Dokonalé blaho

S hlavou v oblacích a srdcem změkčeným rozjásanými endorfiny z cvičení jógy jsem nastoupila do tramvaje, tak jako každý pondělní večer. Vlastně celý svět se po cvičení zdá být hezčí a lepší. Kašlu i na to, že je večer a neměla bych jíst. A hřešit po Vinyase je nejlepší. Takže kousek studené pizzy ve Fast foodu mi ublížit určitě nemůže. Ani kousky dva.

Cítila jsem se být šťastná. V ten den jsem se vůbec cítila šťastnější a radostnější. Jako bych vše viděla ve světle, zřetelněji, mileji… až na několik pro mě nepříjemných okamžiků: když jsem křičela na bezbranné děti na dramaťáku a na hodině na DAMU jsem se vnitřně úplně rozsekala a zjistila na sebe spoustu věcí, z kterých zase nebudu spát a se slzami v očích budu prosit o odpuštění… No jo, to se ale nedá nic dělat, mrška tma se mě snaží za každou cenu stáhnout dolů, nebo alespoň mi znepříjemňovat vnitřní stav dokonalého štěstí.

Tak abych se vrátila k tramvaji. Prostě jsem tam postávala, nekomunikovala, nepřemýšlela, uzavřena ve vlastním světě dokonalého blaha…až najednou mi velký sympatický Róm s hustým mohutným knírem a berlemi sedící na sedačce přede mnou, kde jsem stála, říká: „Vy máte ale velký prsten.“

Tento prsten jsem dostala od kamaráda, když byl v Malajsii a miluji ho. Když nevím, co si ráno vzít na sebe, vezmu si cokoliv a k tomu zlatavě zelený obrovský prsten a vím, že nezůstanu bez povšimnutí, tedy alespoň prsten ne.

Takže i toho silného sympatického Roma upoutal můj prsten. Hned jsem se mu dala vysvětlovat, že v něm tedy jed nemám, i když někdy by se hodil. A pán na to, že vykládá karty a že by mi mohl někdy vyložit. Já na to, že ani ne, že já si to spíš dávám, ukázala jsem na nebíčko, tedy strop tramvaje, přímo s NÍM, a že cítím větší pouto a sílu vzájemného vztahu s mým nebeským tátou bez prostředníka.

Pan souhlasně přikývl a řekl: „Víte, já taky věřím v Boha, celá naše rodina věří v Boha. To já nejsem žádný podvodník. To tedy ne. A těch je. Představte si, že jeden kartář každému prorokoval smrt. A já se rozčílil a říkal jsem mu: Co přeješ každému smrt? Vrátí se ti to, prevíte! To je přece hnus, někomu přát smrt. A on na to, že za to nemůže, že mu to vyšlo v kartách. To já ne, já nejsem podvodník. Já věřím v Boha. A taky, že vše se člověku vrátí.“

„Ano, každý sklidí, co zaseje,“ souhlasně jsem přikyvovala.

To už se na nás začala zvědavě otáčet slečna sedící před pánem. Milá drobná blondýnka s vlasy přistřiženými na mikádo a širokým úsměvem. Snad by i něco řekla, ale myslím, že víc si užívala sledování našich myšlenkových pochodů, než by se do konverzace hrnula.

V tu chvíli k nám přiskotačil asi třicetiletý hoch s barevným čírem na hlavě, malinkýma živýma, i když trochu nepřítomnýma, očkama, vyhublým tělíčkem a upřímným dětským úsměvem: „Ano, máte pravdu… Víte, že já byl na ulici? Ano, několik let.“

Já na to, že bychom si to měli zkusit všichni, abychom si vážili, co máme a pořád si nestěžovali. Že jsme pěkně zmlsaní a rozmazlení. On na to zamrkal očičkama a vítězoslavně pronesl, že už na ulici není, že vydělává sto tisíc měsíčně.

Cože? Sto tisíc? Nemohla jsem uvěřit a zmocnily se mě pochybnosti, nedůvěra, ale i zvědavost. Tenhle bezelstný milý upřímný, možná trochu zfetovaný hoch, že vydělává sto tisíc? No co, všelicos se děje, usoudila jsem. Hlavně bez předsudků. Klid. Uč se věci přijímat takové, jaké jsou, napomenula jsem se.

„Víte, já jsem pornoherec,“ podotkl mladík. To jsme se s pánem s knírem na sebe pobaveně podívali, načež tomu bezelstnému hochovi s přátelským poplácáním po ramenou řekl: „Ať si každý vydělává, jak může, ne?“ Spokojeně jsme přikyvovali hlavami. A ten hoch s jistotou a dětsky naivním úsměvem veledůležitě prohlásil: „Přesně tak. A je úplně fuk, zda jste žlutý, červený, modrý nebo černý…,“ a šibalsky se podíval na snědého pána s černým knírem.

Hoch musel vystupovat, ale šťastně zářil. Nakonec na nás ještě mrkl a hrdě podotkl: „Nejsem na ulici, dostal jsem se z toho. A vydělávám sto tisíc měsíčně.“

No, to už jsem musela vystupovat i já. Podali jsme si s mužem s černým tlustým knírkem ruku, on se usmál a řekl: „Jste frajerka.“ A já na to: „Vy taky.“ To už slečna před námi byla otočená celým jasně prozářeným obličejem k nám a hltala každé slovo naší konverzace. Byla mlčící svědkyní naší večerní události v tramvaji. Když jsem vystupovala, všimla jsem si pohledy lidí v tramvaji, byly upřené na nás. Obličeje měli svítící, usmívali se…Nebo se mi to jen zdálo?

Pak jsme si ještě s pánem a slečnou horlivě mávali, jakoby jsme se chtěli ujistit, že jsme staří známí a není to naše poslední setkání. A možná se už nikdy neuvidíme. Ale to nevadí. Jsou věci a setkání, která zůstávají v srdci člověka po zbytek života.