Když věci vypráví

Tajemství staré dámy

Říkali jí Stará dáma. Byla drobná, v černém žoržetu olemovaném bílou krajkou kolem kulatého límce. Muselo jí být hodně přes devadesát let. Nehýřila barvou ani nápadem, nebyla přitažlivá ani zvlášť zajímavá. Přesto skýtala určitý půvab tajemství starých dam.

Denně poslouchala bezduché žvlatlání a hádky svých spolubydlících. Ale byla ráda, že není sama.

„Víte jaký jsem měla včera úspěch?,“ ozvala se její sousedka.

„Cože? To se ti něco zdálo, ne? Vždyť jsi říkala, že nevíš, co uděláš s tou dírou na rukávu. Tak to si asi dobře zamaskovala, co?“ rýpla si druhá.

„To jakože se rozpadám, jo?“

„To říkáš ty!“

Stará dáma trpělivě čekala na svůj veliký den. Pokaždé, když se objevila před lidmi, byl její veliký den. Byla si jista, že prožívá poslední etapu svého života, nádhernou, slavnostní. Kdo si může říct na sklonku života, že bude odcházet ze světa ve světlech divadelních reflektorů za doprovodu piána, houslí a saxofonu? „Ne, nemám si nač ztěžovat. Mám krásný odchod,“ pomyslela si Stará dáma.

Měsíc co měsíc předstupovala před diváky a vyprávěla svůj životní příběh. Možná i  bez záře divadelních světel by mohla vyprávět. Jenže tady o to nikdo nestál. Proto tolik milovala diváky. Jedině před nimi měla pocit, že není zbytečná.

Když uzavřena ve svém malém bytě poslouchala špičkování pyšných třpitivých slečen, přepadal jí smutek nad nedovršením životního příběhu. „Většina z nich skončí příliš brzy,“ pomyslela si. „Mám štěstí.“

Denně se v myšlenkách vracela ke svému dětství. První moment, který jí utkvěl v paměti byl, jak jí prvotřídní krejčová obratně drobnými měkkými prsty našívala bílé háčkované knoflíky. Byl to pro ní životní okamžik – z dítěte se stávala ženou. Pak napětí a očekávání, když visela na elegantním kovovém ramínku v krejčovském salónu na rohu hlavní třídy. Celá se chvěla. Každičké zacinkání venkovních dvěří vzbuzoval v ní naději. Kdo příjde? Podívá se na ní? Bude se líbit? Co když selže? Nebo zůstane navždycky sama? Celý týden si jí nikdo nevšiml, přestože visela na čestném místě. Ztrácela víru. Na druhou stranu se urputně modlila, aby se na ní nevrhla ta tlustá nesympatická zákaznice s ječivým hlasem a nepořídila jí rozmazlené dceři, nebo zmalovaná slečinka, která chodila do salónu každý měsíc pro nový klobouk a saténové rukavičky.

Až jednou znovu zacinkaly dveře. Do salónu vstoupil hezký asi třicetiletý pán s černým knírkem,v podpaží držel mladou ženu s hebkými černými vlasy. Podíval se na ní. Zatajila dech. Lehce se jí dotkl a řekl: „Ty jsou pro tebe. Nejsou sice krásné, ale mají v sobě něco zvláštního. V nich vynikne tvoje krása.“

Připadala si jako ve snu, když jí balily do hedvábného balícího papíru. Celá hořela, opilá vzrušením z okamžiku, který jí nabízel všechny krásy světa po boku černovlasé dámy. „Této krásné ženě budu sloužit,“ napadlo jí.

„Ježíši, jsem nějaká dolámaná,“ vytrhla ze vzpomínek Starou dámu její spolubydlící.

Někdy, když třpytivé slečny mluvily příliš hlasitě, nebo se hádaly, se návratu z minulosti Stará dáma neubránila. Ale nevadilo jí to. „Zvláštní, čím jsem starší, tím méně mi to vadí,“ napadlo jí.

