Archiv rubriky: Nezařazené

Když vás ráno zahltí otázky

PublikovánoNapsat komentář

Když vás ráno zahltí otázky, které vám dávají naději: Proč si myslím, že smrtí nic nekončí:

1. Jaký by to vše na tomto světě mělo smysl, kdyby smrtí vše končilo? Jaký smysl by mělo celé pachtění? Jen proto, aby člověk něco pozřel, pak to ze sebe dostal, a nic dalšího? Nebo že by žil pro oči ostatních? Snažil se být skvělý, dokonalý…ale proč, pro koho? Pro tu vteřinu, která už za chvíli není? Není to o tom, že člověk touží po určité dokonalosti, líbit se jiným, být milován, protože někdy a pro někoho už byl dokonalý? Někomu se už líbil? Byl už někým milován? Že ten pocit v sobě má a neustále ho hledá?

2. Jaká by byla odpověď na hledání dokonalé lásky, kdyby smrtí vše končilo? Nebyla by, neexistovala. Protože na světě dokonalá láska není. A přesto, touhu po ní, přesnou představu, člověk v srdci nosí. A touží milovat a být milován a urputně dokonalou lásku ve světě hledá.

3. Jak hledat něco, co člověk neztratil? Když to hledá, znamená, že to bylo a ztratil to. Protože nejde hledat to, co není nebo nebylo.

4. Jaký smysl by měla oběť, kdyby stejně ten, který se obětuje i ten pro koho se obětuje, zanikli?

5. Jaký smysl by mělo hledání smyslu? Proč by se člověk ptal a hledal, když by neexistovala odpověď?

6. Jaký smysl a spravedlnost by byla v tom, když umře dítě nebo někdo mladý, který ještě ani nezačal žít? Dalo by se říct, že prostě spravedlnost není. Jenže kdyby spravedlnost neexistovala, nemohli bychom po ní toužit, protože by jí nebylo. Co není nebo nebylo, nemůžeme hledat a po tom toužit.

7. Jaký smysl by mělo utrpení lidí, například těch, na kterých se páchá genocida? Žádný, a to je beznaděj. A v beznaději se žít nedá. Beznaděj znamená smrt. Naděje život.

8. Proč by člověk psal, učil, toužil růst a vyvíjet se, vzdělávat, zušlechťovat svojí duši? Jen proto, aby to stejně vše zaniklo? Beze smyslu? Proč má člověk touhu růst a zvelebovat svůj život a životy jiných? Kdy a kým mu byla ta touha dána?

9. Kdyby nebylo nesmrtelnosti, člověk by po ní nemohl toužit. Nejde toužit po něčem co není, nebo nebylo.

10. Není právě naše touha a hledání něčeho co v nás hluboko je, ale vytratilo se z našeho vědomí, už odpovědí na nesmrtelnost?

