Deník dobrovolníka

1. den
Rozhodla jsem se jít jako dobrovolník do Domova pro seniory s covid pacienty. Hledali dobrovolníky. Proč? Protože se nechci jen hádat a teoreticky přesvědčovat o svých názorech spoluobčany, ale chci pomoct, kde je třeba. Kašlu na hádky, zda je to chřipečka či nikoliv. Stojím tady já se svým názorem, svědomím, představami a ideály. Každý má svoji studnu, z které se dívá na svět. Já taky. Ale chci pomoct v jiné studně, kde se volá o pomoc. Proto jsem se tak rozhodla. Stojím jen já a je jen na mně, co udělám. Bála jsem se a bojím se. Neustále a každou chvíli. Když jsem se rozhodovala, kam a jak pomoci, vzala jsem první, kde jsem mohla dojet a to, že jsou tam pacienti s covidem a chytl to i personál, tudíž neměl pořádně kdo být se seniory, rozhodlo. Tam potřebují pomoct. Nic jiného jsem nenašla. Pak jsem si říkala, ale počkej, můžeš najít něco bez covidu, jinde a jít jinam, jenže to nebylo. Nechtěla jsem kvůli tomu cuknout. Jsou zdravotníci v prvních liniích a oni se nebojí, nemají nemoci, neohrozí je to na zdraví či životě? Pořád se bojím, ale nechtěla jsem, aby můj strach překonal touhu pomoci. Domluvila jsem si první možný den, kdy jsem mohla a neučila jsem. Se strachem, ještě večer před tím jsem se ptala sama sebe, zda jsem udělala dobře. Šla jsem brzy spát, nařídila si budík na šestou. Ráno jsem vstala a strach zmizel, zůstalo z mé strany už jen mé rozhodnutí, jeho platnost, necuknutí. Dala jsem si horké mléko s medem a kousek chleba a vyrazila jsem. Metrem a pěšky do Domova pro senior. Zazvonila jsem na zvonek u vnějšího vstupu a vešla do zahrady. Přivítal mě František. Skvělý optimistický mladý muž s rouškou. Vzal mě do kanceláře a začal vysvětlovat. Víte, já nosím roušku, jinak žádnou ochranu, říkají, že asi jsem imunní. Spousta našich zaměstnanců onemocněla, nemáme personál. Chtěl, abych si na chvíli sundala roušku a on si sundal taky: Chci vás vidět. Pak mi dal ochranný oblek, čepici na hlavu, respirátor a říkal: hlavně se pořád dezinfikujte. Oblékla jsem se a vyrazili jsme za prvním pacientem: Možná byste mohla zajít za Maruškou. Je to moc milá paní a ta druhá paní si pořád na něco stěžuje. Ale je moc hodná. Hlavně potřebuji, abyste je rozveselila, povídala si s nima. My na to nemáme moc času. A oni to potřebují. Kvůli covid jsou zavření a mají velké psychické problémy. Nedělá jim to dobře. Přišli jsme s Františkem do pokoje, představil mě. Cítila jsem, že si potřebuji získat jejich důvěru, aby se otevřely, aby mě nebraly jen jako člověka, který si musí s nima povídat, ale chce si s nima povídat. Aby mezi námi vzniklo pouto. Bohunka, ta druhá paní, je psychiatricky nemocná. Pořád má pocit, že jí něco je. „mám zpocené vlasy, potřebuji je usušit fénem. Františku přineste mi fén“. Řekla jsem, že jí je vysuším. František jí začal přesvědčovat, aby si vlasy umyla, že je blbost, aby si zpocené vlasy nechala sušit. František ty svoje klienty miluje. Kolikrát se k nim nakloní, obejme je, zašpásuje, a přitom má jen roušku, nic víc. Já v ochranném obleku. Cítila jsem se tak dobře. Mezi těma lidmi. Nikdo nemluvil o názorech. Byli jsme tam lidmi, kterým jde o jednu věc. Jeden je na straně silnějšího, druhý na straně slabšího. Je jasné, že se to může změnit. Nevíte, kdy. František Bohunku přesvědčil, aby si umyla vlasy a šel pro šampón a ručník. Přišel, vzala jsem Bohunku do koupelny a myla jí vlasy. Muselo to být rychle, Bohunka dlouho nebyla schopna vydržet nad umyvadlem. Já už nemohu, říkala. Užívejte si tu masáž, řekla jsem jí a co nejrychleji jsem jí myla vlasy. Podala ručník, vysušila a zavedla do pokoje. Posadila se na židli a začala jsem jí vlasy sušit. Ta je má tak krásné, řekla Marie, 88 letá paní, která mi vyprávěla o svém mládí. O tom, že byla laborantka a dodělala si mlékárenskou školu. Jakou nevím. Vyprávěla o dortech, které dělali, manželovi, s kterým se musela rozvést kvůli svému švagrovi. Jsem katolička, řekla mi. Proto jsme měli problémy s komunistama. Řekla mi, že je smutná doba, když nemohou lidi teď chodit do kostela. Ale normálně nám sem chodí dělat mši jeden farář. A jaký, zeptala jsem se. No to nevím, ale zeptejte se Františka. Povídala jsem jí o svých rodičích, kteří jsou teď na Slovensku sami a já za nima nemohu jet. Víte, dnes jsem tam měla jet, ale nemohu, hranice jsou zavřené. Mně teď zemřel kamarád a kamarádka, tak mám v modlitbě dvě místa volná, budu se modlit za vaše rodiče. Co jsem na to mohla říct? Byla jsem šťastná, že se někdo modlí za mé rodiče, kteří jsou teď sami, i když ještě při síle. Ale třeba jim taky někdo pomůže, tak jako já těmto dámám, které jsou odkázané na to, zda překonám svůj strach. Povídala jsem jim o divadle, které dělám a zazpívala jim písničku Život je jen náhoda. Marie mi zatleskala. Povídaly jsme si o mé milované Francii, Provence. A naučila jsem jí: Je m`appele Olga. Seděla jsem u ní. Bohunka už spala a my s Marií jsme se držely za ruce. Chtěla abych si sundala respirátor, aby mě viděla. Řekla jsem, že nemohu, že to jsou