Archiv rubriky: Nezařazené

Když jsem byla dítě, strašně moc jsem se chtěla změnit a neustále jsem se každého ptala, kdo mě neviděl třeba dva měsíce, zda jsem se konečně změnila. A teď prosím Boha, abych se od doby, kdy jsem byla dítě, nezměnila.

Víte co je skvělé? Že se nemusíme snažit být dokonalými, tvářit se, že jsme dokonale svobodnými, dokonale se chovat, nemít slabosti, být pořád silní, nebrečet, mít odpovědi na otázky, nemusíme přesvědčovat sami sebe, že žijeme v harmonii a necháváme se pouze unášet životem, že rozumíme sami sobě, nemusíme si myslet, že jsme to už pochopili, že selháváme, když jsme ještě nenašli cestu. Žijeme a bojujeme za svoje místo na zemi, bojujeme se svými slabostmi a někdy se přesvědčujeme, že jsme boj vyhráli. Nevyhráli. Někteří říkají, že život není o boji, ale já si to nemyslím. Každý den bojuji sama se sebou, když už myslím, že mám vyhráno, znovu spadnu a musím znovu. Znovu sebrat veškerou sílu a jít dál. Zůstává mi víra a naděje, že jednou se k plnému pochopení sebe i lidí, světa, smíření a svobodě dostanu. Ale teď vím, že to není, ale snažím se a věřím, že to přijde ve správný čas. Možná až na věčnosti, to nevím. To není v mé moci, čas…čas je na Bohu, kdy se věci stanou, kdy nastane pravá chvíle. Mně zůstává naděje a víra, že to určitě přijde. A to je skvělé, radostné a potěšující. Ale není to ještě teď a ani nemůže. Už bychom přestali být obyčejnými lidmi se slabostmi a sílou, kterou máme, s dobrodružstvím a barvami života, kterým si procházíme. Školou, která nás učí růst.

Když vás ráno zahltí otázky, které vám dávají naději: Proč si myslím, že smrtí nic nekončí:

1. Jaký by to vše na tomto světě mělo smysl, kdyby smrtí vše končilo? Jaký smysl by mělo celé pachtění? Jen proto, aby člověk něco pozřel, pak to ze sebe dostal, a nic dalšího? Nebo že by žil pro oči ostatních? Snažil se být skvělý, dokonalý…ale proč, pro koho? Pro tu vteřinu, která už za chvíli není? Není to o tom, že člověk touží po určité dokonalosti, líbit se jiným, být milován, protože někdy a pro někoho už byl dokonalý? Někomu se už líbil? Byl už někým milován? Že ten pocit v sobě má a neustále ho hledá?

2. Jaká by byla odpověď na hledání dokonalé lásky, kdyby smrtí vše končilo? Nebyla by, neexistovala. Protože na světě dokonalá láska není. A přesto, touhu po ní, přesnou představu, člověk v srdci nosí. A touží milovat a být milován a urputně dokonalou lásku ve světě hledá.

3. Jak hledat něco, co člověk neztratil? Když to hledá, znamená, že to bylo a ztratil to. Protože nejde hledat to, co není nebo nebylo.

4. Jaký smysl by měla oběť, kdyby stejně ten, který se obětuje i ten pro koho se obětuje, zanikli?

5. Jaký smysl by mělo hledání smyslu? Proč by se člověk ptal a hledal, když by neexistovala odpověď?

6. Jaký smysl a spravedlnost by byla v tom, když umře dítě nebo někdo mladý, který ještě ani nezačal žít? Dalo by se říct, že prostě spravedlnost není. Jenže kdyby spravedlnost neexistovala, nemohli bychom po ní toužit, protože by jí nebylo. Co není nebo nebylo, nemůžeme hledat a po tom toužit.

7. Jaký smysl by mělo utrpení lidí, například těch, na kterých se páchá genocida? Žádný, a to je beznaděj. A v beznaději se žít nedá. Beznaděj znamená smrt. Naděje život.

8. Proč by člověk psal, učil, toužil růst a vyvíjet se, vzdělávat, zušlechťovat svojí duši? Jen proto, aby to stejně vše zaniklo? Beze smyslu? Proč má člověk touhu růst a zvelebovat svůj život a životy jiných? Kdy a kým mu byla ta touha dána?

