Když duše hledá srdce

Dojem nejde popsat, vy-slovit. Dojem je hluboko v srdci. Možná proto miluji impresionismus. Je daleko od dat a faktů, chladného uvažování a počítání. Mohu ho pouze vyzpívat, vytančit, vyrvat ze sebe a nechat letět. Kus duše, která se dotýká ráje. Pocit, že není nic nemožné, že mohu prozkoumat svými křídly vše co je nad a pod, nejhlouběji v útrobách země i nejvýše v oblacích, ve všech zákoutích nekonečna. Takto jsem se cítila na imerzivní výstavě impresionistů Bylo nebylo, Van Gogh, Monet, Renoir. Imerzivní, tedy zážitkové, umění je v současné době velmi moderní. Snad proto že už má tato doba dost chladných informací, popisů, posuzování, hodnocení, dat. Snad zjišťujeme, že tam se pravda nenachází a zoufale po ní bažíme. Naše duše potřebuje splynout, do té doby neklidně bloudí, hledá. Nemůže spočinout v pokoji než duše nenajde srdce. Čistý nekomplikovaný pohled dítěte, takový, který pojímá celou naši bytost. Jako když před zamilovaným klukem stojí jeho holka. On se jen dívá, nemůže odtrhnout oči a nejraději by jí celou polapil, splynul s ní, ale proč neřeší. Prostě jí miluje. Pamatuji, že jeden teolog mi řekl, že víra a teologie jsou diametrálně odlišné věci. Víra je právě jako ten kluk před kterým stojí jeho milovaná. Vnímá jí každou svojí buňkou, fascinuje jí, neví proč, prostě je to tak a všechny argumenty jsou v čudu. Teologie je jako pitva, když se kluk snaží svoji holku rozpitvat a najít důvod, proč jí miluje. Řeže její krásu, pídí se, zkoumá, ale odpověď nenachází. Schopnost dívat se na svět očima dítěte, malého prince, probouzí srdce a se srdcem člověčinu. Bez člověčiny nežijeme, jsme jen pozorovateli života, ale ne jeho účastníky. Nacházíme se mimo život pouze ve faktech, úsudcích, posudcích a hodnoceních, rozřezáni, rozpitveni na malé kousky a stejně je cítit pouze chlad mrtvého těla. A tak se dá žít i život. Řezat na kousky a pitvat podstatu a pravdu, lásku a smysl, nebo se nechat podstatou, láskou, pravdou, smyslem unášet, polapit a obklopit. Možná právě tato doba, která je tak chladná a neosobní, přeplněná informacemi, kdy informace a hlava stojí nad srdcem, potřebuje obrátit zpátky k pravdě, vnitřku, prožívání, k pohledu z nejhlubšího vnitra, duše, čistoty, ryzosti. Zřejmě proto je tak moderní v současné době zážitkové umění, protože probouzí srdce člověka, otevírá jeho člověčenství. Možná tam duše spočívá v srdci.

Impresionistická výstava Bylo nebylo byla plně v tomto duchu. Lidé seděli na zemi, nechali se unášet atmosférou, světly, působit na sebe impresionistické obrazy v obřích rozměrech, zvuky, hudbou klasiků 19. století. Žádné akta, jen zážitek a dojem. Někdy lidé popíjeli v hloučcích šampaňské, nebo jen dívali na schůdcích a dívali se, procházeli, kroužili, povídali si, tulili se, fotili, ale pro mě byli cítit člověčinou. Měla jsem pocit, že tato výstava v nich otevřela to hluboké lidské, které dřímají v každém člověku. Toto vše, a ještě víc ve mně vyvolala impresionistická výstava Bylo nebylo.