Laskavost

Vyskakují na mě různé statusy na FB, politické, náboženské, atd. Jeden je pro vítěze sl. voleb Matoviča, jeden vytahuje na něj špínu, někdo spílá křesťanství, jiný dává rovnítko mezi islám a teroristy, někdo náboženství adoruje a nadává na nevěřící, nějaký guru našel konečně cestu jak se milovat a spílá všem náboženstvím, jak jsou hloupé a všichni jsou sluníčkáři, kdo s ním nesouhlasí… Někdo věří v karty, jiný v Krista, další v jógu, Budhu, ve vesmír, v moře…atd. Nechme se být s tím co je naše a učme se demokracii.
Čtu výbornou knihu Stefana Zweiga Svědomí proti násilí…Tak mi vychází z toho všeho…jsme sice jako Evropa po to všem, co jsme prožili, postavení na základech humanizmu, přitom se chováme nedemokraticky, autokraticky, totalitně. A na FB a příspěvcích je to krásně vidět. Myslíme si, že jen náš názor je správný. Každý z nás se cítí být bůh a vědět co je správné. Míchat se do věcí, které nám nepřísluší, zhola nic o nich nevíme. Žijeme si v našich malých živůtkách a dovolíme si soudit a hodnotit celý svět a jiné.
Každého kdo má jiný názor, házíme do pytle přinejmenším blbců, nevzdělanců, hlupáků. Ale demokracie je v tom, že nemusíme mít stejné názory, každý ať se řídí svým svědomím, jedině za to je odpovědný a jednou se bude zodpovídat, ale naučme se žít vedle sebe s laskavostí s rozličnými názory. To je demokracie. Tak jak chceme, aby náš názor respektovali, respektujme i my názory jiných. Žij a nech žít. Ano, za podmínky, že ten druhý nebere svobodu nám. Pak člověk má právo říct: NE. STOP. Tady je už moje svoboda. Do toho mi nezasahuj. Mám právo se řídit svým svědomím. Protože nic jiného kromě něj nemám, podle čeho se mohu řídit. A za své svědomí nejsem zodpovědný, nemohu za to jak věci vidím a cítím, čemu věřím. Ale jediné co mohu, žít pravdivě se svým svědomím.
Máme období křesťanského půstu, ale všichni bychom se mohli zastavit v tomto období a zkusit najít vzájemný respekt. Učit se demokracii a humanizmu, to, na co se neustále odkazujeme. Pak se nám bude na této planetě lépe žít.
PS: A nemyslím si, že jednou budeme souzeni za naše učení, kterému věříme, ale za laskavost s jakou přistupujeme k lidem a ke světu. A učení jsou nástrojem, cestou, které nám mají k laskavosti pomoct.

Všechno je nějak divně

Miluji červené víno, sleduji 4. a 5. sérii Beverly Hills 90210 a brečím u filmů. Když mě popadne v noci hlad, jím v posteli, kašlu na zubní hygienu a pak jsem obseta drobky na prostěradle. Někdy jím od rána do večera a míchám vše. Pak se zhroutím, když chci zhubnout a nejde to. Táta mi řekne, že jsem přibrala a že jsem babizna. Když se urazím a dovolím si oponovat, dotčeně mi řekne, že si to nesmím dovolit, pak se omlouvám a na to konto mi řekne, že on babizny rád, že se mu líbí. No dobře, tak jsem asi líbivá babizna. Ráno se modlím a medituji, mluvím často s Bohem, což se projevuje tak, že chodím a mluvím sama se sebou, gestikuluji rukama, mračím se na sebe, vysmívám se i kárám, nebo se zničehonic rozchechtám a všichni se na mě divně dívají. Někdy si nepěkně vynadám, co jsem to zase provedla. Vyskočil asi tomu říká Dialogické jednání. Pak pracuji a píšu a vymýšlím. Pak zas pracuji a píšu a vymýšlím. A taky si nechávám ode všech přátel i známých radit, že určitě bych měla psát, pak že bych neměla psát, pak že bych měla trochu jinak psát, pak že bych měla psát více odborně, pak že mi odbornost nejde, pak že bych měla v psaní projevit svoji hloubku, pak že hloubka je klišé, že bych měla roztáhnout křídla a letět, ale ne moc vysoko, abych neshořela. Že bych měla letět přesně tudy a tudy, protože to je můj směr. Nepřátelé se mnou ani nemluví, případně mi podrážejí nohy a já padám na kolena, ale většinou se zvednu a obrním. Nebo taky ne.
Ale přese všechno co umím a neumím, co mi jde a nejde, s čím marně bojuji i nad čím se mi povede vyhrávat, vím jediné, že chci být dobrým člověkem.