bezpečnostní opatření. Ony byly jen v karanténě, ne izolaci. Nebyly covid pozitivní. Nevěděla jsem, že mě čeká i přímá komunikace a stejné povídání i se seniorkami covid pozitivními. Nebylo mi vše jedno, ale pak jsem si řekla, teď už není čas na odmítání. Už jsem v kole a musím vše přijmout, jak to jde. Šla jsem dolů, trochu se osvěžit, dát si vodu a odpočinout. V přízemí bylo vždy dost personálu, úžasné mladé pracovnice, Ukrajinky, které uklízely, nebo pečovaly, absolventky škol sociální práce a František. Taky Dan, starší pán, kterého jsme potkala hned na začátku mé „mise“, strašně křičel a nadával do telefonu. Cože, vy neberete karty? Nebála jsem se ho. Nikoho jsem se tady nebála, nikdo mi nevadil, nikoho jsem nehodnotila, jak se chová, prostě dívala jsem se na vše s otevřenýma očima a přišlo mi to jako jiný svět. Tady se křičelo, protože někdo nemohl pomoct, něco mu bránilo, byrokracie či administrativa, aby pomohl. Všichni tam pomáhali. Ano, byla to jejich práce, ale ti lidi mohli pracovat jinde a jinak. Dan se mi pak omlouval, že do telefonu křičel. Víte, oni nechtěli brát karty a já chtěl nakoupit pro seniory sladké tyčinky. Hodně mě to rozčílilo. Pojďte se mnou odpoledne rozdávat kávu, kdybych onemocněl, aspoň to zvládnete v pátek vy. V pátek totiž má být můj druhý den, kdy tam chci jet pomáhat. František dole v přízemí se mě zeptal: Kouříte? Já, no trochu málo, tak večer si dám, ale jinak nekouřím. A vy tady kouříte? Ajejej, odpověděl František. Jinak bychom to tady nezvládli. Udělal mi kafe. Vyšla jsem ven a dala si s nimi kávu a František mi nabídl cigáro. Kecali jsme na zahradě venku v dvoumetrových odstupech, konečně jsme se viděli bez roušek. Naše obličeje. Je zajímavé, že nikdo tady neřešil nějaké kecy, názory, nebojoval o svoji pravdu. Možná doma a na Facebooku ano. To nevím, ale tady ne. Tady se staralo o člověka a názory šly stranou. František mě vzal k dvěma paním z Izolace, tedy covid pozitivní. Majka a Zdeňka. Majka je někdy nepříjemná, ale z toho si nic nedělejte, je to zlatý člověk. Přišla jsem do pokoje. František začal objímat, špásoval, zda je nahá a představil mě jako divadelnici, a že pracuji s dětma. To je krásná práce, pracovat s dětma, řekla Majka. Zdeňka, krásná paní, která vypadala spíš jako moje vrstevnice než seniorka, v obličeji připomínala herečku Táňu Fischerovou, usínala. Měla červený nos a bylo mi jasné, že má covid. Sedla jsem si mezi ně na židli, ve vzdálenosti, na kterou František kašlal. Nechápala jsem. On se nebojí? Myslím že ne. Jeho láska k lidem a optimismus, víra v život a svojí práci asi vítězila nad strachem. Povídaly jsme si s Majkou. Nechcete něco přečíst? Dole je knihovna, něco vám budu předčítat, vždyť přece to učím. Majce se nápad líbil. Seběhla jsme do přízemí, kde byla knihovna a mezi knížkami jsem vybrala tři, co si myslím, že by je mohly zajímat: Babičku od Boženy Němcové, životopis o Adině Mandlové a životopis Edith Piaf. Majka si vybrala knihu o Adině Mandlové. Četla jsem. Přišlo mi to už pak dlouhé, nechtěla jsem je dlouho obtěžovat svojí přítomností, tak jsem to ukončila a řekla: Tak zase v pátek pokračování. Ještě jsem četla knihu o Edith Piaf jiné seniorce a pak náhodou jsem se zatoulala do pokoje s dalšími dvěmy seniorkami, kde jsme si jen povídaly. Všechny tyto dámy byly zavřené, nemohly ven, projít se, maximálně jsem se prošla s Olinkou po chodbě. Pokaždé, když jsme vyšla z pokoje, šla jsem do přízemí, celá se postříkala covid dezinfekcí. Ve dvě hodiny jsem byla strašně utahaná a unavená. Jak to mohou zvládat dennodenně tito lidi, a mají neustále sršící optimismus v sobě a nepolevují? Mluví o svém potenciálním nakažení, jako kdyby mluvili o tom, že dostanou rýmu. Když tak to vezmete za mě, opakovala jsem si slova Dana. I v této chvíli myslel na své seniorky. Jdu už domů jsme utahaná a ti lidi taky, už chtějí spíše než povídat, odpočívat, řekla jsem Františkovi. Poděkoval mi tak nejsrdečněji, jak on to umí. Celý koronavirový pracovní oděv jsem tam zanechala, celá se dezinfikovala a odcházela s novu rouškou a novou zkušeností domů ke svým dětem, s kterými mi měla začít za dvě hodiny on-line lekce. Cítila jsem se dobře, unavená, ale dobře. Bylo mi dobře i na lekci. Cítila jsem novu sílu, radost, že jsem překonala svůj strach. Oni ho překonávají denně, nebo možná ani na něj nemyslí, pomyslela jsem si. A teď jak to píšu, jen doufám, že neonemocním, že zítra udělám grant, musím ho stihnout, než mi bude blbě, a věřím, že v pátek se s těmi lidmi znovu uvidím. Obdivuji je. Jiný svět než svět názorů. Je to svět, kdy jde o člověka a mám radost, že jsem toho mohla být součástí a věřím, že modlitby paní Olgy vyprosí pro mé rodiče taky tak fajn lidi, když jsou teď sami daleko ode mě a já se nemohu k nim dostat. Ale věřím, že jsem taky přispěla malým kouskem k dobru, konkrétním lidem a konkrétním činem. Ano, dávat a překonávat sám sebe dělá člověka šťastným a silnějším. Tak se mějte, a uvidíme, jak to bude v pátek. Snad bude a já neonemocním.

