Jít za světlem

Je jasné, že to máme teď v období nouzového stavu dost obtížné, všichni. Často čtu na Facebooku různé podrážděné statusy, komentáře, příspěvky. Jednou se háže špína na toho, jindy na jiného…hřmí, tluče se, nadává. Ale je na nás, zda teď budeme rozdávat pokoj, naději a radost, nebo se budeme hrabat v špíně. Jestli se budeme šťourat v tmě nebo půjdeme za světlem.

Není nutno

Když jsem dnes šla pro roušky, které jsem pak nesla zase jinam, zastihla mě písnička Svěráka a Uhlíře na ulici v parku. Zastavila jsem se a s radostí jsem si jí zazpívala… Najednou mě to dostalo do jiného světa. Světa jakési spolupatřičnosti, vzájemného sdílení našich životů, strachu i naděje. Jak jsem šla po ulicích a překračovala všechny ty Žitné a Ječné se spousty aut, troubících, spěchajících, odosobněných, pocítila jsem klid. Byl to jiný svět. Svět, kam chci patřit. Svět naděje, laskavosti a humoru, který vítězí nad světem sobectví. Jak Italové zpívají na balkónech Verdiho, já jsem zpívala na ulici Není nutno…Chci poděkovat panu Svěrákovi, a vůbec těmto lidem, kteří člověka zastaví a ukážou mu druhou stranu toho všeho, jakési laskavosti a obyčejnosti. Že jsme na jedné lodi, spolu, nepoděláme se z toho a tak máme naději.

Svědomí proti násilí

Jsou lidi, lidi a lidi. V každé epoše je skupina lidí na zemi, která trpí, nějak se vymyká standardu, tomu, co je přijatelné, našim předsudkům a představám. Ocitnou se nějakou souhrou okolností na okraji společnosti.
„Každá doba si vždycky vybírá nějakou skupinu ubožáků, aby si na nich kolektivně vybíjela nahromaděnou zášť. Pokaždé si nachází silnější skupina skupinu menší a slabší, buď pro její náboženství, nebo pro její barvu pleti, pro její rasu, původ, pro její společenský ideál nebo pro její světový názor, aby si na ní vybila onu ničivou energii, která se skrývá v samé lidské podstatě. Hesla a pohnutky se mění, avšak metoda osočování, opovrhování a ničení zůstává vždy stejná,“ cituje ve své knize Svědomí proti násilí rakouský filozof a prozaik Stefan Zweig významného humanistu a protestantského teologa 16. století Sebastiana Casteilla. Jak aktuální v současném dění.
A pak je tady další skupina lidí. Ta silnější, která soudí a má moc. Šmahem může změnit osudy stovky nebo tisíců lidí. Skupina, která nějakým zázrakem, boží pohnutkou, rozmarem, nebo nevím čím, se ocitla na straně těch silných. My jsme si nevybrali, nepřičinili jsme se o to, ke které skupině náležíme. Bylo nám to dáno. A právě proto, když se ocitneme v té silnější, neseme odpovědnost, jak se zachováme k těm slabším. Je to jen a jen na nás. Nemáme nic jiného než naše svědomí.
Za 2. světové války se lidi zachovali různými způsoby. Někdo Židy ukrýval, někdo je nenáviděl, ale přesto, když došlo na „lámání chleba“ sousedovi pomohl, nebo aspoň ho neudal, a někdo ho sprostě udal, protože s ním lomcovala zášť a vlastní vnitřní frustrace, a tak skončili všichni krom udavače v koncentračním táboře. Není na nás zkoumat proč a jak jsme se ocitli v silnější skupině, tyto otázky nechme Prozřetelnosti, ale je na nás jak se zachováme, co budeme dělat a jak přistoupíme k slabší skupině. Máme svobodnou volbu.
„Nesnášenlivost vede nevyhnutelně k válce, a jen snášenlivost k míru,“ Sebastian Casteillo

