Čas rozhodnutia sa podľa Ivetky…

PublikovánoNapsat komentář

V 90-tych rokoch sa zjavovala na východnom Slovensku, odkiaľ pochádzam, na hore Zvir, Panna Mária dvom dievčatkám, okolo 11-12 rokov. Bola som na tom mieste a má neuveriteľnú silu. Je v nádherných horách pri slovensko-poľskom pohraničí s výhľadom na Tatry. Ivetka Hudáková, jedna z dievčatiek, bola v Uvolněte se prosím u Krausa, Vít Janeček o nej natočil dokument Ivetka a hora, ktorý získal ocenenie najlepší dokument na Medzinárodnom festivale dokumentárnych filmov Jihlava, Boris Filan, známy slovenský spisovateľ a textár, napísal o jeho vlastnej skúsenosti so stretnutím Ivetky na hore Zvir text, ktorý vtipne ale s veľkou silou rozpráva v slovenskom rádiu v jeho vlastnom talk-show Pálenica Borisa Filana: O zazraku v Litmanovej.Dívala som sa na všemožené rozhovory s Ivetkou a popravde som fascinovaná…V rozhovore „Čas rozhodnutia“ hovorí Ivetka o čase rozhodnutia sa, ktorý je blízko, o láske k ľuďom a k Bohu, o ťažkých časoch, ktoré prichádzajú a všetko sa oddelí. Vlažnosť, podľa Ivetky, nebude existovať. Buď áno aleno nie. Ja sama začínám veci cítiť a vnímať ináč, začínajú vznikať jasnejšie kontúry. Niektorí ľudia začínajú mi byť mi bližší, niektorí sa mi vzďaľujú, niektoré veci mi začínajú byť jedno a k iným pociťujem vačšiu príťažlivost a silu. Akoby sa všeko vo mne jemne presúvalo vpravo a vľavo, chcem a nechcem, áno a nie, niečo sa približuje, iné vzďaľuje. Ivetka v rozhovore Čas rozhodnutia medzi inými neuveriteľnými vecami hovorí: „Božiu návštevu možeme chápať slovom rozhodnutie sa pre alebo proti Bohu. Keď príde čas rozhodnutia sa, čas meča, bude to čas, kedy sa môžeme rozhodnúť pre Boha, ale rozhodneme sa len vtedy, keď budeme mať k nemu vzťah. Musíme sa ztotožniť s evanjeliom, aby sme sa v tú dobru rozhodli pre Boha. A pokiaľ nezačneme meniť svoj život, nemáme šancu sa pre neho rozhodnúť. To je božia návšteva: Čas rozhodnutia sa. V tomto období, ktoré nastane, nebudu existovať vlažní, už je koniec vlažným. Je to obdobie, ktoré je pred nami. Nič nechcem konkretizovať. Musí to byť obdobie, ktoré nás očistí a keď chceme byť očistení, tak sa najprv musí rozdeliť všetko vpravde.“Prajem vám zo srdca dobré rozhodnutie sa.

Jsme si navzájem zrcadlem

PublikovánoNapsat komentář

„Miluj bližních jako sebe samého…“ Jeden z prvních lidí, který me na to upozornil, byl právě při zpovědi Orko. Kdo nemiluje sebe, nemůže opravdově milovat jiné. Kdo nesoucítí se sebou, nesoucítí s jinými. Kdo si neodpouští, neumí odpouštět jiným. Kdo se umí pohladit, umí pohladit jiné. Kdo křičí na jiné, křičí na sebe. Kdo je nekompromisní k jiným, je nekompromisní k sobě. Kdo šlehá bičem jiné, bičuje sebe. Kdo zraňuje lidi, zraňuje sám sebe. Kdo je laskavý k jiným, je laskavý k sobě. Kdo se vysmívá jiným, vysmívá se sobě. Kdo uráží jiné, uráží sám sebe.Jsme si navzájem zrcadlem.

