Jmenuji se Tereza

Jmenuji se Tereza. Sedím a píšu text Cizinka v paralelních světech. Potřebuji napsat závěr. Ale nevím, co napsat. Jen vím, že nemám psa, ani kočku, nemám muže, milence, milenku, ženu, ani dítě. Nevím, jaké jsou moje paralelní světy. A zda vůbec existují. Je mi to jedno. Vím jen jediné, že toužím jet do Afriky a dělat tam divadlo, pojídat v sedě na zemi s africkými ženami smažené larvy s kukuřičnou kaší, dívat se na poušti na oranžovo-rudo-fialový západ Slunce a cítit horkou vůni písku, obdivovat všechny odstíny nebe za soumraku a pak v noci se dívat na hvězdy a přemýšlet kam až vedou. Toužím toulat se džípem po Sahaře, prodírat se džunglí, nechat se pohltit ostrým vzduchem tibetských hor a ozvěn budhistických mís, zvonů a činel, slyšet z minaretů „Adhan“. Toužím stát na stejné lávce na ostrově prince Edwarda za ranního rozbřesku jako Anna Shirleyová a Gilbert Blythe v náručí milovaného a milujícího muže a říkat: „Bojím sa prehovoriť či pohnúť od strachu, že sa táto jedinečná nádhera rozplynie ako ranná hmla.“. Chtěla bych rozdávat jídlo uprchlíkům na ostrově Lesbos, držet je za ruce, dívat se jim do očí, hladit je a říkat, že za to nemůžu, že jsem na druhé straně, ale pokusím se překlenout propast mezi náma. Chtěla bych pochopit, proč se dívám po téměř 80-ti letech po konci války na horu starých zpráchnivělých kufrů, vlasů a šatů zavražděných Židů v Osvětimi a pak utíkat stovky kilometrů do Žiliny ve stopách židovských hrdinů Vrby a Wetzlera. Chci sedět u ohně na naší chalupě a vdechovat vůni přesušeného hořícího dřeva, znovu být dítě a sjíždět po zádech řeku Belá lemovanou vysokými vlhkými smrky liptovské přírody, Chci se ve staré světnici dívat na fotky mých předků, jejíchž krev koluje v mé krvi a přemítat o jejich životě a prosit je o pomoc a odpuštění a odpouštět. Toužím hrát svoji Cizinku v Chaloux vězňům, kteří neměli to štěstí narodit se v milující rodině, chci experimentovat a založit divadelní skupinu, která vše obrátí naruby. Chci pochopit, proč křičím, když jsem v úzkých, proč mě bolí srdce, když nemusí, proč brečím, když necítím bolest, proč se směju, když něco není směšné, proč se omlouvám, když se nemám za co, proč cítím vinu, když nejsem vinna, proč mám strach a z čeho. Chci se dozvídat co je svět, kdo jsem a kdo jsou lidi, kteří se mnou sdílí toto místo a tento čas. Zoufale se chci naučit dívat na svět očima Boha.