Dárek

Bylo horké letní odpoledne, kolem půl šesté. Slunce sálalo vší silou. Spěchala jsem na schůzku za kamarádem do naší malé oblíbené hospůdky na Rašínově nábřeží v Praze u Vltavy. Měla jsem zpoždění. Energicky jsem sestupovala v krátkých elegantních šatičkách a vysokých podpatích dolů po schodech směrem k místu našeho setkání, když najednou slyším volání: „Madame! Madame!“ Ohlížím se kolem sebe a vidím na rozhicovaných dlažebních kostkách stát drobného postaršího mužíka v zchátralém stavu. Na sobě starou vojenskou bundu, před sebou na ušmudlané dece rozházené harampádí a z plna hrdla oslovoval kolemjdoucí dámy. Naše oči se setkaly ve chvíli, kdy křičel „Madame!“

Ach jo, zase! Neeee…To je pořád. Někdo ke mně přijde, vydindá ode mě nějaký drobák, nebo mi vyvěští z ruky, za to většinou zaplatím horentní sumu a jdu o dům dál. Někdy se stane, že mi i vynadá do všelijakých potvor, a to mi zkazí náladu na celý den, protože začnu uvažovat, zda potvora fakt nejsem.

No nic. Přesně tento pocit jsem měla. Je tak krásné odpoledne, říkala jsem si, ale zřejmě nepotrvá dlouho. Buď mi ho zkazí moje špatné svědomí, že jsem nedala peníz, nebo mě svědomí pokárá, že jsem dala peníz, a pěkně mě vyhubuje, že nejsem schopna čelit svodům manipulace.

Co už. Nemohu couvnout. Zarostlý mužík ve vojenské bundě mě zaregistroval a nespustil ze mě pohled, když jsem nejistě cupitala dolů po nábřežních schodech směrem k němu. Rozhodla jsem se mu podarovat dvacet korun, abych udělala dobrý skutek, nehryzlo mě svědomí a mohla se nechat dále unášet odpoledním slunečním oparem.

Když jsem byla u něj, mužík spustil: „Madame, nemáte vodu?“

??? Přesně to mě napadlo, tři otazníky. To je zas co? Zarostlý pán odhodlaně pokračoval: „Je strašné horko. Víte… jsem cukrovkář. Zapomněl jsem si ji vzít sebou. Nemohu nechat tady ty věci, všechno by mi rozkradli.“

To je jiná věc, ulevilo se mi. Jenže pak mi došlo, že vodu u sebe nemám. Normálně vždy v letních měsících si nějaké pití beru sebou. Ale tentokrát nic. Zákon schválnosti. S lítostí jsem mu oznámila, že vodu nemám. Aspoň kdybych tolik nespěchala. V klidu bych si mohla rozmyslet, jak mu pomoct. Mužík zřejmě vytušil moji bezradnost. „Mohla byste projít všechny odpadkové koše, co jsou kolem, najít v nich láhev a pak do ní natočit na záchodě vodu. Co vy na to?“

??? Další otazníky. To jako budu ve vysokých podpatcích a krátkých šatičkách obcházet odpadkové koše, prohrabávat se v nich a hledat prázdnou plastovou láhev?, pomyslela jsem si. Jenže odmítnout cukrovkáře, který prosí o vodu, by bylo přinejmenším neslušné. Co teď? Spěchám, vodu u sebe nemám, obchody poblíž nejsou, a abychom společně volali na kolemjdoucí: „Madame, Madame!,“ mi přišlo nepatřičné.

V tom mužíka něco napadlo: „Podívejte, nějakých 300 metrů odtud je Vietnamec, že byste mi skočila koupit láhev vody?“

V těchto případech skutečně nejde říct ne, i když spěcháte a jdete pozdě, i když…nevím co. Prostě kdybych řekla ne, cítila bych na sobě Kainovo znamení snad do konce života. Vyskotačila jsem ve svých moderních botičkách s vysokými podpatky zpátky nahoru, pak přes silnici a rovně uličkou, pak doprava, doleva a pak zase doprava doleva, až jsem dorazila ke zmíněnému Vietnamci.

Za dvacku jsme koupila láhev vody. Litr a půl, aby měl do konce své šichty dost. A perlivou, aby mu chutnala. Asi po 15 minutách jsem mu jí upocená, s blaženým úsměvem na tváři, podala. Udělala jsem dobrý skutek, těšila jsem se. Mužík zamrkal, vytáhl starou ošuntělou peněženku a dal se k účtování: „Kolik to stálo?,“ soustředěně se mě zeptal. Já na to. „Ále, jen si je nechte, to je pár korun.“ Mužík se nenechal odbýt: „Počkejte, já vám něco dám. Klekl si ke svému starému ušmudlanému přehozu, kde měl rozložené různé nepotřebné věci, chvíli se v nich přehraboval a pak vytáhl malinkou knížku. „Tahle se vám bude líbit. Vemte si jí.“

Miluji, když mi někdo podarovává starou knihu, nebo i novou… Předává mi určité poselství, něco mi chce sdělit… To je vždy velikánské dobrodružství. A v tomto případě jsem ucítila předzvěst něčeho velkého.

Dívala jsem se na útlou knížečku a četla: Martin Buber „Cesta člověka podle chasidského učení.“ Martin Buber…Toho neznám, říkala jsem si pro sebe. Ale už jenom slovní spojení „cesta člověka“ nenechá člověka na pochybách, že půjde o velké věci.

Poděkovala jsem, podali jsme si s mužíkem ruce, přátelsky na sebe mrkli a šla jsem na vytouženou schůzku.

Od té doby jsem mužíka nikdy na Rašínově nábřeží nepotkala, ani nikde jinde. Myslím na něj často, protože nenápadný človíček, pln jakéhosi neuchopitelného tajemství, které nejsem schopna doteď dešifrovat, mě seznámil s dílem proslulého židovského filosofa, myslitele a mystika. S autorem, jehož největší dílo Já-Ty mi nadobro posunulo mojí životní filozofii, nasměrovalo cestu hledání směrem k dialogu a osvětlilo život a svět v nových, pro mě do té doby, neznámých rozměrech.

A to vše jsem mohla poznat skrz drobného mužíka na nábřeží rozžhaveném sluneční září, když křičel na kolemjdoucí „Madame, madame“, potřeboval vodu a já se zcela nečekaně lapila do jeho sítě.