Pán prstenů

PublikovánoNapsat komentář

Dívám se na Pána prstenů. V tolika věcech mi připomíná současnou situaci. Cesta, kterou si museli všichni projít, kteří se vydali na cestu. I my jsme teď na cestě, všichni. Byli jsme na ní hozeni, bez ohledu na to, zda jsme chtěli nebo ne. Jací byl Frodo, Sam, Smíšek a Pipin na začátku? A pak na konci? Hlavně Sam. Je až neuvěřitelné jak se z hloupého statečného kulaťoučkého a hodného hobítka stal odvážný věrný silný a moudrý hobit. Na konci v jeho jednání je taková síla, až mě mrazí. Fascinuje mě jak v průběhu cesty dělali strašné chyby, riskovali, buď že byli příliš zvědaví, anebo jim zlo nedocházelo. Když si udělali oheň na kopci ve zříceninách na cestě do Roklinky, aby si něco opekli, a tím přitáhli pozornost přízraků, černých jezdců a Frodo byl smrtelně zraněn. Taky mi příjde, když čtu zprávy, že se hloupě a neuváženě chováme. Prostě nám věci nedochází. Nejsme na ně zvyklí. Ale čas nás naučí a věřím, že vyjdeme z této krizové situace jako hobiti. Statečnější moudřejší a silnější.
A taky třeba kolik znepřátelených bytostí cesta spojila. Trpaslík Gimli se s elfem Legolasem, kteří byli znepřátelenými bytostmi od nepaměti, stali přátelé na život a na smrt. Boromir byl pohlcen prstenem, ale odčinil to hrdinstvím, pomohl Frodovi na cestě vlastní obětí života. Zajímavé paralely se současným stavem.
Z toho mám naději.

Jít za světlem

PublikovánoNapsat komentář

Je jasné, že to máme teď v období nouzového stavu dost obtížné, všichni. Často čtu na Facebooku různé podrážděné statusy, komentáře, příspěvky. Jednou se háže špína na toho, jindy na jiného…hřmí, tluče se, nadává. Ale je na nás, zda teď budeme rozdávat pokoj, naději a radost, nebo se budeme hrabat v špíně. Jestli se budeme šťourat v tmě nebo půjdeme za světlem.

Není nutno

PublikovánoNapsat komentář

Když jsem dnes šla pro roušky, které jsem pak nesla zase jinam, zastihla mě písnička Svěráka a Uhlíře na ulici v parku. Zastavila jsem se a s radostí jsem si jí zazpívala… Najednou mě to dostalo do jiného světa. Světa jakési spolupatřičnosti, vzájemného sdílení našich životů, strachu i naděje. Jak jsem šla po ulicích a překračovala všechny ty Žitné a Ječné se spousty aut, troubících, spěchajících, odosobněných, pocítila jsem klid. Byl to jiný svět. Svět, kam chci patřit. Svět naděje, laskavosti a humoru, který vítězí nad světem sobectví. Jak Italové zpívají na balkónech Verdiho, já jsem zpívala na ulici Není nutno…Chci poděkovat panu Svěrákovi, a vůbec těmto lidem, kteří člověka zastaví a ukážou mu druhou stranu toho všeho, jakési laskavosti a obyčejnosti. Že jsme na jedné lodi, spolu, nepoděláme se z toho a tak máme naději.

Svědomí proti násilí

PublikovánoNapsat komentář

Jsou lidi, lidi a lidi. V každé epoše je skupina lidí na zemi, která trpí, nějak se vymyká standardu, tomu, co je přijatelné, našim předsudkům a představám. Ocitnou se nějakou souhrou okolností na okraji společnosti.
„Každá doba si vždycky vybírá nějakou skupinu ubožáků, aby si na nich kolektivně vybíjela nahromaděnou zášť. Pokaždé si nachází silnější skupina skupinu menší a slabší, buď pro její náboženství, nebo pro její barvu pleti, pro její rasu, původ, pro její společenský ideál nebo pro její světový názor, aby si na ní vybila onu ničivou energii, která se skrývá v samé lidské podstatě. Hesla a pohnutky se mění, avšak metoda osočování, opovrhování a ničení zůstává vždy stejná,“ cituje ve své knize Svědomí proti násilí rakouský filozof a prozaik Stefan Zweig významného humanistu a protestantského teologa 16. století Sebastiana Casteilla. Jak aktuální v současném dění.
A pak je tady další skupina lidí. Ta silnější, která soudí a má moc. Šmahem může změnit osudy stovky nebo tisíců lidí. Skupina, která nějakým zázrakem, boží pohnutkou, rozmarem, nebo nevím čím, se ocitla na straně těch silných. My jsme si nevybrali, nepřičinili jsme se o to, ke které skupině náležíme. Bylo nám to dáno. A právě proto, když se ocitneme v té silnější, neseme odpovědnost, jak se zachováme k těm slabším. Je to jen a jen na nás. Nemáme nic jiného než naše svědomí.
Za 2. světové války se lidi zachovali různými způsoby. Někdo Židy ukrýval, někdo je nenáviděl, ale přesto, když došlo na „lámání chleba“ sousedovi pomohl, nebo aspoň ho neudal, a někdo ho sprostě udal, protože s ním lomcovala zášť a vlastní vnitřní frustrace, a tak skončili všichni krom udavače v koncentračním táboře. Není na nás zkoumat proč a jak jsme se ocitli v silnější skupině, tyto otázky nechme Prozřetelnosti, ale je na nás jak se zachováme, co budeme dělat a jak přistoupíme k slabší skupině. Máme svobodnou volbu.
„Nesnášenlivost vede nevyhnutelně k válce, a jen snášenlivost k míru,“ Sebastian Casteillo