Laskavost

Vyskakují na mě různé statusy na FB, politické, náboženské, atd. Jeden je pro vítěze sl. voleb Matoviča, jeden vytahuje na něj špínu, někdo spílá křesťanství, jiný dává rovnítko mezi islám a teroristy, někdo náboženství adoruje a nadává na nevěřící, nějaký guru našel konečně cestu jak se milovat a spílá všem náboženstvím, jak jsou hloupé a všichni jsou sluníčkáři, kdo s ním nesouhlasí… Někdo věří v karty, jiný v Krista, další v jógu, Budhu, ve vesmír, v moře…atd. Nechme se být s tím co je naše a učme se demokracii.
Čtu výbornou knihu Stefana Zweiga Svědomí proti násilí…Tak mi vychází z toho všeho…jsme sice jako Evropa po to všem, co jsme prožili, postavení na základech humanizmu, přitom se chováme nedemokraticky, autokraticky, totalitně. A na FB a příspěvcích je to krásně vidět. Myslíme si, že jen náš názor je správný. Každý z nás se cítí být bůh a vědět co je správné. Míchat se do věcí, které nám nepřísluší, zhola nic o nich nevíme. Žijeme si v našich malých živůtkách a dovolíme si soudit a hodnotit celý svět a jiné.
Každého kdo má jiný názor, házíme do pytle přinejmenším blbců, nevzdělanců, hlupáků. Ale demokracie je v tom, že nemusíme mít stejné názory, každý ať se řídí svým svědomím, jedině za to je odpovědný a jednou se bude zodpovídat, ale naučme se žít vedle sebe s laskavostí s rozličnými názory. To je demokracie. Tak jak chceme, aby náš názor respektovali, respektujme i my názory jiných. Žij a nech žít. Ano, za podmínky, že ten druhý nebere svobodu nám. Pak člověk má právo říct: NE. STOP. Tady je už moje svoboda. Do toho mi nezasahuj. Mám právo se řídit svým svědomím. Protože nic jiného kromě něj nemám, podle čeho se mohu řídit. A za své svědomí nejsem zodpovědný, nemohu za to jak věci vidím a cítím, čemu věřím. Ale jediné co mohu, žít pravdivě se svým svědomím.
Máme období křesťanského půstu, ale všichni bychom se mohli zastavit v tomto období a zkusit najít vzájemný respekt. Učit se demokracii a humanizmu, to, na co se neustále odkazujeme. Pak se nám bude na této planetě lépe žít.
PS: A nemyslím si, že jednou budeme souzeni za naše učení, kterému věříme, ale za laskavost s jakou přistupujeme k lidem a ke světu. A učení jsou nástrojem, cestou, které nám mají k laskavosti pomoct.

Všechno je nějak divně

Miluji červené víno, sleduji 4. a 5. sérii Beverly Hills 90210 a brečím u filmů. Když mě popadne v noci hlad, jím v posteli, kašlu na zubní hygienu a pak jsem obseta drobky na prostěradle. Někdy jím od rána do večera a míchám vše. Pak se zhroutím, když chci zhubnout a nejde to. Táta mi řekne, že jsem přibrala a že jsem babizna. Když se urazím a dovolím si oponovat, dotčeně mi řekne, že si to nesmím dovolit, pak se omlouvám a na to konto mi řekne, že on babizny rád, že se mu líbí. No dobře, tak jsem asi líbivá babizna. Ráno se modlím a medituji, mluvím často s Bohem, což se projevuje tak, že chodím a mluvím sama se sebou, gestikuluji rukama, mračím se na sebe, vysmívám se i kárám, nebo se zničehonic rozchechtám a všichni se na mě divně dívají. Někdy si nepěkně vynadám, co jsem to zase provedla. Vyskočil asi tomu říká Dialogické jednání. Pak pracuji a píšu a vymýšlím. Pak zas pracuji a píšu a vymýšlím. A taky si nechávám ode všech přátel i známých radit, že určitě bych měla psát, pak že bych neměla psát, pak že bych měla trochu jinak psát, pak že bych měla psát více odborně, pak že mi odbornost nejde, pak že bych měla v psaní projevit svoji hloubku, pak že hloubka je klišé, že bych měla roztáhnout křídla a letět, ale ne moc vysoko, abych neshořela. Že bych měla letět přesně tudy a tudy, protože to je můj směr. Nepřátelé se mnou ani nemluví, případně mi podrážejí nohy a já padám na kolena, ale většinou se zvednu a obrním. Nebo taky ne.
Ale přese všechno co umím a neumím, co mi jde a nejde, s čím marně bojuji i nad čím se mi povede vyhrávat, vím jediné, že chci být dobrým člověkem.