Modlitba argentinských noci podruhé

Čtu podruhé knihu Modlitba argentinských nocí od Marka Vachy. Dala jsem ji jako dárek mě kamarádce a taky jsem si ji znovu otevřela, že chci sdílet s ní pocity, které může pri cteni zazívat..Většinou nečtu knihy podruhé, ale tato mě zasáhla znovu a jinak. Bulim u ní a říkám si, jak jsem pitomá. Jak na vše mám rychle odpovědi, názory, vysvetleni, jak se bojím neuspet, jak premalovavam bolest naruzovo, hlavne aby nezustala takova jaka je a nevidela ji v tech otresnych chmurych barvach a přitom mi slzy tečou někam hluboko dovnitř místo ven. A hlavně si to vse odosobnit, aby to nebylo tak osobně bolestné. A tak putuji s Markem a v té sdílející křehkosti jeho sveta a meho sveta konecne cítím v sobe pravdivou sílu a uvolnujici slzy, že vše je nejak obycejnejsi a normalnejsi než se na první pohled jevi.

Hrdinou se člověk nerodí

Myslím, že hrdinou se člověk nerodí, ale se jím stává. A to ve chvíli rozhodnutí ve vlastním svědomí. Kdy si může zvolit jednu z cest: cestu klidu, splynutí s davem a nastavením většinové společnosti, plných kapes a vlastního pohodlí, nebo cestu vyšších ideálů, kterým věří a které se objevují v nejhlubším hnutí vlastního svědomí. A to mi došlo po dnešní mši a kázání.
Kázeň byla totiž o tom, že člověk by měl žít pro vyšší ideály a někdy ho to může stát i život. Na to konto jsem si vzpomněla na bratra své babičky, který se stal po smrti hrdinou slovenského národa, dostal hodnost Major in memoriam a je po něm pojmenovaná ulice v Bratislavě.
Nejdřív nebyl hrdina, musel bojovat za Slovenský stát – fašouny, prostě bylo mu to dáno příkazem jako každému slovenskému muži v té době. Postupoval ve funkcích, získával medaile a hodnosti až do chvíle, kdy vypuklo Slovenské národné povstanie. V té době se poznal s mjr. Jozefem Dobrovským. Byl to statečný muž, který mu ukázal a odkryl pravdu. Řekla bych, že mu hnul se svědomím.
Karol Repašský stát před zásadním rozhodnutím – buď bude zticha a půjde dál a bude postupovat ve funkcích a bude jako většina ostatních bojovat za fašouny a vlastně i po válce by netrpěl. Stačily by přece alibi ostatních: My jsme to museli, nedalo se jinak… Nebo půjde za hlasem svého svědomí, který v něm nahlodal Dobrovský. Karol se rozhodl, že půjde hlasem svého svědomí a dal se k posádce otevřeně bojující proti nacistům a vedl jeden ze dvou praporů, prapor Repašský. A to ho stálo zanedlouho život, když v zásadním a těžkém boji proti okupantům na Strečnianskej tiesňave byl smrtelně zraněn a na následky zranění v září 1944 zemřel. Bylo mu v té době 41 let.
A tak spojitost kázání s osudem mého předka mě dovedlo k poznání, že člověk se skutečně hrdinou nerodí. Ale dochází k hrdinství v zásadní chvíli svého života. Dokonce si myslím, že se tato chvíle už nikdy v životě člověka nezopakuje. Ale určitě tuto chvíli každý z nás rozpozná. Neexistuje jiné cesty než cesta vlastního svědomí, v kterém je ukrytá pravda. Ta rozhoduje, zda se člověk stane tím, kým je nebo nikdy nebude vědět, kdo je, bude žít odděleně od sebe ve lži a prázdnotě, vnitřním tlaku a napětí. Protože tlak se vytváří tím, že člověk bytostně touží po spojení se sebou samým, k němuž vede jediná cesta a to je pravda ukrytá v svědomí každého z nás a člověk se svobodně rozhodne touto cestou nejít.