„A co jsi dělala? Zas pařila, ne?“ neodpustila si poznámku další.

„Co já můžu za to, že mě pořád někam tahá? Ale zase to byla docela dobrá pařba.“

„Ty jo a pěkně smrdíš. Tam se čoudilo, že jo?“

Pak už jí znovu pohltily myšlenky.

Den, kdy poprvé vyšla mezi lidi, byla neděle. Vše bylo pro ní nové, zajíkala se štěstím, že žije, dýchá. Obdivovala krásu a dokonalost architektonických skvostů, slavnostně oblečených lidí, dámy ve vznešených kloboucích a důstojně vyhlížející muže. Břinkot tramvají a křik i hádky pouličních obchodníků. Nikdo se nerozplýval nad její krásou. Ale věděla, že slouží dokonale, podtrhuje krásu své majitelky. A na to byla skutečně pyšná. Na období svého raného mládí Stará dáma vzpomínala nejraději. Pak by už vše smazala a přenesla se až sem, do dnešního dne. „Jenže kdoví, jak by vypadal dnešní den, kdybych všechno přeskočila,“ pomyslela si Stará dáma.

Její myšlenky utlo zaskřípání zrcadlových dveří. Pokaždé, když uslyšela tento zvuk, zatajil se jí dech.  Že by dnes byl její veliký den? Ne. Přibyla jenom další barevná slečna tvářící se velmi důležitě a nadřazeně.

„Hele, nevíte, odkud může být?“ prohodila rudá sousedka.

„No, nebude to žádný zázrak. Dávám jí rok.“ odvětila jiná.

„Tak to nanejvýš. Podívej, jak se tváří. Ale neboj, spadne jí hřebínek. Chvíli bude v kurzu a pak po ní ani pes neštěkne“, byla poslední věta, kterou Stará dáma ještě uslyšela. Znovu jí přepadly myšlenky na dávnou minulost. Věděla, co bude následovat. Nejtěžší období jejího životního příběhu.

V jeden den byla zavlečena, uzavřená v malém koženém kufříku, kamsi daleko. Spolu s okouzlující černovláskou. Neviděla, v kufru byla tma. Jen slyšela. Hukot vlaku. Pravidelný  smrtelný hukot vlaku „če,če,če,če“ Slyší ho i teď. Nevěděla kam jede. Vše se událo v šíleném spěchu. Pamatuje si jen to, že měla rozlámaná záda, byla celá zmačkaná. Pak  se kufr otevřel a ona uzřela denní světlo. Kolem spousta divných lidí, kteří zle křičeli na ostatní. Slyšela výstřely. Někdo jí vzal a hodil mezi ostatní hadry. Myslela si, že je to její poslední hodina, že umírá. Hlavou jí problesklo, že je strašně mladá, že nechce umřít.  Jenže pak se něco stalo. Cítila ruce, jak jí berou a už jenom jakoby zdálky slyšela hlas: „Heil Hitler.“

Heil Hitler. A upadla do bezvědomí.

„Co se tady vytahuješ? Myslíš, že je na to někdo zvědavý?“ vytrhla Starou dámu ze vzpomínek ta rudá sousedka.

„Ha! Jsem hezká. Jedinečná. Takových jako já, je málo.“ ohradila se jiná.

Heil Hitler bylo poslední, co si pamatuje. Pak se probrala až v cizí strohé dřevěné skříni, bez nápadu a elegance. Nikoho tam neznala, nerozuměla jazyku, zvykům, lidem. Všichni se na ní dívaly jako na přivandrovalce, element, který tam nepatří, štěnici, které by se najradši zbavili. Nikdy se to nezměnilo. Připadala si neužitečná a zbytečná. Už nesloužila, jenom byla. Zavřená v cizí skříni bez nápadu. „Nejhezčí léta mám za sebou,“pomyslela si. Chyběla jí krásná černovlasá paní. Místo ní tady byla útlá zrzka. Vlastně jí ani neznala. Kolikrát si spolu někam vyrazily? Třikrát, čtyřikrát? Nakonec skončila pohozená na staré zpráchnivělé půdě mezi jinými nepotřebnými věcmi. Dlouhá nekonečná léta. Uvadala. Rozežíraly jí mole. Ale tam se naučila být šťastná. S tím co má a jak to má. Připravovala se na smrt.