2. den

Méně strachu. Nebo už žádný? Je zvláštní, jak strach s jeho dotekem, opadává. Dnes mám kromě respirátoru, skafandru, rukavic i štít. Cítím se bezpečnější. Některým zaměstnancům obleky nevyjdou. Je jich málo. Zásoby se ztenčují. My dobrovolníci jsme hýčkáni. Chtěla jsem si popovídat s Marií, mojí drahou milou paní, s kterou jsem prožila intenzivně první den, ale nebyl čas. K ruce jsem dostala mladého aktivizátora, Dana. Tedy, byla jsem já jeho druhou rukou. Vše mi vyprávěl, jak to tam chodí, ptal se mě na spoustu věcí z divadla. Byl nadšen. Rád bych, abych tam pak dělala dramaťák. Že by? Mají tam spoustu kroužků, třeba zeměpisný, nebo na aktivaci paměti. Mám teď v hlavě vygumováno, chci psát a rozpomenout se na okamžiky, najednou to nejde. Vše se mi slévá v jedno, v únavu. Pořád se ptám: Jak to ti zaměstnanci mohou denně zvládat? A přitom být tak dobře naladěni. Jsou lidi, s kterými se ještě moc neznám, nevím, asi nejsou ze mě moc nadšeni. Tváří se přísně, když kolem projdu. Nebo dnes, projevil se můj dramatický talent, jedna paní se na mě svalila celou svojí vahou, prostě neudržela rovnováhu. Ono, když jen leží a leží a nic víc, tak mají slabounké nohy, pak vstanou a padají. Myslím, že prožila větší šok než já. Ale já taky. Říkala jsem: Seďte, nehýbejte se. A utíkala jsem dolů pro záchranu. Hned tam přišlo několik zaměstnanců a začala záchrana. Snažila jsem se jim to vysvětlit co se stalo, cítila jsem se důležitá, že se to stalo zrovna mně, jenže dostala jsem odpověď: Pšššt. Tak jsem byla ticho. Rychle jsem se odsoukala a šla jsem do přízemí si dát vodu a cigáro. Co už bych asi byla platná? Moc ráda bych znala jména všech lidí, klientů, ale po dvou dnech to není možné. Celý den jsem myslela na Marii, moje jediné přání bylo navázat konverzaci tam, kde jsem první den skončila. Jenže nebyl čas, musela jsem nosit jídlo a kafe a věnovat se i dalším. Cítím, že potřebuji víc času na to, abych s tím člověkem mohla být skutečně. Víc. Rozumět mu. Chvilka nestačí. To jsou blabla. Marie se modlí za mé rodiče, musím za ní jít. Co když se pak modlit nebude, říkala jsem si. Ale ne, ona moc chtěla, abych tam s ní byla. Ti lidi potřebují někoho blízkého, někoho pro sebe. Ale jak to jde, když těch lidí je tam čtyřicet? Po únavě z celého dne, tedy z půl dne, nějak v půl třetí jsem zašla za Marií. Marie se mě ptala, zda schválila její organizace projekt. Že to říkala prezidentu Ludvíku Svobodovi. Aha. Já se zeptám a příště Vám to řeknu. Odcházela jsem a věděla jsem, že si asi moc teď nepopovídáme. Ale napadlo mě při odchodu jí zazpívat písničku Život je jen náhoda. Při té písničce vždy ožije a cítím jak se usmívá. Musím se naučit víc písniček, napadlo mě. Píseň zřejmě uzdravuje, navrací paměť a spojuje. Seběhla jsem dolů. Složila skafandr, štít, respirátor, rukavice, dala si novou roušku, dezinfikovala se. František mi moc poděkoval a odešla jsem. Další den. Náročnější než první. Méně strachu, více normálnosti s dobrým i špatným. Začínám se cítit jako zaměstnanec.