Modlitba argentinských noci podruhé

Čtu podruhé knihu Modlitba argentinských nocí od Marka Vachy. Dala jsem ji jako dárek mě kamarádce a taky jsem si ji znovu otevřela, že chci sdílet s ní pocity, které může pri cteni zazívat..Většinou nečtu knihy podruhé, ale tato mě zasáhla znovu a jinak. Bulim u ní a říkám si, jak jsem pitomá. Jak na vše mám rychle odpovědi, názory, vysvetleni, jak se bojím neuspet, jak premalovavam bolest naruzovo, hlavne aby nezustala takova jaka je a nevidela ji v tech otresnych chmurych barvach a přitom mi slzy tečou někam hluboko dovnitř místo ven. A hlavně si to vse odosobnit, aby to nebylo tak osobně bolestné. A tak putuji s Markem a v té sdílející křehkosti jeho sveta a meho sveta konecne cítím v sobe pravdivou sílu a uvolnujici slzy, že vše je nejak obycejnejsi a normalnejsi než se na první pohled jevi.

Moje třetí námluvy

Tak jsem asi přišla o svojí zubařku. Byly jsme teprve v dobách námluv. Vysvětlím. Představte si, že se po letech a letech rozejdete bolestně se svým milujícím přítelem (moje dlouholetá úžasná skvělá krásná paní zubařka odešla do důchodu). Ale ejhle. Najednou se ocitnete na rande s krásným dynamickým mladým mužem s velkou budoucností. Oslní vás. A teď to přijde.
Jste na třetím rande a první co řeknete je, že se vám na rande nechtělo. Jeho úsměv zmrzne a zeptá se: Nechtělo se ti ke mně? A vy se začnete vymlouvat, jako že ano, ale že jste chtěla být radši v pelechu. Čas pokračuje a zničehonic s radostí a očekáváním vám podaruje kytku. A vás nic jiného nenapadne říct, než že vám stejnou dal minule.
A teď k realitě: První co přišlo, když jsem vstoupila do ordinace bylo, že jsem paní doktorce řekla, že se mi tam vůbec nechtělo jít, načež ona po pěti minutách: Takže vám se k nám nechtělo jít? Napadlo mě, že to asi vypadá blbě, tak jsem se hned začala vymlouvat, že je to brzké vstávání pro mě. Byla jsem objednaná na půl jedenáctou. No a pak mi řekla, co budeme dělat. A já jí řekla, že to není možné, protože už mi vrtala ten zub minule. 15 minut jsem jí s prokazatelně zjevnou nedůvěrou přesvědčovala, že mám pravdu. Ale neměla jsem. To mi došlo až po dalších deseti minutách.
Pak už to celé bylo jako zmražené a mrazivé rande. Dokonce jsem ani nebyla požádána o další rande. Ale já jsme si ho vydindala. Tak tak dopadly třetí námluvy s mojí novou paní zubařkou.
Tak snad na příštím rande budu sekat latinu.

O čem je Dialogické jednání?