Při této vzpomínce ukápla Staré dámě slza a usmála se. Jak pošetilé. Kdyby tehdy věděla, že nejkrásnější léta jí teprve čekají.

„Slyšela si, jak se napařovala?“ probudila Starou dámu ta užvaněná rudá slečna.

„Ty jo, pěkně mi tím leze na nervy!“ odsekla jí její sousedka.

„To se jako pomátla, ne?“

Po desetiletích strávených na shnilé půdě se znovu ocitla v obchodě. Kolem byly nádherné staré věci: klobouky, střevíce, kabáty, šaty, porcelán, obrazy. Jako za starých časů. Přesto velmi vzdálené vzpomínkám na svět jejího mládí. Cítila se jako ve zrychleném snu někoho jiného. Začali jí říkat Stará dáma. Zacelili drobné dírky, obšili rukávy, vyměnili knoflíky. Chyběly jí hebké ruce krejčové ze salónu. Ruce, které jí opravovaly, byly rychlé tvrdé a neosobní.

Najednou byla znovu v kurzu. Nechápala to. Proboha, co na ní, staré ošuntělé, mohou vidět? Ale už to neřešila. Tolik věcí ve svém životě nechápala. Připadala si, že jen sleduje, co se kolem ní a s ní děje. Přišlo jí to fascinující. Už se nebála, ale ani nerezignovala. Stala se jen přímým pozorovatelem událostí, které ji zavedly až do této, v jejím životě, poslední moderní zrcadlové skříně mezi barevné třpitivé oblečky.

„Promiňte, mohla bych vás vyrušit?,“ oslovily nesměle Starou dámu pískové šaty s malými smetanovými korálky.

„Ale ano.“

„Vy toho moc nenamluvíte. Promiňte, nechci vás rušit.“

„Ale kdepak. Jen jsem už stará, připadám si nezajímavě.“

„Ne, vůbec ne. Mě fascinujete. Každý mesíc někam odcházíte. Pro nás je to záhada. Tváříte se vždy tak slavnostně. Mohla bych se zeptat, kam chodíte?“

„Vás to zajímá?“

„Ano, velmi. Nikdo netuší, kam to je. Všichni si to jen špitají. Prý končíte. Já si to nemyslím.“

„A co si myslíte?“

„Že prožíváte něco, co my ne. Ráda bych znala vaše tajemství,.“

„A k čemu vám to bude?“

„Chci se učit.“

„Ale já vás nemám co naučit. Nerozumím tomuto světu. Jsem stará. Co nevidět už tady nebudu.“

„Promiňte, můžete mi říct, kam odcházíte?“

„Do divadla.“

Zaskřípaly dveře. Ruce nahmataly Starou dámu. Tiše se chvěla. „Konečně, dočkala jsem se.“

„Dnes je váš velký den?“

„Ano“

„Nashledanou.“

„Sbohem,“ odvětila Stará dáma.

Od té doby se v zrcadlové skříni neobjevila. Všechny uvažovaly, co se asi stalo. Neznaly tajemství Staré dámy. Jen pískové šaty se smetanovými korálky věděly: „Odcházet  ze světa ve světlech divadelních reflektorů musí být vskutku velkolepé“ řekly si šaty pro sebe.