Odkaz Karla Gotta

Odkaz Karla Gotta
Jak kamarád Standa v jednom svém příspěvku na FB trefně řekl: Myslíte, že někoho váš názor zajímá? Aspoň na FB, kdy má každý nějaký názor a může ho sdělovat mezi svojí kamarádskou bublinou, která mu vytváří neotřesitelný val v jeho přesvědčení ve vlastní neomylné názory. Tak to tak člověk musí brát. Je to jen názor a nic víc. Na druhou stranu si myslím, že je to vždy lepší se konfrontovat s názory než sem dávat fotku se svačinou a k tomu komentář „Mňam, dnes jsem se přežral“, nebo přešťastně se usmívající rodinky, která vytváří v ostatních pocit, že všichni ostatní jsou na tom dobře, jen on je na tom cele nějak špatně. Ale to není pravda. Je to jen virtuální bublina. Jak mi řekl ředitel LDN, s kterým jsem před lety dělala rozhovor: „Každý si nese svůj kříž. Někdo se pod ním směje, někdo pláče, někdo se sotva vleče.“
Ale chci psát o jiném…Už je mi to trapné vzhledem k uctivé památce ke Karlu Gottovi. Nebude to o něm, ale humbuku kolem něj a přesahu kam to celé odkazuje. Skutečně si myslíte, že si tato pěvecká legenda zaslouží pohřeb se státními poctami? Nechci zase šťourat, vím, že šťourám, ale přijde mi to na hlavu. Napadá mě Zrcadlo. Jaké zrcadlo vám Karel Gott svým životem nastavil? Třeba pro mě to byl zpěvák, kterého milovala generace mých rodičů, dívala jsem se na něj pořád na televizi v 80-tých letech, písničky nebyla moje krevní skupina, ale vpoho, normálka. Určitě byl zasloužená celebrita. Jaký byl člověk, to nevím, nesetkala jsem se s ním. Bulvár a média mi předhazovali jeho mediální obraz rodiny, manželství, jednou tak jednou jinak. Po jeho smrti se najednou vyrojily posmutnělé až hysterické výroky slavných, jak jim chybí a co jim naposled řekl a k tomu fotky. Média přinesla rozhovory a dokumenty, že to byl velmi slušný člověk.
Věřím, vždycky mi přišel nekonfliktní, slušný, ale také ne sebe přesahující. Dělal dobře svojí práci, kterou miloval. Miloval svojí rodinu. To je vše. A není to na glorifikaci a pohřeb se státními poctami málo? To jsme na tom jako společnost tak špatně, že slušnost a dobrota, která má být přirozenou součástí člověka je najednou oceňována jako nějaký zvláštní mravní nedosažitelný cíl?
Možná ano, pro současnou politickou garnituru je tento způsob chování asi božský. Popravdě je, ale měl by být normální a ne zbožšťovaný a oceňovaný pohřby se státními poctami.
Mnohem radši bych viděla pohřeb těchto osobností, které milovali svojí práci a dělali jí dobře, v jejich přirozeném prostředí divadel nebo kulturních středisek, koncertních sálů, kde se přijdou diváci a fanoušci poklonit jejich talentu a poděkovat velmi osobně, co jim to přineslo, jejich osobní odkaz. Ale jako překročení směrem ke společnosti, státu, občanům jako celku, prostě nevidím a nechápu. A myslím, že když se tito lidi dívají ze svého uměleckého nebe na své pohřby, tak by byli přešťastní, kdyby místo salv a poct tam viděli své fanoušky, s kterými si něco velmi osobního předali. Tak jen tak, proč mi to celé připadá jako nesmyslný humbuk a nepravda. A nechce se mi do toho celého zapojit.

