Archiv rubriky: Postřehy, myšlenky, odkazy

Včera jsem se dívala na dokument HBO Děti showbyznysu. Vyprávěly bývalé dětské hollywoodské hvězdy o svých začátcích, kdy se jako malinké děti začaly pohybovat ve vodách showbyznysu. Milla Jovovich řekla zajímavou věc, že i když dítě se chce stát hercem, je potřeba mu zabránit, aby začalo pracovat v showbyznysu v dětském věku. Ono si myslí, že ví, do čeho jde, že to chce. „Ale jestli ti to dovolím, nebude se ti to líbit.“ říká Jovovich, která vyprávěla o touze její dcery být herečkou. „Ona chce být herečka a já jí chci pomoct dělat to, co jí baví, protože k tomu má přirozené vlohy. Ale je mladá, nemusí se hned teď vrhat do několika filmů najednou. Teď se musí stát silnou. Musíš být jako loď s plnou plachtou a s posádkou, která ví, kam plout,“ dodává. Dítě se musí nejdřív vyzbrojit, pochopit samo sebe, své touhy, pocity. „Nechtěl bych, aby moje děti dělaly kariéru v dětství. Rozvrátí vás to,“ řekl v dokumentu představitel hlavní dětské role Elliota ve filmu E.T. mimozemšťan Henry Thomas. Nejhorší a mezní doba je puberta, přerod dítěte v dospělého. A právě v tomto období, kdy člověk hledá, nachází a upevňuje svoji identitu, se navalí na rozpolceného mladého hledajícího člověka sobecké zájmy různých stran showbyznysu a různé představy a očekávání. Místo přiblížení k sobě, začne se dítě samo sobě vzdalovat, přestává tušit kdo je. O jeho pocity vlastně nejde. Přece když je úspěšné, tak je, existuje. Ale lidská identita se neměří velikostí úspěchu. Proto právě přerod dětské hvězdy v dospělého umělce je podle bývalých dětských hvězd velmi těžké. Nastupuje zoufalství, ztráta naděje, drogy, alkohol, násilí. Křik o pomoc. Ztratit se. Hledají se schody do nebe. Co nejrychleji vystoupat tam, kde to nebolí, kde nebolí duše. V seriálu Borgiové je silná scéna, kdy po 1. násilné svatební noci, kdy Lucrezia byla „prodána“ kvůli politickým zájmům a upevnění moci svým otcem papežem Alexandrem VI. Giovanni Sforzovi, se papežovi zdá sen, kdy vidí, jak duše Lucrezie odlétá a říká otci: „Možná ti to Bůh odpustí, ale já nikdy.“ Možná to je odpojení duše od těla, kdy nám zůstane na zemi jen tělo, jak se říká, bez duše. A to je průser. Když je duše zabita, nebo když se nepozná a ztratí se, když uteče, unikne, je podupána. Natolik se rozevírají nůžky mezi já a já, až se rozpadnou. Proto je tak důležité sebepoznání, aby se to nestalo. Člověk se nejdřív musí zocelit, pochopit a obrnit, aby mohl vyjít do „nebezpečného světa“. Vyzbrojený a pevný. Nejdřív musí ustát sám sebe, pak očekávání a představy jiných, i svých nejbližších, což je častokrát právě nejtěžší, a pak teprve když se mu povede opřít o sebe, může vyrazit na „pouť“, může začít dávat. Bez sebepoznání to nejde, protože lehce na nebezpečné stezce sklouzne, ztratí sám sebe a je konec.

Strach versus svoboda. Ze všech stran slyším slova strach a svoboda a snažím se v tom trochu vyznat. Dívala jsem se na mladé Američany, kteří nikdy nebudou nosit roušky, nikdy nebudou plnit příkazy, protože nikdy nebyli zvyklí se někomu podřídit. Je to ale dobře? Je dobře si myslet, že jen já mám pravdu, že je svoboda nadřazena všemu? A o jaké svobodě vůbec mluví? Myslí na lidi, kteří mohou onemocnět? Myslí vůbec na někoho, nebo jen křičí: mám právo, mám právo. Marek O. Vácha řekl v jednom rozhovoru, že je dobré mít strach, protože to znamená že miluji. Když mám strach o partnera, své rodiče, děti, přátelé, je to jen proto, že je miluji. A to je přece v pořádku. Co je víc než láska k druhému? Druhý extrém je když strach člověka paralyzuje tak, že není schopen ničeho, jen se klepe…to je druhý extrém. Strach by neměl paralyzovat, neměl by ovládnout člověka. Moc se mi líbí v Bibli slova: bázeň před Hospodinem, někdy i pro nás tvrdá slova: bojte se Hospodina – ale musíme mít v potaz, že jde o různé překlady a symboly slov. V podstatě to není: bojte se, ale mějte respekt, bázeň, vězte, že nejste páni světa, že je ještě něco nad vámi, se vší láskou a sílou, naučte se naslouchat. Je to velmi křehký dialog mezi strachem a svobodou. Obě musí být: V Bibli je taky krásně napsané, co si o nás Bůh myslí: Jste bohové, ale jste i prach. Jste to i to… Máme svobodu, ale máme i poslouchat, máme dělat to i to. Někdy máme velet, jindy se sklonit (ne ve strachu o sebe, ale o druhé, pro ty které milujeme), někdy vést, podruhé následovat…Někdy máme mít strach, protože milujeme a náš strach může někoho zachránit, jindy máme křičet svoboda!Ale teď mi přijde, že se často rozhoduje mezi jedním nebo druhým, mezi 2 extrémy, kdo je na té nebo oné straně, ale tak to přece není, není jedno nebo druhé, jsou obě a někdy je lepší mít trochu strach a bázeň a někdy je dobré vyrazit do boje. Není potřeba si vybrat, můžeme mít oboje a oboje je v pořádku.Někdy je prostě čas toho a jindy tamtoho… A někdy taky obojího ve stejném období.