Pierot a muž s cylindrem

Z barevné mozaiky, která visela na oprýskané zdi tovární haly, vystupovali dvě postavy. Mladší muž s na bílo natřeným obličejem a pierotovskou čepičkou. Za ním stál postarší muž . Dívaly se zpříma na diváka

Dívaly se přímo na Drobná tvář mladšího muže. Snad to byl muž

„Pane? Co je vám pane?“

„Neptejte se mě, jen se usmívejte, usmívejte se a klaňte, Pierote.“

„Pane, ale vám je špatně.“

„Ne, Pierote, jen jsem dojatý. Dnes je můj poslední večer. Prý musím odejít do důchodu, odpočinout si, konečně se věnovat sám sobě. Prý jsem se už tady dost nadřel.“

„To vám řekli, pane?“

„Ale Pierote…Pierote, usmívej se. Takový úspěch. Usmívej se. Je to tvůj veliký den.“

Pierot se na chviličku zamyslel. Usmíval se a klaněl. Byl šťastný, že se mu to povedlo. Cvičil dny a noci nová kabaretní čísla, nemohl spát, bolel ho žaludek. A teď po únavné dřině aplaus, úspěch. Byl to úspěch. Pro muže s cylindrem taky. Byl to velice ctěný pán kabaretu. Nejslavnější herec, postavička, která léta udávala tempo, vyhazovala a přijímala. Jeho slovo bylo slovem ředitele. Jenže je nucen odejít. Byl tady dost dlouho. Jeho chovancem byl Pierot. Měl z něj udělat velkou kabaretní hvězdu. Povedlo se. Dnes dokázal, že je hvězdou. Třeba bude další léta udávat tempo on. Přijímat a vyhazovat. Jeho slovo bude slovem ředitele.

Jenže Pierot je přiliš citlivý, pomyslel si muž s cylindrem, když se naposled otevřela opona. Uklonili se . Aplaus utichl. V hledišti nastal šrumec. Lidé vstávali a odcházeli do šaten. Další hezký večer, pomyslel si Pierot.

„Ten Pierot je skutečně velký talent a objev,“ uslyšel hlas postarší dámy Pierot, když uklízel za oponou rekvizity. „Ani nevím, jak se jmenuje. Musím se podívat do programu,“.

Pierot napnul uši. Podíval se malou skulinkou opony do hlediště, odkud slyšel hlasy. Uviděl dvě dámy – jednu postarší a druhou mladší s ptačím účesem na hlavě. Nezřetelně uslyšel:

„Slyšela jste, že muž s cylindrem končí?. Chudák. Slyšela jsem, že odchází z kabaretu. Bude ho škoda. Byl to výtečný herec“.

„Maruško, málem bych zapomněla,“ usmála se postarší paní, „můžete mi říct ten recept na hříbky se smetanou? Minule na obědě to bylo u vás vskutku úžasné.“ Tuto poslední větu už Pierot neslyšel.

„Jsi skutečně dobrý. Bude z tebe velký herec,“ usmál se na Pierota v šatně muž s cylindrem.

„Myslíte?,“

„Jsme o tom přesvědčen.“

„A co vy, kam půjdete?“

„Kam? No přece do důchodu. Budu se věnovat jen sám sobě.“,

„Budete mi chybět, pane.“

„Neříkejte mi, pane, Pierote.Kolikrát vám to mám říkat“

„Vy mi už taky neříkejte, Pierote. Víte, že nejsem Pierot.“

„Ale, sedí ti to. Vlastně ani si nevzpomenu, jak se jmenuješ. Všechna jména jsou pro tebe příliš nudná, obyčejná. Ty jsi Pierot.“

Mladý herec se usmál. Tato hra ho vždycky strašně bavila. Víc než hraní si na Pierota. S mužem v cylindru se cítil být opravdovým Pierotem, ne tím na jevišti. Ale malým, bílým panáčkem, který celý život roní jedinou slzu.

„Pane,…“ chtěl něco říct mladý herec. Muž s cylindrem tam už nebyl. „Pane, miluji vás,“ řekl do ticha Pierot.