3. den

Těšila jsem se. Začíná se to stávat rutinou. Vstávám později. Dnes jsem zaklapla budík v šest a přispala si do půl sedmé. Vypočítala jsem si čas tak, abych byla v Domově pro seniory v devět. Tak do dvou, půl třetí. Pak se musím najíst a poklidit, ráno nestíhám, vše rozbordeleno, neumyté nádobí, neustláno. Včera jsem se dívala na poslední dva díly z Herce. V deset jsem šla spát, Noční můra už nebyla jako po prvním díle. Potřebuji spát zhruba osm hodin. Ve čtyři se vzbudím a už jen počítám, kdy ude šestá. V půl šesté usnu a v šest zaklapnu budík. Půl sedmá je ok. Ranní rituál: káva, teplé mléko s medem, kousek pečiva, modlitba, hygiena a honem na metro. Cestu znám. Těším se na lidi. Svojí milou Marii, ale  ostatní. Co mě dnes čeká? V devět příjdu do Domova, Dana František mě vítají. Potřebujete mě ještě vůbec? Ptám se. Souhlasně přikyvují hlavami, to víte že ano. Oblékám se do ochranného oděvu, respirátor, rukavice. Mám si vzít štít? Štítem straším lidi, jenže když jsem u covid pacientů, je to lepší. Vezmu si ho. U dvou respirátorů mi praskne gumička. A do pr… Snad už třetí bude fungovat a nic se nestane. Funguje, nc se nestane. František mi udělá kávu, dávám si s nima na zahadě cigaretu a potykám si s Dabem, který první den byl do telefonu tak rozčílený. Potykáme si lokty. Mladý Dan aktivizátor mi říká, že musí dělat admnstrativu dpoledne, že se nebude moc věnovat seniorům. Rozhodnu se obejít si je sama. Vezmu knížky, člověče nezlob se, karty, paměťové hry, křížovky a všechny ty blbůstky. Že jim je nabídnu. Ahned si do krabice přibaluji knihy: Adinu Mandlovou a Zlaté uhory Oty Pavla. Jdu za mojí milovanou Marií. Strašně jsem se na ní těšila. Mám  pocit, že mě nepoznává v tom elém obleku, ale poznává mě po hlasu a písni, když jí zpíám. Mluvíme spolu. Je bez života, leží a leží a leží. Nic a karanténa. Zeptám se jí, zda chce chodit, trochu se projít po chodbě, chce, ale nožky má zesláblé z toho ležení. Má tak nádherné všeříkající oči. Kolikrát se jen díváme do očí a to stačí. Jsem ještě zmatena. Marie chce obléct do svetru akalhot a já hledám ve skříni. Ne vlevo, ale vpravo je moje. Představa, že budu tu slabounkou hubeňounkou starou paní oblékat, že mi spadne, nedejbože, mě leká. Naštěstí přijde sestřička, která mi říká, že tedy obléct, když jdeme jen na chodbu fakt není potřeba. Stačí noční košile. Uleví se mi. Ty jo. Pomáhám ji vstát. Mám strašný strach, že mi upadne, zakolísá, že jí nezvládnu. Dávám jí bačkory, pomohu vstát a jdeme. Pomaličky, asi pět metrů. Po pěti metrech je unavená  a otáčíme se směrem k jejímu pokoji. Pomohu jí lehnout a nabídnu čtení. Marie, nechcete číst? Chci, říká. Marie všemu říká ANO, chci. Otevřu životopis Adiny Mandlové a čtu. Snažím se, abych byla sdělná, abych pomalu a nahlas četla, představovala si, jak nás to kdysi učila Áda Fryntová. Jó, to se hodí. Člověk nikdy neví, kdy se mu věci odí. No jasně, taky to učím. Ale teď mi to přijde ještě důležitější. Čtu a vybavuje se mi její příběh, obrazy, měním hlasy. Vidím zasněženou /rahu před Mánesem, o které  píše Adina. Marie zavírá oči. Usíná? Nevím. Když přestanu, otevře je a já vím, že musím číst dál. Ne musím, chci. Baví mě to. Jen nechci obtěžovat. Ale vím, že snad neobtěžuji, že Marie je ráda, když mě vidí, cítím to. I mi to řekla, že mě má moc ráda. Paní, kterou jsme všeho všudy vuiděla třikrát, ale něja víte, že se máte rády. To stačí. Dočtu. Jenště jí řeknu, že kvůi ní se učím od Edith Piaf Je ne regrette rien, abych jí to mola zazpívat. Je ráda. Znovu, jako pokaždé jí zazpívám Život je jen náhoda. Nevím proč mě neustále napadá ta písnička. Hanka m říkala spoustu písní, ať zpívám. Jenže se nějak nehodily v dané situaci. A já pořád dokola Život je jen náhoda. Odcházím, loučím se s Marií, musím dál, podívat se na další lidi, kteří jen leží a leží, sami v pokoji na sklonku svého života. Bez rodiny a přátel, odkázáni na to, zda si je někdo všimne. Otevřu dveře vedle. Ještě se neorientuji, kde, kdo bydlí, i když už je částečně znám. Jo, Verunka. Sedám si a nabídnu jí hry, knihy. Nechce, ale zůstávám a začneme si povídat. Kleknu si na zem ve svém ochranném obrnění a najednou se přede mnu otevírá život člověka. Neuvěřitelný život malé holčičky, na jejíž tátu řval gestapák a ona se s maminkou třásla, potravinové lístky, bombardování, roční azyl u její tety a strejdy jen proto, aby jí rodiče zachránili život.  Povídá o lásce ke svému manželovi a jak jeho smrtí vše pro ni skončilo. Neměla jsem komu dělat radost, pro koho všechny ty věci dělat, říkala mi. Vzpomněla jsem si na svého tátu, který mi řekl, že když by moje máma nebyla tak: Pro koho budu sázet ty kytky na zahradě? Pro koho? Pro koho? Neustále stejná otázka. Pro koho? Pro koho žít? Věrunka mi říká, že lituje mladé lidi, generaci, že má vše a přece strašně moc strádá. Poslouchám a je to krásné. Prožila nádherný život v láskyplném vztahu, s někým koho milovala. Pak umřel a ona se cítí osamocena. Nefungují jí kolena, ona už vlastně ani nemá kolena. Ale je tak krásná. Nikdy bych jí neřekla 88 let. Vždy jsem si říkala, že umřu první, a podívejte, je to 11 let kdy umřel. A s ním něco umřelo ve mně. Byli jsme spolu 57 let. Jdu dál, další pokoj. Krásná čiperná paní, štíhlá a soběstačná. Hodně čte a studuje, vše jí zajímá. A taky vše mi odmítne. Prohodíme pár vět a ona nakonec řekne a smějeme se tomu: Když vám budu odmítat, zna,ená, že ještě žiju. Jdu dolu dezinfikovat se. Pak je potřeba pomoct lidi nakrmit. Tiy, co nemohou jíst samy. Ale ty oči. Vidím je pořád. Krmím a dívám se do očí. Je v nich vše, celý jejich život a svět. Ty či žijí, i když oni už kolikrát ne. Krmím, mám strach, abych neuškodila, snažím se být jemná, pomalá, jak to jde. Chtěla bych s nima zůstat, se všema, ale ví, že to nejde. Nemám sil, kapacitu ani čas. Jdu ještě za Zdeňkou covid pozitivní. Povídáme si. Chytám jí za ruku. Většina chce chytiti za ruku. Naštěstí má rukavice. Nebo, má rukavice.Chtěla bych bez rukavic, ale to nejde. Připadám si jako ufo v tom celém obleku. Chtěla bych být s nima jen tak, beze všeho. Zdeňka si stěžuje, že to už nevydrží,. Jaký je svět kolem? Co lidi? Chodí ven? Ptá se mně. Ne, jsosme na tom všichni stejně.Já se snažím chodit k vám, abych byla s lidmi, když už mám ty online hodny.Taky jsem zavřená, uklidňují jí. Seběhnu dolů.. Ti ldi msusí ven, apoň do jídelny, říká mi Dan. Je vidět, že je z toho smutný, rozmrzelý, jak ti lidí jsou sami, sami a sami. Snad zítra, snad, snad…Naděje. Snad. Je půl druhá. Cchci ještě za svojí milou Marií, která se kolí za mé rodiče. Ale třeba to už zapomněla. Nwvím. Ale dyž příjdu, celá se rozzáří. Jsem sní a hladím jí ruku. Cchi číst a snažím se zpívat, ale vedle ní Bohunka. Sténá. Potřebuji prášky. Prosím, prosím, potřebuji prášek. Mám modřiny, spadla jsem. Je mi špatně, i od žaludku. Ano, jí něco pořád je, neustále se pozoruje. Bohunka buď spí nebo se pozoruje a je nešťastná. Lehá si a vstává. Sedá si na židli. Mám strach, že zase spdne. Dan přijde do pokoje a Bohunka ho prosí o prášek. Dan utíká za setřičkama. Vše je na dlouho. Je tady přes 40 lidí, kterí potřebují někoho a zaměstnanců málo. Dan odejde hledat sestřičku. Nepřichází. Odcházím hledat Dana. Najdu ho jak urputně hleá sestřičku. Ale oni nestíhají. Nikdo tady nestíhá. A tak se snaží pečovat o lidi na sklonku jejich života zavřených v karanténě či izolaci. Vím, že už musím odejít. Na online hodinu s nými dětmi. Těším se. Svléknu ochranný oděv a odcházím. Tak snad v pátek, řík Františkovi. Jenže můj odchod se odehrává s telefonátem dmů, s mým tátoo. Mamince je špatně, asi potřebuje do nemocnice a my se sestrou to řešíme. Nestačím se ani rpořádně rozlučit a odcházím. Tak snad zase v pátek.