Když píchne u srdce

Tak toto musím sdílet. Před třemi lety jsme uvažovala jet na rok do Konga přes Adopci nablízko. I jsem se připravovala.
Nakonec jsem kvůli svým rodičům, protože by moc trpěli a na to jsem neměla srdce, a svým dětičkám (tedy i mládeži), s kterými pracuji v Talent drama studiu, a které jsem založila, nejela. Protože bych je opustila pro jiné děti, a to jsem nemohla. Ale hned jsem to tak nevnímala, až časem, jak jemný a křehký hlas svědomí se ve mně ozýval. Ten, který byl pravdivý a plný lásky. A ten ctižádostivý byl silný a přesvědčoval mně, že přece chci dělat dobro, ať mi nikdo nestojí v cestě. Ale v tom nebyla pravda, ani láska.
Jedno dítě od nás, které se na mě usměje, jeden člověk, kterého posunu, vnitřně uvolním, otevřu mu možnosti, dám mu naději, víru v sebe, když jsou plné štěstí, když se jim povede představení a usmívají se od ucha k uchu, když se nebojí stát na jevišti, plní emocí a ideálů diskutují, když se objímají a říkají si, že jsou rodina… Tyto okamžiky, i jedinký jeden z nich, stál za to jedno moje rozhodnutí nejet do Konga. Tichý a jemný hlas, který se mě samotné ptal: „a co budou dělat beze mě?“, „přežije to ten rok?“, „opustím je?“ „proč?“ Bohudík vyhrál nad všemi mými velkolepými a ctižádostivými plány odjet.
Myslím, že o tom mluví Klárka. Obyčejné maličkosti, v kterých se skrývá obrovitánská láska, kterou ani netušíme, ale když se jí dotkneme, nějak nás píchne u srdce a víme, kde je pravda.
Níže odkaz na článek od Klárky v Kongu, abyste věděli, o čem píšu:

Once upon a time in Hollywood

Film Tenkrát v Hollywoodu od Quentina Tarantina.
Moc chci o tom něco napsat, ale přijde mi, že dochází slova a nevím vlastně co. Je to skvělý film. Vůbec nevím, v čem. Určitém nadhledu a humoru. Vlastně jsem si připadala, jako bych hlavní hrdiny znala odjakživa. Jako bych byla nejlepší kamarádkou Pitta a Di Capria, tedy Cliffa a Ricka. Vlastně ani ne, ale fakt spíše Brada a Lea a sdílela s nimi jejich svět. Přišlo mi to celé blízko, tak blízko, že jsem ani nevěřila, že je to film. Ano, v kumštu to byl film, ale v postavách. Byli tak autentičtí, že místo hvězd to pro mě byli lidi, kterým vidím do jejich pokojíčků a je mi s nimi strašně dobře. Nevím, možná to bylo Imaxem. A tím, že to plátno, zvuk vás pohltí, vcucne. Po filmu jsme si s paní, která vypadala něco jako směs Sharon Tate a hipíků z filmu, povídaly. Byla tam se svými syny. Sdělovaly jsme si na toaletách své zážitky. Smály jsme se. To se mi po filmu v kině nikdy nestalo, že bych s někým cizím tak lidsky a upřímně sdílela svoje pocity a myslím, že ona taky. Zřejmě to bylo tím filmem, co v nás otevřel. Blízkost, touhu po sdílení. Nic velkého se tam nedělo, ale byl tam člověk celý. Ve své jednoduchosti, lidskosti a blízkosti. Dlouho jsem takový film neviděla. Nehrál si na nic, nevyvyšoval se intelektuálně, prostě byl… A závěr? Novináři po premiéře měli zakázáno sdělovat konec filmu. Tedy ne zakázáno, ale Tarantinem doporučeno. Úplně chápu.
No, proto jsem na něj šla hned dnes, protože jsem se bála že na FB mi to lidi prozradí. Tak rychle běžte, než to zjistíte z komentů na FB.