Každý člověk má názor a buď ho řekne nebo zamlčí. Jedině v tom se může rozhodnout. Když ho řekne, tak ho mohou někteří lidi odsoudit, nebo nesouhlasit…Ale to je maximum, co mohou. Nikdo nezměnil své názory jen proto, že někdo řekl: změn názor. Moc pěkné o tom říká Vyskočil ve filmu Let Ivana Vyskočila: „V momente, když člověku řeknu jak to má bejt, tak na to nepřijde. To mě buď poslechne anebo si bude myslet, že je to volovina, co mu říkám.“ A dodává, že si člověk musí na věci přijít sám. Prostě prožít to zevnitř, projít vlastní zkušenosti, na vlastni kůži. A pak dojde k vnitřní i vnější změně a změně názoru. Matka sv. Augustina, sv Monika řekla: „Slova nemohou změnit člověka.“ Mohou diskuze, dialog? Možná ano, když u toho něco vnitřně prožijeme, možná následně zreflektujeme…Nevím. Kdyby to tak nebylo, byly by veškeré diskuze, dialogy, zbytečné.

V 90-tych rokoch sa zjavovala na východnom Slovensku, odkiaľ pochádzam, na hore Zvir, Panna Mária dvom dievčatkám, okolo 11-12 rokov. Bola som na tom mieste a má neuveriteľnú silu. Je v nádherných horách pri slovensko-poľskom pohraničí s výhľadom na Tatry. Ivetka Hudáková, jedna z dievčatiek, bola v Uvolněte se prosím u Krausa, Vít Janeček o nej natočil dokument Ivetka a hora, ktorý získal ocenenie najlepší dokument na Medzinárodnom festivale dokumentárnych filmov Jihlava, Boris Filan, známy slovenský spisovateľ a textár, napísal o jeho vlastnej skúsenosti so stretnutím Ivetky na hore Zvir text, ktorý vtipne ale s veľkou silou rozpráva v slovenskom rádiu v jeho vlastnom talk-show Pálenica Borisa Filana: O zazraku v Litmanovej.Dívala som sa na všemožené rozhovory s Ivetkou a popravde som fascinovaná…V rozhovore „Čas rozhodnutia“ hovorí Ivetka o čase rozhodnutia sa, ktorý je blízko, o láske k ľuďom a k Bohu, o ťažkých časoch, ktoré prichádzajú a všetko sa oddelí. Vlažnosť, podľa Ivetky, nebude existovať. Buď áno aleno nie. Ja sama začínám veci cítiť a vnímať ináč, začínajú vznikať jasnejšie kontúry. Niektorí ľudia začínajú mi byť mi bližší, niektorí sa mi vzďaľujú, niektoré veci mi začínajú byť jedno a k iným pociťujem vačšiu príťažlivost a silu. Akoby sa všeko vo mne jemne presúvalo vpravo a vľavo, chcem a nechcem, áno a nie, niečo sa približuje, iné vzďaľuje. Ivetka v rozhovore Čas rozhodnutia medzi inými neuveriteľnými vecami hovorí: „Božiu návštevu možeme chápať slovom rozhodnutie sa pre alebo proti Bohu. Keď príde čas rozhodnutia sa, čas meča, bude to čas, kedy sa môžeme rozhodnúť pre Boha, ale rozhodneme sa len vtedy, keď budeme mať k nemu vzťah. Musíme sa ztotožniť s evanjeliom, aby sme sa v tú dobru rozhodli pre Boha. A pokiaľ nezačneme meniť svoj život, nemáme šancu sa pre neho rozhodnúť. To je božia návšteva: Čas rozhodnutia sa. V tomto období, ktoré nastane, nebudu existovať vlažní, už je koniec vlažným. Je to obdobie, ktoré je pred nami. Nič nechcem konkretizovať. Musí to byť obdobie, ktoré nás očistí a keď chceme byť očistení, tak sa najprv musí rozdeliť všetko vpravde.“Prajem vám zo srdca dobré rozhodnutie sa.