Smíření

PublikovánoNapsat komentář

Když jsem hledala, co píše Carl Gustav Jung o vnitřním, božském, i zraněném dítěti, narazila jsem na tento jeho citát: „Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a kojící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.“ Před očima se mi otevřely všechny agresivní nenávistné vulgární komentáře k příspěvkům na sociálních sítích nebo k článkům na internetu. Proč jsou lidi k sobě tak zlí? Co v člověku dřímá?, ptala jsem se. Jak to bylo v minulosti? Byli lidé k sobě slušnější, tolerantnější? Jsou lidé moderní doby horší, zkaženější, než byli? Možná ne, možná jen doba je přímočařejší, pravdivější, svobodnější. Lidé se méně bojí otevřít se, protože společnost hájí svobodu slova. Nikdo nebude za svůj názor perzekuován, maximálně odsouzen názory jednotlivců či určité části společnosti. Anarchický maintreem hlásá, můžeme vše, protože bojujeme proti pokrytectví. Ano, jsme méně pokrytečtí, ale bohužel s pravdou neumíme dál pracovat. Nemůže totiž zůstat u toho, že si každý říká co chce bez ohledu na následky. Protože neví jaké kolo roztočí. Každý následek má svoji příčinu, to už působivě zaznamenal ve své knize Candide Voltaire. Pokud jsem neurvalý, „plivnu“ do světa neurvalost, drsnost, hrubost. A dál to bude působit ve světě. S pravdou se musí umět zacházet. Je skvělé, že jsme méně pokrytečtí, ale není to konec cesty. Teprve její začátek. Máme v sobě vše, dobro i zlo. Ano, vlastně vše je jen o tom na jakou cestu se vydáme, co si zvolíme. Ale co když neumíme rozlišit dobro od zla? Možná v tom je celý problém člověka. Nikdo, nebo téměř nikdo, abych byla přesná, přece nechce páchat zlo. Jeden terapeut mi řekl: Málokdo vstane ráno a uvažuje, jakou sprosťarnu v ten den spáchá. Každý věří, že dělá dobro. Tedy co s tím? Vzpomněla jsem si na rozhovor ve slovenském rádiu Slovensko 1 v rámci pořadu Pálenica Borisa Filana se slovenským spisovatelem, básníkem, muzikantem, pedagogem Štefanem Chrappou. Chrappa alias Pišta Vandal řekl, že je potřeba modlit se za svatost. Protože když člověk bude svatý, bude věcem rozumět, tedy bude schopen rozlišit dobro od zla. Že svatost není o dokonalosti, dělat ze sebe toho, který ví, je nad věcí, umí, chápe, že je prostě dokonalost sama. Ne, svatost je schopnost vidět sebe ze všech stran, být si vědom slovy Junga, že je v něm ohavnost i abnormalita. Když to vše píšu, tak se nějak smířlivěji dívám na všechny ty nenávistné a agresivní komentáře. Protože je mi jasné, že je to i ve mně, a ti lidi, co chrlí agresi si jen spletli začátek a konec cesty. Jsou teprve na začátku a oni si myslí, že jsou na jejím konci. Škoda. Pravdu si musíme přiznat, bez toho to nejde, když budeme přemalovávat sami sebe a svůj svět narůžovo, budeme si vytvářet falešnou iluzi, ale pravdy se nedotkneme. Zůstaneme mimo realitu sebe i světa. Ale taky, nesmíme se poddat chaotickému chrlení všeho, co v sobě najdeme. Co se týká mě, jen vím, že nechci být agresivní, vulgární a nenávistná. Protože život a lidi takto nevnímám. Věřím, že člověk i svět je postaven na světle, dobru, lásce, jen je zaobalen jakousi neprůhlednou tmou, kterou se projít k světlu dá, jen to chce odvahu a neskončit na začátku. Ve tmě konec cesty není. Odkrytí tmy je teprve začátek, prvotní posvícení, nebo osvícení, nebo jak se tomu říká. Pak stačí říct zlu NE, v klidu, jasně, bez emocí, agresi, strachu, zavřít dveře zlu poté, co se v nás to dobré a zlé v pravdě oddělí.

Jsme si navzájem zrcadlem

PublikovánoNapsat komentář

„Miluj bližních jako sebe samého…“ Jeden z prvních lidí, který me na to upozornil, byl právě při zpovědi Orko. Kdo nemiluje sebe, nemůže opravdově milovat jiné. Kdo nesoucítí se sebou, nesoucítí s jinými. Kdo si neodpouští, neumí odpouštět jiným. Kdo se umí pohladit, umí pohladit jiné. Kdo křičí na jiné, křičí na sebe. Kdo je nekompromisní k jiným, je nekompromisní k sobě. Kdo šlehá bičem jiné, bičuje sebe. Kdo zraňuje lidi, zraňuje sám sebe. Kdo je laskavý k jiným, je laskavý k sobě. Kdo se vysmívá jiným, vysmívá se sobě. Kdo uráží jiné, uráží sám sebe.Jsme si navzájem zrcadlem.

Svědomí proti násilí

PublikovánoNapsat komentář

Jsou lidi, lidi a lidi. V každé epoše je skupina lidí na zemi, která trpí, nějak se vymyká standardu, tomu, co je přijatelné, našim předsudkům a představám. Ocitnou se nějakou souhrou okolností na okraji společnosti.
„Každá doba si vždycky vybírá nějakou skupinu ubožáků, aby si na nich kolektivně vybíjela nahromaděnou zášť. Pokaždé si nachází silnější skupina skupinu menší a slabší, buď pro její náboženství, nebo pro její barvu pleti, pro její rasu, původ, pro její společenský ideál nebo pro její světový názor, aby si na ní vybila onu ničivou energii, která se skrývá v samé lidské podstatě. Hesla a pohnutky se mění, avšak metoda osočování, opovrhování a ničení zůstává vždy stejná,“ cituje ve své knize Svědomí proti násilí rakouský filozof a prozaik Stefan Zweig významného humanistu a protestantského teologa 16. století Sebastiana Casteilla. Jak aktuální v současném dění.
A pak je tady další skupina lidí. Ta silnější, která soudí a má moc. Šmahem může změnit osudy stovky nebo tisíců lidí. Skupina, která nějakým zázrakem, boží pohnutkou, rozmarem, nebo nevím čím, se ocitla na straně těch silných. My jsme si nevybrali, nepřičinili jsme se o to, ke které skupině náležíme. Bylo nám to dáno. A právě proto, když se ocitneme v té silnější, neseme odpovědnost, jak se zachováme k těm slabším. Je to jen a jen na nás. Nemáme nic jiného než naše svědomí.
Za 2. světové války se lidi zachovali různými způsoby. Někdo Židy ukrýval, někdo je nenáviděl, ale přesto, když došlo na „lámání chleba“ sousedovi pomohl, nebo aspoň ho neudal, a někdo ho sprostě udal, protože s ním lomcovala zášť a vlastní vnitřní frustrace, a tak skončili všichni krom udavače v koncentračním táboře. Není na nás zkoumat proč a jak jsme se ocitli v silnější skupině, tyto otázky nechme Prozřetelnosti, ale je na nás jak se zachováme, co budeme dělat a jak přistoupíme k slabší skupině. Máme svobodnou volbu.
„Nesnášenlivost vede nevyhnutelně k válce, a jen snášenlivost k míru,“ Sebastian Casteillo

