Co vám budu povídat

Moje zpáteční cesta z Bretaňe připomínala přinejmenším úryvek z filmu o Brigitte Jonesové. Tak za prvé: vzhledem k tomu, že jsem si koupila odlet letadla v 7:10 hodin ráno z Paříže, musela jsem si objednat na noc hotel. Objednala jsem si nejlevnější, smíšený pokoj. No co, vždyť i cestou do Santiaga nás spalo víc, dokonce až třicet lidí, dohromady ženy, muži…Nedošlo mi, že Paříž není ani Santiago, ani Praha. A taky závisí na čtvrti, kde si člověk hotel objedná. Čert, aby se v tom vyznal.

No každopádně, když jsem včera večer konečně našla na periferii zmíněný „hotel“, tedy myslela jsem si, že je to hotel, byla jsem přešťastná…do doby než jsem se lépe podívala na lidi, kteří bloumají čtvrtí sem a tam. Přistěhovalecká čtvrť. Měla jsem pocit, že jsem jediný pobledlý člověk široko daleko.
Hotel byl hned u metra. Aspoň něco. Měl 22 pater, já bydlela v tom 22. patře…Na vrátnici, aspoň že ta tam byla, se na mě pán podíval nevěřícně: „Prosím vás, to není hotel, ale normální rezidence (zapomněl dodat, že uprchlická). To ten pán nahoře pronajímá apartmán.“ Ještě, že jakžtakž umím francouzsky a domluvím se, ale do hajz…

No nic, vyjela jsem výtahem do 22. tého patra. Zaklepala jsem na dveře, tak jak to bylo napsané v informacích k „hotelu“. Přes škvíru dveří jsem uviděla úplně černého Černocha, který se mě nevrle zeptal, co chci. No co chci, to je blbá otázka, přece asi ubytování, ne?, pomyslela jsem si. Řekla jsem mu ale zdvořile, že tam mám ubytování. Zavedl mě dovnitř, ukázal mi příslušenství, společnou kuchyňku a jeden z pokojů, kde byli dvě palandy. Všechny postele obsazené, kromě mé postýlky – lidi tam ale ještě nebyli, asi bloumali po noční Paříži, nebo se někde opíjeli, napadlo mě při vynořující představě mých spolunocležníků. Ještě, že spím dole, pomyslela jsem si. A v tu chvíli, když černý Černoch zmizel, jsem uvažovala co dál. Odejít? Zůstat? Z vědomí mi vyvstávali velcí udatní Muslimové pochechtávající a sprostě nadávající evropské křesťance, neodbytné africké muže a v tomto maskulinním prostředí já, vystrašená, ale silně nezávislá Evropanka, nárokující si svá nezadatelná občanská a lidská práva (a pozor to já jsem idealistka, sluníčkář, nebo jak nás někteří uvědomělejší občané, častují). No, přesto jsem nechala pyžámko pyžámkem, vykašlala jsem se na nějakou přiblblou sprchu, kterou bych měla sdílet s dalšími deseti přistěhovalci, zuby ať mi klidně shnijí, hlavně honem do postele a přežít. Zachumlaná v přikrývce, s očankou (to je to, co se dává na oči, aby vám do nich nesvítilo světlo-nevím, jak se to správně jmenuje, říkám tomu odteď očanka), schoulená do klubíčka, vystrčená záda ke všem svým úhlavním nepřátelům…Ještě jsem si chtěla vzít šátek na hlavu, abych neprovokovala své muslimské spolunocležníky, ale to jsem po dlouhém uvažování, dedukci a analýzy hypotetických důsledků, zavrhla, protože by si mohli myslet, že jsem Muslimka a Muslim když uvidí Muslimku, že spí v jednom pokoji s muži, může jí podříznout. A nechtěla jsem být podříznutá.

Chtěla jsem co nejdříve zaplout do říše snů, nevidět, neslyšet, nevnímat, ráno se vzbudit a odjet. Představovala jsem si houf velkých Muslimských mužů, kteří na mě mlsně pokukávají, přibližují se k mé tváři, smějí a opovrhují. Představovala jsem si, že budu asi 4x znásilněna, řešila jsem, jaké psychické následky to na mně zanechá a že už asi nebudu dělat divadlo, neboť budu v péči psychologů a psychiatrů. Odříkala jsem snad všechny modlitby, které znám…

Nakonec jsem si řekla, že tohleto tedy ne. Že se musím strachu podívat zpříma do očí. Lepší je si popovídat s velkým muslimským rytířem z očí do očí, než se klepat strachy a vystrašeně se tlačit ke stěně. V tu chvíli mě sevření opustilo, nadechla jsem se a začala s klidem usínat do doby než…než někdo vešel do pokoje. Procházel se, sprchoval, čůral, svítil, slídil. Už jsem viděla vnitřním okem, jak se přibližuje k mé tváři a vysmívá se mi. Dokonce jsem slyšela i ten uštěpačný výsměšek. Odvaha začala ustupovat, strach začínal nabírat obrátky, až mi zazvonil v tašce telefon.

Chtě nechtě, musela jsem složit z očí očanku a podívat se svému strachu přímo do reálných očí. Na posteli vedle mě seděla křehká thajská dívenka, turistka stejně jako já a psala na mobil nějaké zprávy. Moc se mi omlouvala, že mě rušila. Prohodila jsem s ní několik slov a najednou ze mě vše spadlo.

A mimochodem, když jsem odjížděla z „hotelu“ ve čtyři ráno, tak ten černý Černoch se vzbudil, zeptal se mě, zda je vše OK a zda jsem vyřešila taxi na letiště. A když jsem téměř přeskakovala bránu kolem rezidence, protože byla zavřená a já ne a ne jí otevřít a před bránou TAXI, tak dva Černoši z okna mě trpělivě navigovali k čudlíku, který spásnou bránu směr letiště otevřel.

Vlastně došlo mi, že když se člověk podívá strachu přímo do očí, tak zas až tak strašný není. A taky, že nakonec je vše jinak, než se zdá, jen člověk má v sobě spoustu přeludů a předsudků…

A bientot!