Muzejní exponát

To si tak jedu po 15 letech zalyžovat. Na takový vedle pražský kopeček. Že nemám lyže je jasné. Zůstaly v bytě, z kterého jsem se kdysi stěhovala. Ani hůlky. Ale od kámošky mám její vyřazené oteplováky a bundu asi dvacetiletou, ale skvělou. Prošla se mnou Izrael, Santiago, Ukrajinu, Dolomity, rakouské i slovinské hory, Bulharsko. Prostě ta bunda je moje dlouholetá cestovatelská kámoška. Ve skříni jsem našla nějaký svetr ze Zary, který je tak dlouhý a tlustý, že ho v podstatě nenosím, ale teď se šikl, no a tlusté ponožky, které se mnou prošly pouť do Santiaga de Compostella před devíti lety. Rukavice mi půjčila kámoška, trošku menší než je moje ruka, asi od svého osmiletého syna. Ale říkala jsem si. že lepší než nic. Co ještě? Čepici mám. No takže vše. Jó a ještě mám lyžařské boty, lyžáky nebo lyžařky, jak se jim říká. Ty koupil bývalý přítel mojí ségry asi před dvaceti lety mojí ségře, která je nosila a když je přestala nosit, darovala je asi před 18 lety mě. Již pár let stály v neporušeném a skvělém stavu v malém kumbálku. Vzala jsem si je (hurá, mám aspoň něco) a lyže a hůlky že si půjčím. Prý je tam půjčovna. Když jsme dojeli pár kilometrů od Prahy na místo, utíkala jsem si půjčit lyže a hůlky. Žádný problém. Vše šlo jako po másle. Když jsem byla v půjčovně, řekla jsem klukům z personálu, že si zapnu už lyžáky vevnitř, ať to mám z krku. První spona, koukám, a kousek plastu udělal: krrrr. Kluci čuměli nejdřív na mojí botu jako na vrata. Ale nevyvedlo je to z míry: „To neva, to se stává“, řekli mi. Zapínám 2. sponu. Krrr. Půlka ulomeného plastu obnažila rudý vnitřek boty. Nechápavě jsem se koukala, co se to děje a usilovně přemýšlela, zda mohu s prasklými boty na svah. Jen co jsem dopřemejšlela, zůstal mi kousek plastu v ruce. Kluci to už nevydrželi a vyprskli smíchy. Prý dají moje lyžáky do muzea. Tak jsem je zula a věděla jsem, že si musím půjčit i lyžařské boty. Jeden z hochů vzal mojí botu do ruky, potěžkal a se smíchem řekl: „Ano, necháme si ty boty jako muzejní exponát.“ Jen to dořekl, zůstala mu celá plastová pata boty v ruce. Připadala jsem si jako Arnold Schwarzenegger, který se v jednom akčňáku změnil v sochu a s každým krokem se rozpadával. No nic, odešla jsem s novými půjčenými boty na svah a když jsem se po 3 hodinách vrátila, moje staré lyžáky byly úhledně uložené na lavičce v půjčovně. Bylo mi jasné, že moje prastaré zděděné boty se už žádným muzejním exponátem nestanou. Vzala jsem je a vyhodila do první popelnice. A to je konec příběhu jedněch bot, které koupil bývalý přítel mojí ségry mojí ségře před dvaceti lety a před osmnácti lety mi je podarovala.