Moje třetí námluvy

PublikovánoNapsat komentář

Tak jsem asi přišla o svojí zubařku. Byly jsme teprve v dobách námluv. Vysvětlím. Představte si, že se po letech a letech rozejdete bolestně se svým milujícím přítelem (moje dlouholetá úžasná skvělá krásná paní zubařka odešla do důchodu). Ale ejhle. Najednou se ocitnete na rande s krásným dynamickým mladým mužem s velkou budoucností. Oslní vás. A teď to přijde.
Jste na třetím rande a první co řeknete je, že se vám na rande nechtělo. Jeho úsměv zmrzne a zeptá se: Nechtělo se ti ke mně? A vy se začnete vymlouvat, jako že ano, ale že jste chtěla být radši v pelechu. Čas pokračuje a zničehonic s radostí a očekáváním vám podaruje kytku. A vás nic jiného nenapadne říct, než že vám stejnou dal minule.
A teď k realitě: První co přišlo, když jsem vstoupila do ordinace bylo, že jsem paní doktorce řekla, že se mi tam vůbec nechtělo jít, načež ona po pěti minutách: Takže vám se k nám nechtělo jít? Napadlo mě, že to asi vypadá blbě, tak jsem se hned začala vymlouvat, že je to brzké vstávání pro mě. Byla jsem objednaná na půl jedenáctou. No a pak mi řekla, co budeme dělat. A já jí řekla, že to není možné, protože už mi vrtala ten zub minule. 15 minut jsem jí s prokazatelně zjevnou nedůvěrou přesvědčovala, že mám pravdu. Ale neměla jsem. To mi došlo až po dalších deseti minutách.
Pak už to celé bylo jako zmražené a mrazivé rande. Dokonce jsem ani nebyla požádána o další rande. Ale já jsme si ho vydindala. Tak tak dopadly třetí námluvy s mojí novou paní zubařkou.
Tak snad na příštím rande budu sekat latinu.

O čem je Dialogické jednání?

PublikovánoNapsat komentář

O ničem a o všem. Víte co mě učí Dialogické jednání? Víte co je Dialogické jednání? Supr, že ne. Praktikuji ho léta, tedy sama zkouším a taky vlastně moc nevím, co to je…A to i asistuji, využívám v dramatické práci v Talent drama studiu. Možná proto existuje na to výzkum na DAMU… Prostě jen nechat některé věci otevřené, protože my nevíme kudy nás to zavede a vede. A když to popíšeme, co to je, dáme tomu nálepku, uzavřeme a odlifrujeme. A to určitě není Dialogické jednání.
A právě to mě učí Dialogické jednání, žit v neustálém jemném životním napětí, kontinuitě sama sebe a svého života. Když totiž ztratím energii a jsem v pasivitě, nic nemůže pokračovat, nejde to. Když vyrábím, nečekám, jen jedu, nesleduji co vzniká přirozeně, a věřte, že vzniká, když jste ve hře a pak je to nejbáječnější, protože to vše hraje samo a s váma, ale začnu tam do toho tlačit příliš sebe, své představy, předsudky, jak to má být, říká se tomu v slovníku DJ tzv. vyrábět, bez naslouchání a čekání na zpětnou vazbu, ztrácím kontinuitu a nacházím se mimo hru. Celé je to pak umělé a hrané a nepravdivé a…jsem mimo sebe a život a svobodu.
A jak se mi to ukazuje ve hře jako je Dialogické jednání, zjišťuji, že je to nemlich stejné v životě. Takže díky prof. Vyskočile. Jedna z největších osobností, která mě v životě ovlivnila. Skrze své dílo, o kterém ještě určitě uslyšíme. A když ne my, tak další generace určitě. Jsem ráda, že můžu být mezi studenty, kteří ho zažili a ještě zažívají a mají šanci přímo od něj slyšet slova o DJ. Ale stejně vám neřekne, o čem to je. Myslím, že on to taky neví a přitom to vymyslel.
Paradox? No ale přece vše je paradox, celý život 🙂

