De Mello

Seděla jsem v autobuse a četla knihu Čirá radost od Anthony de Mella, indického jezuity, psychoterapeuta a filozofa. Ze stránky, kterou jsem měla otevřenou, cituji: „Nevidíme lidi takové, jací jsou – vidíme je takové, jací jsme my. Zvláštní je, že zpočátku kolem sebe vidíme nepřátelské a neurvalé lidi, ale jakmile se změníme, vidíme ustrašené lidi. Jsou tak vyděšení, ubožáci! Jsou nuceni k nepřátelskému chování. Jakmile to pochopíte, začnete s nimi soucítit, kdežto dříve jste reagovali hnevivě a nenávistně… …Chceme změnit sami sebe, chceme změnit svět. Tak nás naprogramovali. Jenže my nepotřebujeme změnu, potřebujeme porozumění. Potřebujeme porozumět sami sobě. Potřebujeme porozumět ostatním. (dále)…nejste tady proto, abyste změnili svět. Jste tady proto, abyste ho milovali.“ atakdále.

Vedle mě seděl asi sedmdesátiletý pán a cítila jsem, že mi čte z knihy. Za chvíli mě oslovil a říká: „To je dobrá kniha. Moc dobrá. Kvalitní. Kdo to byl ten de Mello? Jaké národnosti? Aha, jezuita.“ Já jen seděla a nevěděla, co říct. Pán mi říká: „Víte, já jsem nenáviděl lidi, měl jsem je za hajzly, lotry. Do těch lidí jsem promítal sám sebe. Napsal jsem o tom tři knihy.“

Tak jsem jen seděla, nevěděla co říct, přiblble se usmívala a říkala, že de Mella mám moc ráda a on na to: „Promiňte, že jsem vám četl přes rameno. To se nedělá. Tak se mějte hezky. Je to dobrá kniha. Má pravdu. Nashledanou.“

Dívala jsem se pak do knížky a hledala, co asi četl. Kterou stať. Protože tam byla spousta moudrých vět. Tak asi to, co jsem tady citovala. Ale možná taky něco jiného. Nevím.