4. den

Bolí mě záda. Měla jsem si asi projít školením Červeného kříže, jak zvedat pacienty. Cítím velkou únavu. Senioři se po covid zotavují, konečně mohli jít dolů do přízemí, sedět spolu a jíst v jídelně. Pozitivní už jsou zdraví a noví pozitivní zatím nejsou. Mohli tedy i ven na zahradu a využili jsme toho. Zase jsem četla. Ty jo, ta Adina Mandlová měla fakt zajímavý život. Asi v očích seniorů, s kterými pracuji, budu mít jméno předčitatelka. Čtu, někdy si i zazpívám. Mám seniorky, které mě mají rádi. Dnes trochu zmatek. Přišla jsem, lidi mohli poprvé ven a najednou jsme byli 3 dobrovolníci. To byl teprve zmatek. Šok pro všechny, ze všech stran. Chudák zaměstnanci. Ne jenom co se seniory, ale co s dobrovolníky. Nakonec si to sedlo. Vzala jsem svojí milou Marií ven na chodítkách a sesunula se mi. Slabé nožky po dlouhém ležení. Sama jí nezvednu. Volám zaměstnance. Lekli se. Cítím se pod psa, co tam vlastně dělám? Ptám se sama sebe. Spíš přitěžuji, než pomáhám. Krmím, zvedám, čtu, dezinfikuji, masíruji, povídám si a koukám na hodiny. Zvládnu to vůbec a jak dlouho? Jak si to nastavit, aby mě to nesemlelo? Únava. Zaměstnanci jsou skvělí. Už se nedívají někteří až tak přísně. Jen o mě nevědí, že mám pramálo zdravotnických zkušeností, že jsem jenom obyčejný divadelník či pedagog, který spíše pracuje s pusou a mládím než s nemocným tělem a se stářím. Ale nechci to vzdát. Jen si to nějak nastavit. Takže smekám před sociálními pracovníky, zdravotníky, to jsou skuteční andělé.

