpáni padli na suchou popraskanou zemi. Lehce se dotýkali svými listy a šeptali si slova, která se za celou dobu svého bytí styděla říci.