S otevřenýma očima v Holostřevech

Prý člověk má každý rok navštívit jedno nové místo. Rika Dalajlama. Neříká, kde to místo má být. Jestli blízko nebo člověk musí procestovat půl světa, aby z něj vyslehlo: Aaách. Ufff. Wow. A tak mě napadá, že člověk může být blízko a objevuje věci jako mile daleko a taky člověk může jet daleko, a vlastně nehne se z místa, protože nevidí. Chce to dívat se na svět s otevřenýma očima. Proto vám budu vyprávět o Holostřevech, protože tam jsem potkala lidi, kteří touží takto žít a objevila jsem další kousek možnosti, nepoznané země v mem srdci. Tak začneme.
Název akce, kam jsem jela: Velka Letní schole v Holostrevech
Datum: 2.-7.7.2019
Kde: Bývalá fara
Počet lidí: hodně
Přijela jsem do Stříbra s těžkým baťohem a taškou, v které jsem si vezla stan. Kamarádka, která mi ho půjčila, ztratila totiž obal a tak jsem ho složila do tašky. Přibalila jsem si meditační židlicku, podložku i svičku. A nezapomněla na dvě kosmetické taštičky drogerie a malovátek, 2 knihy, zápisník, plastenku, baterku, 2 flašky vína a oblečení. Cesta z Prahy vlakem trvala necelé dvě hodky. Ve Stříbře na mě čekal Béňa s autem. Tehdy jsem ho ještě neznala, zhruba sedesatilety muz, tvarici se trochu nepristupne, ale mile. Byl historik a frajer, protoze si zkusil dilnu Dialogickeho jednani, kterou jsem v sobotu vedla. Ono frajeru tam bylo vice a nejzajimavejsi je, ze byste to do nich nerekli, jake jsou to lidske i profesni kapacity, protoze byli neobycejne obycejni ve svem chovani a jednani. Za 15 minut jízdy autem jsem se ocitla na Velké letní schole v bývalé faře v Holostrevech, kterou provozuje komunita Noe a v jejím cele je Elva Frouz s manželkou Marketou. Manželé Frouzovi s rodinou v starém domě i žijí uprostřed velkých akcí, které celoročně pořádají. A je vidět, že to miluji a celým srdcem žijí pro lidi, srandu, radost a lásku k tomu celému.
Abyste si zkusili představit, co Letní schole je, napadá mě svatý Filip Neri a oratoře, které vymyslel. Oratoře byly založeny na myšlence 4 základních potřeb člověka, které jsou na jednom místě: rodina, škola, kostel, hřiště. A to vše Letní schole měla.
Po prijezdu se mě hned ujala Petra. Drobna jemna tmavovlaska, ktera to tam vse organizovala a zarizovala lidem blahobyt. Matka dvou malých holcicek se starozakonnimi jmeny – Abdegajl a Rebeky, kterým jsem říkala koťátka. Protože se tulily, i mluvily jako koťátka. Pro Petru nebylo nic nemožné. A nikdy na sobě nedala znát únavu. nechut, nebo že jí člověk něčím obtěžuje. Vždy se snažila vyjít vstříc, komukoliv, kdekoliv a s čímkoliv. S šibalským úsměvem po prosbě za člověkem přišla a rekla: Tak to máš zařízeno.
Rozložila jsem si stan a byla večeře venku na dvoře a pak táborák. Nikoho jsem neznala, seděla jsem sama a nasávala atmosferu. Elva mi pak říkal, že měl o mě strach, že jsem tam sama. Já jsem o sebe strach neměla. Mám rada i samotu a krom toho jsem se těšila a byla jsem zvědavá. A to je snad pro začátek dobrá startovací pozice, ne? Vždyť i negativní zkušenost je zkušenost.
Vlastně zapomněla jsem… Ještě před večeří jsme byli v malém kostelíku, dovnitř kterého vede alej s mohutnými kaštany a jehož dveře jsou malé a úzké, jakoby ani neočekával návštěvu. Kostelík stál hned naproti faře. Mse tam pry uz nebyvaji. Někdo mi říkal, že jde o malou vesničku a nebyly by pro koho je dělat. Karel (jak jsem pak zjistila byl to primář ortopedie a byl tam s manželkou výtvarníci a jejich detmi) před začátkem modliteb a meditaci rozžal tři svíce a začali jsme zpívat. Kostel byl jen náš. Nikdo jiný než naše scholovská komunita tam nebyla. Věřící, nevěřící. Nebyl rozdíl. Všichni se snažili dívat na svět s otevřeným srdcem a očima. Po zpěvu jsme byli v tichu. V tichu kostela, světla zapadajiciho slunce, které prosakovalo dovnitř uzkymi dvermi, při světle svíček a hlasu ptáků, které štěbetaly na farní zahradě. Tak jako první večer, to fungovalo každý den – ráno, v poledne a večer.