5. den

Dnes pátý den. Někteří senioři jsou v nemocnici, někteří mají těžký průběh a zůstavají v domově. Někteří zemřeli v nemocnicích, byli už ale i jinak velmi těžce nemocní. Jsem ve skafandru, s čepicí i respirátorem. Štít nenosím. Mám? Nevím. Snad to nechytnu. Snažím být pozorná a neustále se dezinfikovat. Seniorky se mě ptají, jak vypadám, jaké mám vlasy. Smějeme se, že možná, až se odzbrojím, tak mě nepoznají. Procházíme s aktivizátorem Danem ležící pacienty na pokojích. Většina z nich jsou v těžším stavu, je to dost náročné dívat se na lidi s těžkým průběhem covid. Byla tam paní Zdeňka, která trpí těžkou vyrážkou, nemůže spát, chtěla odpočívat. Před týdnem mi vyprávěla o své minulosti. Ale dnes, i když chtěla odpočívat, zase se rozmluvila. Potřebují mluvit, většinou i když nejdříve nechtějí, jsou rádi, když si je někdo všímá a mohou si povídat. Dnes zavolali sanitku kvůli paní Mirce. Když jí nakládali do sanitky, vydala tichý bolestný zvuk. Za tři hodiny jí přivezli zpátky, prý jenom zácpa. Když jí vynášeli ze sanitky, celá zářila a smála se. Celou další dobu se usmívala. Bylo vidět, jak je šťastná, že je zase mezi svými. Když jsem přišla, hned si mě odchytla paní Bohunka, která trpí obsesí. Pořád se sleduje a pořád si stěžuje, že jí něco je, jak je jí špatně. Potřebuje pozornost. Hned na mě vyhrkla, zda jí neumyju vlasy. Pojďte, umyjte mi vlasy. Zaměstnanci to nedovolili, báli se, co by se stalo, kdyby mi spadla. Byla z toho celá zkroušená. Chodila od jednoho zaměstnance ke druhému a ptala se: může mi už umýt vlasy? Může? Mám je celé slepené. Ale, vždyť jsme vám je myli včera. No jo, ale oni jsou slepené. Nepochodila. Vlasy jsem jí umýt nemohla, kvůli bezpečnosti. Tak aspoň mě pomasírujete? Tak jsem jí masírovala záda, za chvilku přišla zase a zase a znovu a znovu jsem jí masírovala. Sedám si do jídelny a začnu paní Marii číst pokračování z knihy o životě Adiny Mandlové. Řeknu další paní s tváří Taťány Fischerové, ať si k nám přisedne. Přisednou si další a poslouchají. Čtu asi půl hodiny. Pak vidím, že už toho mají dost. Zavřu knihu a řeknu: Tak zase příště. Marie řekne, že je to krása. Celá se rozzáří, když mě vidí a když jí čtu. Jdou obědvat a já poáhám krmit. Jsem nesmělá, nechci do toho moc zasahovat, nabourávat jejich osobní zónu, bojím se, abych je nepřipravila o pocit soběstačnosti. Najít tu hranici je pro mě těžké. Starší Dan aktivizátor mi říká, že bych mohla někdy udělat přednášku o svém divadle, jak ho vedu. Těším se. Prý mohu pouštět i videa a fotky. Tak to chci udělat příští pátek. Připravím si to. Moc ráda bych s nima dělal dramaťák, ale prý se stydí. S dětma je to stejné, taky se stydí na začátku, ale tam už mám páky, hry, běhání, prostě aby zapomněli na stud, aby se položili do hry. Jenže se seniory nemám zkušenost. No tak co, budu mít. Potřebují mít smysl, že jsou ještě k něčemu. Možná by je divadlo mohlo zaujmout. Aspoň některé. Uvidím. Zkusím to. Vymyslím něco. Dát jim smysl., že ještě dělají něco smysluplného, že mají pro co žít. Najednou se dívám na chodbu a vidím jak Bohunce suší vlasy fénem ošetřovatelka. Mám radost. Dosáhla svého. Má je zase krásné. Je to s ní těžké. Nikdo s ní nechce bydlet. Pořád si stěžuje. Ví o tom, že každému leze na nervy se svým neustálým stěžováním, ale nemůže jinak. Víte, já mám obsesi. Mám na to invalidní důchod. Ale jsou k ní ostatní seniorky milé, aspoň Miládka. V klidu s trpělivostí jí odpovídá na otázky, zda má něco na lokti, a že jí bolí žaludek, a že moc nejedla k snídani, ale když už moc nejí, tak aspoň aby neměla bolesti z hladu, tak si přidala k obědu další porci. Miládka mi vypráví o divadle, že její rodina se hodně věnuje loutkoherectví, dokonce mi vypráví o začátcích Jiráskova vršovického divadla, tedy nynější Maně, kde teď pracuji s dětma. Vypráví mi o paní Prachařové. No to je sranda, říkám si, to by se mohlo Davidovi (pozn. Faráři a řediteli divadla) líbit. Možná by si jí mohl pozvat na diskuzi. Ale nevím, zda by o zvládla. A možná jo. Je velmi inspirativní. Někteří se tam mají rádi, někteří ne. Jako všude jinde. Přemýšlejí, s kým budou bydlet a věří, že s někým koho mají rády. Že mám hezké ponožky? Skočí nám do debaty s Miládkou Bohunka. To víš že jo. Znovu navážeme diskuzi a po chvilce se Bohunka znovu ozve: Že jsou hezké? A Miládka s trpělivostí, aniž by se na ně podívala, říká No jasně, viděla jsem  je včera. Bohunka je spokojená. Víte já jsme strašně nervní. Vstane a jde se projít. Znovu si k nám sedá. Pomalu mě čeká odchod. Ještě jsme slíbili s mladým Danem, že se s Marií projdeme po chodbě. Dan jí drží z jedné strany, já z druhé. Když po 15 minutách si sedáme, Marie řekne Já potřebuji na záchod. A Dan s trpělivostí jí vezme, přidám se, protože mě Marie chce mít vedle sebe, a jdeme na toalety. Zůstanete u mě viď? A kdy znovu přijdete? Říkám, že v pátek. Moc mi chybíte, řekne mi Marie. Jsem šťastná. Dnes to ani nebylo tak únavné, asi si zvykám, skládám skafandr, dezinfikuje se a odcházím na on-line hodinu s dětmi.

7. den

Kolikátý den? Šestý? Sedmý, koukám. Minule jsem nepsala. Stává se to pro mě další práce, i když dobrovolná. Dvakrát týdně. Covid mizí, několik pacientů zemřelo. Viděla jsem je před týdnem, leželi, byla jsem u jejich postelí. Jen jsem se podívala s Danem, zda něco nepotřebují. Nepotřebovali, bojovali. Věk kolem devadesáti. Na dveřích jsem včera četla úmrtní oznámení, oba zemřeli 17. listopadu. Člověk si nějak zvyká na staří, nemoci, covid a smrt. Snad se osvobodily jejich duše v den oslavy svobody. Symbolické. Znovu stejné rituály, krmím, beru na procházky do zahrady. Poprvé jsem si vyzkoušela se seniory dramaťák. Byla jsem nervózní. S dětma umím pracovat, ale co senioři? Budu to taky umět s nimi? Ukázala jsem jim dvě nahrávky z našich představení. Pak jsme si začali hrát, vlastně na to byli nažhavení, strašně se těšili. Oba aktivizační pracovníci Danové se zapojili, byli skvělí. Musela jsme hodně improvizovat, vše, co jsem si připravila, šlo do kytek. Vymýšlela jsem improvizace, ty je strašně bavili. Měla jsem pocit, že ožili Divadlo je kouzelné v tom, že dává člověku smysl a zjišťuji, že v každé životní etapě. Senioři v domově to potřebují cítit. Pobyt v domově vnímají jako svojí poslední etapu života. Ale nechtějí, chtějí ještě žít a být potřební, ještě se radovat. Prostě chtějí žít. Plnohodnotně. Povedlo se. Věřím, že se povede. Dát lidem, kteří si myslí, že už pro ně nemá nic smysl, že je konec, nový dech. Divadlo. Chci zkusit dělat divadlo s lidmi, kteří jsou na hraně, kteří …Nevím, smysl…Smysl v člověku nastartovává chuť znovu žít, být potřebným. Ano, to chci dělat. Dávat divadlem smysl života, touhu a chuť žít a být potřebným. Mimochodem kdo koho vlastně zachraňuje? Já je nebo oni mě?