Odkaz Jána Kuciaka

PublikovánoNapsat komentář

Byť zvedavý…Byť len tak… Byť dobrým človekom a veriť v lepší svet a ideály. To je všetko a to stačí. Veľký odkaz Jána Kuciaka.
„Som rojko a nikdy som sa tým netajil. Verím v čarovnú moc hviezd a v milé slovo. Verím v dokonalú spoločnosť. Vždy som bol zvedavý…Nie tak bežne, kto s kým a kde, ale zvedavý. Všetko okolo seba som videl. Nie tak ako každý. Mám pocit, že niekedy až naopak…
…tak som sa dostal k písaniu. Nevedel som sa vyrovnať s mnohými vecami inak, ako napísať ich…
…moje prvé básne. Ešte nikto nečítal a ani nebude. Ale bol to začiatok. To všetko len tak…“ Ján Kuciak (z dokumentu Ján a Martina)

Náboženský fanatismus nemá s vírou nic společné

PublikovánoNapsat komentář

K této úvaze mě inspiroval článek známého psychiatra Cyrila Höschla, který po vražedných teroristických činech ve Francii a Německu během posledních dnů, říká: „Prvním společným jmenovatelem je návodný náboženský fanatismus, neboť víra snímá z jedince hříchy a exkulpuje ho – zbaví viny. Co ve jménu toho kterého boha činí, správně činí. U sugestibilnějších jedinců se k tomu navíc přidají různé pohádky o sedmdesáti pannách, které na mučedníka čekají v posmrtném ráji a podobné nesmysly.“
Náboženský fanatismus nemá s opravdovou vírou nic společné. Náboženský fanatismus produkuje zlo, víra v Boha dobro. Je to vlastně totální nevíra, protože člověk se stává sám sobě Bohem a chce řešit a vyřešit, nastolit ráj na zemi, rozhoduje jen podle vlastního uvážení, reflektivní bod, od kterého by mohl rozlišovat dobro od zla, se nachází někde hluboko pod ním a stává se pouze snůškou jeho vlastních spekulací a výkladů.
Do toho stačí trochu psychopatologie smíchané se sebevědomou jistotou, že já to vím, jak to má být, jak to vyřešit, já jsem našel tu pravdu, tedy s totální nepokorou a jsme v pekle a ne v ráji. I když Islám neznám, Korán jsem nečetla, věřím, že mají společné s Křesťanstvím víru v dobrého Boha. Lidský faktor si v každém náboženství může najít své zlo, pokud chce (a člověk je tak křehký)… vždycky a všude, pokud se nechá zmámit a stává se sám sobě Bohem a nedejbůh se prezentuje jako Bůh i druhým (v historii máme spoustu příkladů, a ne tak dávno), chce, jak jsem zmínila, řešit a nastolit ráj na zemi, bere věci do vlastní režie, třeba i slova ze Svatého písma.
Ale to není víra v Boha, ale spíše v ďábla, a zřejmě o tom ani neví. Myslí si, že dělá dobro. Jenže jaksi zapomněl na to nejdůležitější, pokoru. Vše může být stejné, ale v jednom je veliká pokora a v druhém není. Tenká hranice… Mám pocit, že zlo se v poslední době kumuluje a nabírá na obrátkách. Je to zlo v nás samých a pokud s tím nebudeme něco dělat, tak to může skončit velkým průserem.
Zkouším si představit co by nastalo, kdyby se lidi ukázali ve svých skutečných barvách, takoví jací skutečně jsou. Kdyby se lidi zbavili jakýchkoliv zábran, vše vyšlo na světlo… Jak dobro, tak i zlo. Co by se stalo? A v tom možná bude poslední bitva lidstva v historii (jak píše biolog a kněz Marek Orko Vácha) – bitva, kde naproti mě nebude vnější nepřítel, ale budu to zas já sám, ten nejtěžší a nejnebezpečnější nepřítel, jaký může být. Já proti Já. Které Já zvítězí? Pravdivé nebo falešné? Zvítězí v nás dobro nebo zlo? To už je ale na nás, na pravdě, co o sobě skutečně víme a jak se vidíme.