O ničem a o všem. Víte co mě učí Dialogické jednání? Víte co je Dialogické jednání? Supr, že ne. Praktikuji ho léta, tedy sama zkouším a taky vlastně moc nevím, co to je…A to i asistuji, využívám v dramatické práci v Talent drama studiu. Možná proto existuje na to výzkum na DAMU… Prostě jen nechat některé věci otevřené, protože my nevíme kudy nás to zavede a vede. A když to popíšeme, co to je, dáme tomu nálepku, uzavřeme a odlifrujeme. A to určitě není Dialogické jednání.
A právě to mě učí Dialogické jednání, žit v neustálém jemném životním napětí, kontinuitě sama sebe a svého života. Když totiž ztratím energii a jsem v pasivitě, nic nemůže pokračovat, nejde to. Když vyrábím, nečekám, jen jedu, nesleduji co vzniká přirozeně, a věřte, že vzniká, když jste ve hře a pak je to nejbáječnější, protože to vše hraje samo a s váma, ale začnu tam do toho tlačit příliš sebe, své představy, předsudky, jak to má být, říká se tomu v slovníku DJ tzv. vyrábět, bez naslouchání a čekání na zpětnou vazbu, ztrácím kontinuitu a nacházím se mimo hru. Celé je to pak umělé a hrané a nepravdivé a…jsem mimo sebe a život a svobodu.
A jak se mi to ukazuje ve hře jako je Dialogické jednání, zjišťuji, že je to nemlich stejné v životě. Takže díky prof. Vyskočile. Jedna z největších osobností, která mě v životě ovlivnila. Skrze své dílo, o kterém ještě určitě uslyšíme. A když ne my, tak další generace určitě. Jsem ráda, že můžu být mezi studenty, kteří ho zažili a ještě zažívají a mají šanci přímo od něj slyšet slova o DJ. Ale stejně vám neřekne, o čem to je. Myslím, že on to taky neví a přitom to vymyslel.
Paradox? No ale přece vše je paradox, celý život 🙂

Hrdinou se člověk nerodí

Myslím, že hrdinou se člověk nerodí, ale se jím stává. A to ve chvíli rozhodnutí ve vlastním svědomí. Kdy si může zvolit jednu z cest: cestu klidu, splynutí s davem a nastavením většinové společnosti, plných kapes a vlastního pohodlí, nebo cestu vyšších ideálů, kterým věří a které se objevují v nejhlubším hnutí vlastního svědomí. A to mi došlo po dnešní mši a kázání.
Kázeň byla totiž o tom, že člověk by měl žít pro vyšší ideály a někdy ho to může stát i život. Na to konto jsem si vzpomněla na bratra své babičky, který se stal po smrti hrdinou slovenského národa, dostal hodnost Major in memoriam a je po něm pojmenovaná ulice v Bratislavě.
Nejdřív nebyl hrdina, musel bojovat za Slovenský stát – fašouny, prostě bylo mu to dáno příkazem jako každému slovenskému muži v té době. Postupoval ve funkcích, získával medaile a hodnosti až do chvíle, kdy vypuklo Slovenské národné povstanie. V té době se poznal s mjr. Jozefem Dobrovským. Byl to statečný muž, který mu ukázal a odkryl pravdu. Řekla bych, že mu hnul se svědomím.
Karol Repašský stát před zásadním rozhodnutím – buď bude zticha a půjde dál a bude postupovat ve funkcích a bude jako většina ostatních bojovat za fašouny a vlastně i po válce by netrpěl. Stačily by přece alibi ostatních: My jsme to museli, nedalo se jinak… Nebo půjde za hlasem svého svědomí, který v něm nahlodal Dobrovský. Karol se rozhodl, že půjde hlasem svého svědomí a dal se k posádce otevřeně bojující proti nacistům a vedl jeden ze dvou praporů, prapor Repašský. A to ho stálo zanedlouho život, když v zásadním a těžkém boji proti okupantům na Strečnianskej tiesňave byl smrtelně zraněn a na následky zranění v září 1944 zemřel. Bylo mu v té době 41 let.
A tak spojitost kázání s osudem mého předka mě dovedlo k poznání, že člověk se skutečně hrdinou nerodí. Ale dochází k hrdinství v zásadní chvíli svého života. Dokonce si myslím, že se tato chvíle už nikdy v životě člověka nezopakuje. Ale určitě tuto chvíli každý z nás rozpozná. Neexistuje jiné cesty než cesta vlastního svědomí, v kterém je ukrytá pravda. Ta rozhoduje, zda se člověk stane tím, kým je nebo nikdy nebude vědět, kdo je, bude žít odděleně od sebe ve lži a prázdnotě, vnitřním tlaku a napětí. Protože tlak se vytváří tím, že člověk bytostně touží po spojení se sebou samým, k němuž vede jediná cesta a to je pravda ukrytá v svědomí každého z nás a člověk se svobodně rozhodne touto cestou nejít.