Druhý den Elva dělal pro zájemce ranní rozvičku. Nic nebylo povinné. Žádná z aktivit během týdne. V naprostém souladu se zlatým pravidlem svobodu milujicich liberálně laděných lidi: „Každý je zvaný, nikdo není nucen.“ Po rozcvičce kostel a snídaně a začala další část naši týdenní scholovske „oratoře“. A to část vzdělávací. Přišel znamý hudební publicista Boris Klepal, který nám vyprávěl o hudbě, o její historii, o tom jak hudební géniové skládali a skládají hudbu, z čeho vycházeli. Pouštěl nám nahrávky. Napadlo mě: Člověk začíná milovat věc, až ji hloubeji poznává. Hlubším poznáním hudby, jakoby mi někdo odkrýval vrstvy k jejímu srdci. V ten den přišel vyprávět o své cestě k reditelovani radia Proglas, kněz a jeho ředitel, Martin Holík. Mluvil o propagandistickych médiích a fakenews a večer patřil dokumentaristtce Markétě Neslehove a jejímu tématu Život s adoptivní dcerou. Byl to velmi emotivni večer. Doporučuji se podívat na dokumenty Neslehove…Napriklad: Muj skritek se jmenuje Resmay. Adopce děvčátka s africkymi koreny ji přivedla k hlubokým a novym tématům o problémech v chudých zemích, o migrantech, které se rozhodla točit. Ano, je to tak. Každý čin ovlivňuje nasi budoucnost a potažmo i budoucnost světa
Nebudu vyjmenovávat všechny prednasky a přednášející. Bylo by to na dlouho. Byla tam ale například mladá basnirka Anička, historik Jan Linka, který vyprávěl o Kronice české Vaclava Hajka z 16. stoleti tak, že jste si řekli, že si ji urcite musíte přečíst, mladá lektorka, která vede ve školách externě sexuální výchovu. Ale zpusobem, v kterém je tolik nehy, lásky i srandy, že máte chuť si tim projit sami. Na rozdíl od některých vyučujících, pro které je sexuální výchova především o technickém postupu při navlikani kondomů. O lidech na okraji spolecnosti vyprávěla Novinářka N-deniku Hustohalova nebo o problémech vymyrani stromu a lesu známý ekolog a středoevropský expert na tuto problematiku Jaromír Blaha.
Ke konci týdne byl v kostele koncert pri svíčkách Ireny a Vojtěcha Havlových, kteří složili hudbu k filmu Křižáček. A pak následovalo promítání filmu. No prostě nádhera.
Objevila jsem netušené komnaty ve svém srdci, potkala zajímavé a srdečné lidi, a to jen 2 hodiny vlakem z Prahy. Stala jsem se zase jiným člověkem. Každou zkušeností, která se dotkne srdce, se měníme. A která se nás nedotkne? Můžeme procestovat celý svět, a zůstávame na místě. A proč je fajn se měnit? Teď sem někde četla, že když se měníme my, mění se svět. A to je přece velká výzva, ne?