Laskavost

PublikovánoNapsat komentář

Vyskakují na mě různé statusy na FB, politické, náboženské, atd. Jeden je pro vítěze sl. voleb Matoviča, jeden vytahuje na něj špínu, někdo spílá křesťanství, jiný dává rovnítko mezi islám a teroristy, někdo náboženství adoruje a nadává na nevěřící, nějaký guru našel konečně cestu jak se milovat a spílá všem náboženstvím, jak jsou hloupé a všichni jsou sluníčkáři, kdo s ním nesouhlasí… Někdo věří v karty, jiný v Krista, další v jógu, Budhu, ve vesmír, v moře…atd. Nechme se být s tím co je naše a učme se demokracii.
Čtu výbornou knihu Stefana Zweiga Svědomí proti násilí…Tak mi vychází z toho všeho…jsme sice jako Evropa po to všem, co jsme prožili, postavení na základech humanizmu, přitom se chováme nedemokraticky, autokraticky, totalitně. A na FB a příspěvcích je to krásně vidět. Myslíme si, že jen náš názor je správný. Každý z nás se cítí být bůh a vědět co je správné. Míchat se do věcí, které nám nepřísluší, zhola nic o nich nevíme. Žijeme si v našich malých živůtkách a dovolíme si soudit a hodnotit celý svět a jiné.
Každého kdo má jiný názor, házíme do pytle přinejmenším blbců, nevzdělanců, hlupáků. Ale demokracie je v tom, že nemusíme mít stejné názory, každý ať se řídí svým svědomím, jedině za to je odpovědný a jednou se bude zodpovídat, ale naučme se žít vedle sebe s laskavostí s rozličnými názory. To je demokracie. Tak jak chceme, aby náš názor respektovali, respektujme i my názory jiných. Žij a nech žít. Ano, za podmínky, že ten druhý nebere svobodu nám. Pak člověk má právo říct: NE. STOP. Tady je už moje svoboda. Do toho mi nezasahuj. Mám právo se řídit svým svědomím. Protože nic jiného kromě něj nemám, podle čeho se mohu řídit. A za své svědomí nejsem zodpovědný, nemohu za to jak věci vidím a cítím, čemu věřím. Ale jediné co mohu, žít pravdivě se svým svědomím.
Máme období křesťanského půstu, ale všichni bychom se mohli zastavit v tomto období a zkusit najít vzájemný respekt. Učit se demokracii a humanizmu, to, na co se neustále odkazujeme. Pak se nám bude na této planetě lépe žít.
PS: A nemyslím si, že jednou budeme souzeni za naše učení, kterému věříme, ale za laskavost s jakou přistupujeme k lidem a ke světu. A učení jsou nástrojem, cestou, které nám mají k laskavosti pomoct.