Poslední tanec

Na vrcholku pusté hory stály stovky let dva staré stromy. Nikdy se mezi sebou nebavily, neprohodily jediné slovo, ale cítily, že mezi nimi existuje silné pouto. Věděly, že jeden bez druhého nemohou existovat. Nepotřebovaly mluvit, stačilo, že tam jen stojí a že jeden cítí přítomnost toho druhého. Když přišla vichřice nebo silné bouřky či mrazy, klepaly se strachy a prosily Boha, ať jim daruje ještě jeden společný den. Stovky let provázela bytí těchto dvou stromů síla vzájemného mlčení. Možná kdysi dávno na začátku by se jeden z nich osmělil a počal nezávaznou konverzaci, ale jak čas postupoval, zdálo se každému z nich nemožné prohodit byť i jen jediné slovo. Strach z porušení posvátnosti společného ticha.

Vše se změnilo na sklonku jednoho večera. Možná to bylo v důsledku staletých meditací, které se najednou proměnily v nutkavou touhu uslyšet hlas svého druha.

„Ráda bych si zatancovala. Smím prosit?“ zaševelil zelenými listy útlejší strom. Čekal, že jeho otázka druhého překvapí. Opak byl pravdou. Tak přirozeně, jak vyvstala otázka, zazněla i odpověď.

„Vy prosit nemusíte, ba nesmíte…! Na život a na smrt…“zašeptal mohutný strom a zlehka se dotkl drobných lístků svého druha

„Vás budu vždycky prosit ráda… Na život a na smrt…“

V setině vteřiny bylo porušeno jejich dlouholeté mlčení. Měly si toho tolik co říct. Ve chvatu znásobeného obavami nad ztrátou tohoto jedinečného okamžiku pokračoval útlejší strom:

„Pamatujete, jak sem jednou přišlo takové malé kůzle a užíralo moji olivovou kůru?“

„Pamatuji. Tolik jste trpěla. Chtěl jsem to kůzle vystrašit, odplašit. Mával jsem větvemi, ale vůbec si mě nevšímalo.“

„Měl jste strach?“

„Ano, o vás.“

„Bál jste se, že zůstanete tady sám? Na té pustině?“

„Ale kdepak, bál jsem se o vás. Nebo…? Nevím. Třeba i o sebe.“

„Děkuji. Jste upřímný.“

„Zatancujeme si tedy? Na život a na smrt?“

„Počkejte, ale jak se vlastně tancuje? Víte to?“

„Ne, já myslel, že vy…A vůbec, co když to mezi námi už nikdy nebude taktové jako předtím? Nevím, jestli jsme něco nezkazili.“

„Máme si toho tolik co říct.“

„Jenže já mám pocit, že vše co říkáte, už znám. Máte podobný pocit?“

„Ano. Dokonce vám můžu říct, na co se mě za chvilinku zeptáte… Co bude, slečno s tím tancem?“

Oba stromy se začaly smát. V jejich prudkém chvění bylo vše, celá společně strávená staletí. Kdyby procházel kolem člověk, říkal by si, že se asi zbláznil, že slyší smát se stromy. Jenže jim bylo vše jedno. Stovky let vedle sebe, stovky let nesmělosti oslovit jeden druhého. Stejně se znaly, znaly se neuvěřitelnou dobu od prvopočátku svých zrození. Jen neuměly tancovat. „Smím prosit?“. „Vy prosit nemusíte, ba nesmíte…! Na život a na smrt…“

V tu chvíli se mohutný strom vší silou odrazil a začal se vznášet ve vzduchu jemně dopadaje na bezmocně vyhlížející kořeny. Útlejší strom se všemi svými drobnými lístky nadechl a vrhl do náruče svého přítele. Kořeny ochable plály za jejich pevnými těly. Byli neskonale šťastní. Proplétali se, zvedali, pluli vzduchem, prudce dopadali na vysychající kořeny. Tancovali až do svítání, kdy přemoženi únavou zcela vyčerpáni padli na suchou popraskanou zemi. Lehce se dotýkali svými listy a šeptali si slova, která se za celou dobu svého bytí styděla říci.