9. Kdyby nebylo nesmrtelnosti, člověk by po ní nemohl toužit. Nejde toužit po něčem co není, nebo nebylo.

10. Není právě naše touha a hledání něčeho co v nás hluboko je, ale vytratilo se z našeho vědomí, už odpovědí na nesmrtelnost?

Když jsem hledala, co píše Carl Gustav Jung o vnitřním, božském, i zraněném dítěti, narazila jsem na tento jeho citát: „Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a kojící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.“ Před očima se mi otevřely všechny agresivní nenávistné vulgární komentáře k příspěvkům na sociálních sítích nebo k článkům na internetu. Proč jsou lidi k sobě tak zlí? Co v člověku dřímá?, ptala jsem se. Jak to bylo v minulosti? Byli lidé k sobě slušnější, tolerantnější? Jsou lidé moderní doby horší, zkaženější, než byli? Možná ne, možná jen doba je přímočařejší, pravdivější, svobodnější. Lidé se méně bojí otevřít se, protože společnost hájí svobodu slova. Nikdo nebude za svůj názor perzekuován, maximálně odsouzen názory jednotlivců či určité části společnosti. Anarchický maintreem hlásá, můžeme vše, protože bojujeme proti pokrytectví. Ano, jsme méně pokrytečtí, ale bohužel s pravdou neumíme dál pracovat. Nemůže totiž zůstat u toho, že si každý říká co chce bez ohledu na následky. Protože neví jaké kolo roztočí. Každý následek má svoji příčinu, to už působivě zaznamenal ve své knize Candide Voltaire. Pokud jsem neurvalý, „plivnu“ do světa neurvalost, drsnost, hrubost. A dál to bude působit ve světě. S pravdou se musí umět zacházet. Je skvělé, že jsme méně pokrytečtí, ale není to konec cesty. Teprve její začátek. Máme v sobě vše, dobro i zlo. Ano, vlastně vše je jen o tom na jakou cestu se vydáme, co si zvolíme. Ale co když neumíme rozlišit dobro od zla? Možná v tom je celý problém člověka. Nikdo, nebo téměř nikdo, abych byla přesná, přece nechce páchat zlo. Jeden terapeut mi řekl: Málokdo vstane ráno a uvažuje, jakou sprosťarnu v ten den spáchá. Každý věří, že dělá dobro. Tedy co s tím? Vzpomněla jsem si na rozhovor ve slovenském rádiu Slovensko 1 v rámci pořadu Pálenica Borisa Filana se slovenským spisovatelem, básníkem, muzikantem, pedagogem Štefanem Chrappou. Chrappa alias Pišta Vandal řekl, že je potřeba modlit se za svatost. Protože když člověk bude svatý, bude věcem rozumět, tedy bude schopen rozlišit dobro od zla. Že svatost není o dokonalosti, dělat ze sebe toho, který ví, je nad věcí, umí, chápe, že je prostě dokonalost sama. Ne, svatost je schopnost vidět sebe ze všech stran, být si vědom slovy Junga, že je v něm ohavnost i abnormalita. Když to vše píšu, tak se nějak smířlivěji dívám na všechny ty nenávistné a agresivní komentáře. Protože je mi jasné, že je to i ve mně, a ti lidi, co chrlí agresi si jen spletli začátek a konec cesty. Jsou teprve na začátku a oni si myslí, že jsou na jejím konci. Škoda. Pravdu si musíme přiznat, bez toho to nejde, když budeme přemalovávat sami sebe a svůj svět narůžovo, budeme si vytvářet falešnou iluzi, ale pravdy se nedotkneme. Zůstaneme mimo realitu sebe i světa. Ale taky, nesmíme se poddat chaotickému chrlení všeho, co v sobě najdeme. Co se týká mě, jen vím, že nechci být agresivní, vulgární a nenávistná. Protože život a lidi takto nevnímám. Věřím, že člověk i svět je postaven na světle, dobru, lásce, jen je zaobalen jakousi neprůhlednou tmou, kterou se projít k světlu dá, jen to chce odvahu a neskončit na začátku. Ve tmě konec cesty není. Odkrytí tmy je teprve začátek, prvotní posvícení, nebo osvícení, nebo jak se tomu říká. Pak stačí říct zlu NE, v klidu, jasně, bez emocí, agresi, strachu, zavřít dveře zlu poté, co se v nás to dobré a zlé v pravdě oddělí.