Všechno je nějak divně

PublikovánoNapsat komentář

Miluji červené víno, sleduji 4. a 5. sérii Beverly Hills 90210 a brečím u filmů. Když mě popadne v noci hlad, jím v posteli, kašlu na zubní hygienu a pak jsem obseta drobky na prostěradle. Někdy jím od rána do večera a míchám vše. Pak se zhroutím, když chci zhubnout a nejde to. Táta mi řekne, že jsem přibrala a že jsem babizna. Když se urazím a dovolím si oponovat, dotčeně mi řekne, že si to nesmím dovolit, pak se omlouvám a na to konto mi řekne, že on babizny rád, že se mu líbí. No dobře, tak jsem asi líbivá babizna. Ráno se modlím a medituji, mluvím často s Bohem, což se projevuje tak, že chodím a mluvím sama se sebou, gestikuluji rukama, mračím se na sebe, vysmívám se i kárám, nebo se zničehonic rozchechtám a všichni se na mě divně dívají. Někdy si nepěkně vynadám, co jsem to zase provedla. Vyskočil asi tomu říká Dialogické jednání. Pak pracuji a píšu a vymýšlím. Pak zas pracuji a píšu a vymýšlím. A taky si nechávám ode všech přátel i známých radit, že určitě bych měla psát, pak že bych neměla psát, pak že bych měla trochu jinak psát, pak že bych měla psát více odborně, pak že mi odbornost nejde, pak že bych měla v psaní projevit svoji hloubku, pak že hloubka je klišé, že bych měla roztáhnout křídla a letět, ale ne moc vysoko, abych neshořela. Že bych měla letět přesně tudy a tudy, protože to je můj směr. Nepřátelé se mnou ani nemluví, případně mi podrážejí nohy a já padám na kolena, ale většinou se zvednu a obrním. Nebo taky ne.
Ale přese všechno co umím a neumím, co mi jde a nejde, s čím marně bojuji i nad čím se mi povede vyhrávat, vím jediné, že chci být dobrým člověkem.

Modlitba argentinských noci podruhé

PublikovánoNapsat komentář

Čtu podruhé knihu Modlitba argentinských nocí od Marka Vachy. Dala jsem ji jako dárek mě kamarádce a taky jsem si ji znovu otevřela, že chci sdílet s ní pocity, které může pri cteni zazívat..Většinou nečtu knihy podruhé, ale tato mě zasáhla znovu a jinak. Bulim u ní a říkám si, jak jsem pitomá. Jak na vše mám rychle odpovědi, názory, vysvetleni, jak se bojím neuspet, jak premalovavam bolest naruzovo, hlavne aby nezustala takova jaka je a nevidela ji v tech otresnych chmurych barvach a přitom mi slzy tečou někam hluboko dovnitř místo ven. A hlavně si to vse odosobnit, aby to nebylo tak osobně bolestné. A tak putuji s Markem a v té sdílející křehkosti jeho sveta a meho sveta konecne cítím v sobe pravdivou sílu a uvolnujici slzy, že vše je nejak obycejnejsi a normalnejsi než se na první pohled jevi.

Moje třetí námluvy

PublikovánoNapsat komentář

Tak jsem asi přišla o svojí zubařku. Byly jsme teprve v dobách námluv. Vysvětlím. Představte si, že se po letech a letech rozejdete bolestně se svým milujícím přítelem (moje dlouholetá úžasná skvělá krásná paní zubařka odešla do důchodu). Ale ejhle. Najednou se ocitnete na rande s krásným dynamickým mladým mužem s velkou budoucností. Oslní vás. A teď to přijde.
Jste na třetím rande a první co řeknete je, že se vám na rande nechtělo. Jeho úsměv zmrzne a zeptá se: Nechtělo se ti ke mně? A vy se začnete vymlouvat, jako že ano, ale že jste chtěla být radši v pelechu. Čas pokračuje a zničehonic s radostí a očekáváním vám podaruje kytku. A vás nic jiného nenapadne říct, než že vám stejnou dal minule.
A teď k realitě: První co přišlo, když jsem vstoupila do ordinace bylo, že jsem paní doktorce řekla, že se mi tam vůbec nechtělo jít, načež ona po pěti minutách: Takže vám se k nám nechtělo jít? Napadlo mě, že to asi vypadá blbě, tak jsem se hned začala vymlouvat, že je to brzké vstávání pro mě. Byla jsem objednaná na půl jedenáctou. No a pak mi řekla, co budeme dělat. A já jí řekla, že to není možné, protože už mi vrtala ten zub minule. 15 minut jsem jí s prokazatelně zjevnou nedůvěrou přesvědčovala, že mám pravdu. Ale neměla jsem. To mi došlo až po dalších deseti minutách.
Pak už to celé bylo jako zmražené a mrazivé rande. Dokonce jsem ani nebyla požádána o další rande. Ale já jsme si ho vydindala. Tak tak dopadly třetí námluvy s mojí novou paní zubařkou.
Tak snad na příštím rande budu sekat latinu.