Odkaz Karla Gotta

Odkaz Karla Gotta
Jak kamarád Standa v jednom svém příspěvku na FB trefně řekl: Myslíte, že někoho váš názor zajímá? Aspoň na FB, kdy má každý nějaký názor a může ho sdělovat mezi svojí kamarádskou bublinou, která mu vytváří neotřesitelný val v jeho přesvědčení ve vlastní neomylné názory. Tak to tak člověk musí brát. Je to jen názor a nic víc. Na druhou stranu si myslím, že je to vždy lepší se konfrontovat s názory než sem dávat fotku se svačinou a k tomu komentář „Mňam, dnes jsem se přežral“, nebo přešťastně se usmívající rodinky, která vytváří v ostatních pocit, že všichni ostatní jsou na tom dobře, jen on je na tom cele nějak špatně. Ale to není pravda. Je to jen virtuální bublina. Jak mi řekl ředitel LDN, s kterým jsem před lety dělala rozhovor: „Každý si nese svůj kříž. Někdo se pod ním směje, někdo pláče, někdo se sotva vleče.“
Ale chci psát o jiném…Už je mi to trapné vzhledem k uctivé památce ke Karlu Gottovi. Nebude to o něm, ale humbuku kolem něj a přesahu kam to celé odkazuje. Skutečně si myslíte, že si tato pěvecká legenda zaslouží pohřeb se státními poctami? Nechci zase šťourat, vím, že šťourám, ale přijde mi to na hlavu. Napadá mě Zrcadlo. Jaké zrcadlo vám Karel Gott svým životem nastavil? Třeba pro mě to byl zpěvák, kterého milovala generace mých rodičů, dívala jsem se na něj pořád na televizi v 80-tých letech, písničky nebyla moje krevní skupina, ale vpoho, normálka. Určitě byl zasloužená celebrita. Jaký byl člověk, to nevím, nesetkala jsem se s ním. Bulvár a média mi předhazovali jeho mediální obraz rodiny, manželství, jednou tak jednou jinak. Po jeho smrti se najednou vyrojily posmutnělé až hysterické výroky slavných, jak jim chybí a co jim naposled řekl a k tomu fotky. Média přinesla rozhovory a dokumenty, že to byl velmi slušný člověk.
Věřím, vždycky mi přišel nekonfliktní, slušný, ale také ne sebe přesahující. Dělal dobře svojí práci, kterou miloval. Miloval svojí rodinu. To je vše. A není to na glorifikaci a pohřeb se státními poctami málo? To jsme na tom jako společnost tak špatně, že slušnost a dobrota, která má být přirozenou součástí člověka je najednou oceňována jako nějaký zvláštní mravní nedosažitelný cíl?
Možná ano, pro současnou politickou garnituru je tento způsob chování asi božský. Popravdě je, ale měl by být normální a ne zbožšťovaný a oceňovaný pohřby se státními poctami.
Mnohem radši bych viděla pohřeb těchto osobností, které milovali svojí práci a dělali jí dobře, v jejich přirozeném prostředí divadel nebo kulturních středisek, koncertních sálů, kde se přijdou diváci a fanoušci poklonit jejich talentu a poděkovat velmi osobně, co jim to přineslo, jejich osobní odkaz. Ale jako překročení směrem ke společnosti, státu, občanům jako celku, prostě nevidím a nechápu. A myslím, že když se tito lidi dívají ze svého uměleckého nebe na své pohřby, tak by byli přešťastní, kdyby místo salv a poct tam viděli své fanoušky, s kterými si něco velmi osobního předali. Tak jen tak, proč mi to celé připadá jako nesmyslný humbuk a nepravda. A nechce se mi do toho celého zapojit.