Pierot a muž s cylindrem

Z barevné mozaiky, která visela na oprýskané zdi tovární haly, vystupovali dvě postavy. Mladší muž s nabílo natřeným obličejem a pierotkovskou čepičkou. Za ním stál postarší muž . Dívaly se zpříma na diváka

Dívaly se přímo na Drobná tvář mladšího muže. Snad to byl muž

„Pane? Co je vám pane?“

„Neptejte se mě, jen se usmívejte, usmívejte se a klaňte, Pierote.“

„Pane, ale vám je špatně.“

„Ne, Pierote, jen jsem dojatý. Dnes je můj poslední večer. Prý musím odejít do důchodu, odpočinout si, konečně se věnovat sám sobě. Prý jsem se už tady dost nadřel.“

„To vám řekli, pane?“

„Ale Pierote…Pierote, usmívej se. Takový úspěch. Usmívej se. Je to tvůj veliký den.“

Pierot se na chviličku zamyslel. Usmíval se a klaněl. Byl šťastný, že se mu to povedlo. Cvičil dny a noci nová kabaretní čísla, nemohl spát, bolel ho žaludek. A teď po únavné dřině aplaus, úspěch. Byl to úspěch. Pro muže s cylindrem taky. Byl to velice ctěný pán kabaretu. Nejslavnější herec, postavička, která léta udávala tempo, vyhazovala a přijímala. Jeho slovo bylo slovem ředitele. Jenže je nucen odejít. Byl tady dost dlouho. Jeho chovancem byl Pierot. Měl z něj udělat velkou kabaretní hvězdu. Povedlo se. Dnes dokázal, že je hvězdou. Třeba bude další léta udávat tempo on. Přijímat a vyhazovat. Jeho slovo bude slovem ředitele.

Jenže Pierot je přiliš citlivý, pomyslel si muž s cylindrem, když se naposled otevřela opona. Uklonili se . Aplaus utichl. V hledišti nastal šrumec. Lidé vstávali a odcházeli do šaten. Další hezký večer, pomyslel si Pierot.

„Ten Pierot je skutečně velký talent a objev,“ uslyšel hlas postarší dámy Pierot, když uklízel za oponou rekvizity. „Ani nevím, jak se jmenuje. Musím se podívat do programu,“.

Pierot napnul uši. Podíval se malou skulinkou opony do hlediště, odkud slyšel hlasy. Uviděl dvě dámy – jednu postarší a druhou mladší s ptačím účesem na hlavě. Nezřetelně uslyšel:

„Slyšela jste, že muž s cylindrem končí?. Chudák. Slyšela jsem, že odchází z kabaretu. Bude ho škoda. Byl to výtečný herec“.

„Maruško, málem bych zapomněla,“ usmála se postarší paní, „můžete mi říct ten recept na hříbky se smetanou? Minule na obědě to bylo u vás vskutku úžasné.“ Tuto poslední větu už Pierot neslyšel.

„Jsi skutečně dobrý. Bude z tebe velký herec,“ usmál se na Pierota v šatně muž s cylindrem.

„Myslíte?,“

„Jsme o tom přesvědčen.“

„A co vy, kam půjdete?“

„Kam? No přece do důchodu. Budu se věnovat jen sám sobě.“,

„Budete mi chybět, pane.“

„Neříkejte mi, pane, Pierote.Kolikrát vám to mám říkat“

„Vy mi už taky neříkejte, Pierote. Víte, že nejsem Pierot.“

„Ale, sedí ti to. Vlastně ani si nevzpomenu, jak se jmenuješ. Všechna jména jsou pro tebe příliš nudná, obyčejná. Ty jsi Pierot.“

Mladý herec se usmál. Tato hra ho vždycky strašně bavila. Víc než hraní si na Pierota. S mužem v cylindru se cítil být opravdovým Pierotem, ne tím na jevišti. Ale malým, bílým panáčkem, který celý život roní jedinou slzu.

„Pane,…“ chtěl něco říct mladý herec. Muž s cylindrem tam už nebyl. „Pane, miluji vás,“ řekl do ticha Pierot.