8. den

Dnes přišli pohřebáci. Dva mladí kluci v černém. Nesli prázdnou rakev. Běžte do druhého patra, řekla hlavní sestra. Seděla jsem dva metry a řekla si, že až půjdou nazpátek, nebudu se dívat. Prostě někam se schovám. Nechtěla jsem se dívat na obličej staré devadesátileté ženy, s kterou jsem před týdnem seděla u jednoho stolu. Když kluci scházeli za několik minut s rakví paní Liny, která zemřela na covid, otočila jsem se, ale neodešla, nedalo mi to a podívala jsem se na rakev. Byla zakrytá. Pocit? Smutek, nezvyk, ale život pokračoval. Dál se smálo, zpívalo, jedlo a bavilo. Zvykám si, že smrt je součástí života, tak jak někdo na svět přišel, tak z něj taky odchází. Jenom ten konec je bolestnější. Osamělost, nemoci, nemohoucnost, závislost. Trochu jako návrat zpátky do dětství, až na tu osamělost a nemoci, tedy bohudíky většinou. Největší radost mám, když se smějeme, zpíváme, bubnujeme, prostě děláme něco, z čeho čiší život a radost, že ještě žijeme, že se můžeme těšit a radovat. Paní Marie miluje, když jí čtu knihu o životě Adiny Mandlové, vyprávěla mi, že měla svatební šaty od Podolské. Byly prý krásné, béžové. Dnes měla v očích slzy, když mě uviděla. Já jsem tak ráda, že jste tady, já jsem tak ráda a slzy jí tekly, já jí držela za ruku a hladila. Nemá kam jít, vysvětlovala její kamarádka Dita. Vše prodala a teď je tady. Máte nějaké fotky? Ptám se, chtěla jsem vidět tuto tvář zamlada a třeba ve svatebním. Nemám, vše zůstalo v tom domě, už to zbourali. Škoda. No nic. Když jsme cvičili, strašně moc se snažila, myslím, že mi chtěla udělat radost, že chtěla udělat něco pro někoho, koho má ráda. Dnes mi to nejde, že? Ale jde, mnohem líp než minule, říkám. Trošku mi to připadá jako když malý princ potkal lišku. Nějak se ochočujeme vzájemně, ale mám z toho strach, aby neplakala, až se budeme loučit, až jednou prostě nebudu moct přijít. V té chvíli mě napadají slova salesiánů, kteří nás kdysi připravovali jako dobrovolníky do třetích zemí. Ty děti budou chtít, abyste si je vzali s sebou, jsou to strašné chvíle, ale to nejde. Budete se muset rozloučit. Jenže zlomit někomu srdce? Člověku, který ho měl za života zlomené tisíc krát? Jak z toho pocitu ven? Nevím a nesmím teď na to myslet. Zakazuji si to. A ještě jsme zpívali, lidovky a koledy se seniory, kteří potřebují individuální péči a jsou už velmi nemocní. Bubnovali jsme na prázdné barely od vody, tiskli si ruce. Moc emocí už nedávají najevo nebo spíše jsou střídmé, stisk ruky, nebo tleskání, větší tlak nebo záblesk v očích. Učím se postřehnout změnu v detailech a nerozhodit se, když skáču a zpívám o duši a reakce je žádná nebo minimální. Je, ale je uvnitř. Snažím se nebavit je, ale sebe, radovat se z toho, co dělám. Chci být s nimi, na stejné vlně, ne jinde, a to mohu jedině tehdy, když se budu bavit já, když to všechno budu žít. A pokud to tak nebude, tak to nemá smysl, budu jen člověk, který si myslí, že ví, jak na tom jsou a dívá se shůry na ně a ukazuje, jak se má žít. Ale je nutné žít to vše spolu. Jen pak to celé má smysl.

9. den

Vše jinak a já se cítím jako blbec. S velkým B. Jakou radost jsem měla, když jsem dělala před týdnem poprvé se seniory dramaťák, jak to žilo, jak se mi povedlo je aktivovat. Dnes nic, nic, nic. Začala jsem a všichni tuhí. Pardon, jako bez zájmu. (kdo se pohorší, vpoho, babky mají černý humor rády). Zkoušela jsem skrze hudbu, někdo: co je to za úděsnou hudbu? Bože, Rytmy země, říkám si v duchu. Pak jsem zkoušela jemné pohybovky, improvizace. Když jsem užuž měla pocit, že se začíná tvořit energie, vešli do místnosti ošetřovatelé a začali rozdávat jídlo. Nebo vešel někdo a vše nanovo. Cítila jsem se totálně bezradná. Asi jako když hodíte hrách a on se vám vrátí nazpátek takovou sílou, že vám téměř utrhne hlavu. Vždy je vše jinak, než si myslím, že bude. Taky se snažím nelitovat se. Říkám si, do prd…nejsi tady od toho, aby si něco předváděla, jak jsi úžasná a umíš to s lidma, jsi tady pro ně a musíš se přizpůsobit ty jim. No prostě nešlo to, nešlo to dnes vůbec. S každým dalším cvičením jsem se zcvrkávala až nakonec jsem řekla, tak si uděláme výslovnost. A to je bavilo. Cože? Taková banalita? Ne, není to banalita, ale není to zas až tak kreativní, je to fajn na zlepšení mluvy. Zajímavé. Musím si to vyhodnotit, co pro seniory má smysl a co ne, je to jiné jako u dětí. Takže minule jsem se chlubila, že asi to umím i se seniory. Tak teď říkám upřímně, asi ne, nebo ne zcela, nebo vůbec ne. Uvidíme. Na konci jedině jedna milá paní mi tleskala o duši, ostatní nic, ani mi neodpověděli na otázku, co se jim líbilo. Byla jsem z toho fakt špatná. Danové mě uklidňovali, že to je normální, že někdy si člověk myslí, co se jim bude líbit, a nakonec se jim líbí třeba jednoduchá banalita, něco, možná něco, čeho se mohou přidržet. Možná jsem po nich chtěla moc. Nevím. Mně to nepřijde. Jenže já jsem tak o třicet-čtyřicet let mladší než oni. Jsem zvědavá sama na sebe v tom věku. Tedy když dožiju. Takže za dnešek? Totální fiasko, pocit blbce a v hlavě mám jejich oči, které na mě nedůvěřivě koukají. Tedy ne všichni. Na druhou stranu, učí mě to: nesmím si brát věci osobně, neurážet se, nenaštvávat, prostě jede se dál, pohoda, koupím příště některé dortík, usměju se, sednu k někomu, pokecám. Už mám totiž pocit, že na mě některé žárlí, že trávím nejvíc času s paní Marií. Ale to je vlastně jedno. Takže úsměv, líbačka moje drahé seniorky a příště se jede dál. A odteď vás budu drilovat na výslovnosti…Ne, neberu věci osobně a vůbec se neurážím 😊 Jen a jen vaše nejdražší Erika.