Jedno ranní zamyšlení

Naplňuje mě to úžasem. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Vyhnula bych se slovu uctívat předky. Uctívá se Bůh, láska. Předci se nezasloužili, že se narodili, tak jako jsem se nezasloužila, že jsem se narodila já, že se naši potkali, že se předtím potkala babička s dědou. Člověk nestvořil sám sebe. Zřejmě je to ve vyšším smyslu a principu, který neznáme, který možná jednou poznáme. Každopádně mě to naplňuje úžasem, kolik se toho muselo stát, abych byl já. A proto, že celé toto směřování k velikosti každého člověka, jeho jedinečnosti a nenahraditelném místě na světě, v historii lidstva, musí vyvěrat z lásky. A my tak marnotratně prožíváme své životy. A přitom je do nás vkládáno vše, do každého z nás. Já tomu říkám boží láska. Jakoby se celý svět spojil a celá historie směřovala k tomu, aby byl každý člověk na světě, na svém místě a byl tím, kým je. S pečlivostí a nepodmíněnou láskou. Věřím, že jednou k této velikosti a naplnění, dojdeme. Jen teď musíme být trochu marnotratní a zmatení, abychom pak mohli zírat v nekonečném a nikdy nekončícím úžasu, co vše je možné z lásky k nám.
A co mě inspirovalo k úžasu?
Předkové
Podívejte se, jak zajímavý je počet našich předků:
Rodiče: 2
Prarodiče: 4
Praprarodiče: 8
16
32
64
128
256
512
1024
2048
Celkem 11 generací, 4094 předků…
Tohle všechno za 300 let před tím, než jsme se narodili!
Zastav se na chvíli a přemýšlej!
Kde se tu vzali?
Kolik zápasů zažily?
Jak moc hladověli?
Kolik zažili válek?
Kolik jich přežilo?
Na druhou stranu, kolik lásky, síly, radosti a povzbuzení měli?
Kolik síly k přežití měl každý z nich v sobě,a proto jsme dnes tady, živí?
Existujeme jen díky všemu, čím si každý z nich prošel.
Tak se pokloňte a uctívejte své předky!
Buďme vděční všem našim předkům, že bez nich by každý z nás neměl štěstí prožít život.
~ Vera Lopez

Miss Amerika Miřenky Čechové

Neuvěřitelně silná performance Miřenky Čechové Miss Amerika v Palác Akropolis. Dívka z východní Evropy v New-Yorku, která hledá svojí identitu v tepajícím městě, kde neúspěch, nedokonalost a křehkost člověka se stává existenciálním problémem, otázkou, kam dál a proč vůbec dál, proč pokračovat a zůstávat. Chyba se nepromíjí a přitom v kontrastu toho všeho, samoty a osobní úzkosti, je to vše tak přitažlivé až do zničující možnosti. Hlavně to dokázat, obstát, pokořit, stát se pro sebe Miss Amerika… To, co zůstalo doma je minulost a vazby jsou zpřetrhány a budoucnost v cizím městě je nejistá a plna vnitřního oddělení od sebe sama. Pohyb-Text-Rap-Slam-Hlas-Výtvarno…To vše v multimediálním komorním představení Spitfire company. Představení vyšlo z knihy povídek Miřenky Čechové Miss Amerika a jejích osobních zkušeností z několikaletého pobytu v New-Yorku.