10. den

Dnes dobrý pocit, ale ne tak docela. Mělo to vývoj. Chci nastudovat Kočičí hru se dvěma seniorkama. Nikdo jiný ze seniorů totiž o divadlo zájem nemá. Bojí se, říká, že na to nemá, nebo…Jen jeden pán, který nepromluvil ani slovo za celý měsíc a půl co jsem tam, neustále říká: Budeme dělat divadlo, budeme dělat divadlo. Člověk se potřebuje cítit potřebný. I já. Celé dopoledne jsem si po posledním fiasku s dramaťákem připadala blbě, nevěděla jsem co dělat. Neumím přednášet jako jiní, jediné, co umím je smát se, bavit se, radovat a blbnout, pracovat na nějaké hře, zkoušet, experimentovat, vysledovat ze somatických projevů možnosti, ale to jde u mladých, nebo aktivních lidí. Staří potřebují něco jiného. Hledám, zkouším. Možná se potřebují něčeho chytnout. Nejde s nima dělat dialogické jednání. Prostě nejde. Oni už život končí, jsou v poslední fázi života a sebepoznání je jim k prdu, slušně řečeno k ničemu. Snažím se pochopit, co potřebují. Proto Kočičí hra. I když blbě, nevím, možná dobře, či dokonce skvěle. Ale věci, které dělám, v kterých jsem expert, pro tuto věkovou skupinu jsou nepoužitelné.  Oni už nepotřebují o sobě víc vědět, ale být šťastní. A jak toho dosáhnout? Co je baví? Co chtějí? V čem se budou cítit potřební? Jako já dnes. Když se cítím potřebná, celá se rozzářím, když ne, tak se zcvrknu do kuličky plna pochybností. Tak jsem se cítila celé dopoledne. Ale paní Marie chtěla číst a četla jsem zase Adinu Mandlovou, ona zářila, a já taky zářila, že ona zářila. A to mi dalo naději a najednou se ve mně něco otevřelo, zlomilo. Otevřela jsem se z kuličky plných pochybností v radost a špás, vtip a lehkost. A tak jsem udolala dvě skvělé seniorky pro divadlo. Třeba to začneme zkoušet. Nevím. Ale taky mě to učí zjišťovat co umím a neumím. A co umím, tam se rvát a co neumím, na to kašlat. To není moje parketa. Kdo tedy komu co dává? Kdo komu pomáhá? Pomáháme si navzájem. Hlavně, ať to celé má smysl, a smysl je v štěstí, radosti. Smysl ve smyslu. Ha. filozofie. Zjišťuji, že smysl je v něčem velmi malém, velmi osobním, pokaždé jiném, člověk musí hořet a pak teprve hoří jiní. Tatam jsou velké teorie, představy, celé je to o něčem mnohem jednodušším, o lásce, touze, smyslu, prostě být a ptát se, co nás dělá teď, právě teď šťastnými. Neumím to ještě pojmenovat, hledám, teď, když to píšu, hledám, v čem to je, v čem to bylo dnes. Ano, hledám.

11. den

Dnes mám skvělý pocit. Paní Marie mi dala dáreček a když mi ho Dan předával, tekly jí slzy. Má mě ráda, nevím, čím jsem si to zasloužila. Čtu jí knihu o životě Adiny Mandlové a vždy se na to moc těší. Ale není to asi o tom. Říkala mi, že by chtěla takovou dceru, jako jsem já. Obětavou. Obětavou? Já jsem obětavá?, tážu se sama sebe. Ale, vždyť ty nemáš dceru, říká její kamarádka, paní Lina. Máš syny. No jo…Paní Marie je v mém srdci. Ale stejně i ostatní. Víte, co je nejvíc? Když ti lidi, co nepromluví slovo telefonují se svými dětmi, vlastně taky postaršími osobami. Najednou se celí rozzáří a mluví. Jako dnes pan Dvořák. Nikdy jsem úsměv na jeho tváři neviděla. A najednou. Celý září a mluví do telefonu, tedy tabletu se sluchátky. Jo, to je láska, která nezná hranic, říkám si. Láska. A nic proti tomu neuděláte a všechny kecy a teorie jsou zbytečné. Stačí slyšet hlas milované osoby a ti lidi znovu žijí.  Láska probouzí k životu. Naděje?

12. den

Kolikátý den? 10 dnů jsem nebyla, byla jsem v karanténě. Až dnes. Milé přivítání a dárky.  Dostala jsem jako poděkování dárkové čaje, krásně zabalené cukroví a takdále. Ale nejvíc bylo shledání s lidmi, zaměstnanci i seniory. Prošla jsem PCR testem s výsledkem negativní. Pekli jsme cukroví, Dan hrál na kytaru a zpíval a četla jsem Marii pokračování o životě Adiny Mandlové. Ale hlavně blíží se Vánoce. Nikdy jsem si nemyslela, že pro ty lidi je to tak těžké. Nikdo nikdy, jakákoliv péče, nemůže nahradit rodinu a blízké. Slzy, vyprávění o rodinách, kdo na jak dlouho pojede ke svým dětem na Vánoce, někdo na tři dny, někdo na tři hodiny. Někdo se těší, druhý má strach, že bude otravovat. A zase slzy, i ti nejotřelejší, když začnou vyprávět o samotě a svých blízkých. Nelíbí se mi tady, říkají mi někteří. Přestože takovou péči a laskavost jim zaměstnanci dávají. Jenže oni mají své rodiny a svůj život. Je to jejich práce, i když věřím, že milovaná. Vidím to na nich. Ale…rodina, děti. Dali jsme jim vše a teď nás sem strčili, říkají mi. Jenže, někteří potřebují skutečnou péči, kterou jim rodina těžko může dát. A teď babo raď. Je to strašně smutné. Mám pocit, že už nevědí, nemají pro koho žít. Děti mají své životy a oni zůstali sami. Je skvělé, když si tam najdou blízkého člověka. Nic se jim nechce dělat. Znovu ta otázka. Pro koho? Jaký je smysl jejich života? Dokonce mám pocit, že ani dramaťák a  divadlo už pro ně není.  Možná ve smyslu: Pojďte, chceme vás bavit, chceme vám dát smysl, chceme. Ale jim stačí mít blízké kolem sebe, svojí rodinu.