Svědomí proti násilí

Jsou lidi, lidi a lidi. V každé epoše je skupina lidí na zemi, která trpí, nějak se vymyká standardu, tomu, co je přijatelné, našim předsudkům a představám. Ocitnou se nějakou souhrou okolností na okraji společnosti.
„Každá doba si vždycky vybírá nějakou skupinu ubožáků, aby si na nich kolektivně vybíjela nahromaděnou zášť. Pokaždé si nachází silnější skupina skupinu menší a slabší, buď pro její náboženství, nebo pro její barvu pleti, pro její rasu, původ, pro její společenský ideál nebo pro její světový názor, aby si na ní vybila onu ničivou energii, která se skrývá v samé lidské podstatě. Hesla a pohnutky se mění, avšak metoda osočování, opovrhování a ničení zůstává vždy stejná,“ cituje ve své knize Svědomí proti násilí rakouský filozof a prozaik Stefan Zweig významného humanistu a protestantského teologa 16. století Sebastiana Casteilla. Jak aktuální v současném dění.
A pak je tady další skupina lidí. Ta silnější, která soudí a má moc. Šmahem může změnit osudy stovky nebo tisíců lidí. Skupina, která nějakým zázrakem, boží pohnutkou, rozmarem, nebo nevím čím, se ocitla na straně těch silných. My jsme si nevybrali, nepřičinili jsme se o to, ke které skupině náležíme. Bylo nám to dáno. A právě proto, když se ocitneme v té silnější, neseme odpovědnost, jak se zachováme k těm slabším. Je to jen a jen na nás. Nemáme nic jiného než naše svědomí.
Za 2. světové války se lidi zachovali různými způsoby. Někdo Židy ukrýval, někdo je nenáviděl, ale přesto, když došlo na „lámání chleba“ sousedovi pomohl, nebo aspoň ho neudal, a někdo ho sprostě udal, protože s ním lomcovala zášť a vlastní vnitřní frustrace, a tak skončili všichni krom udavače v koncentračním táboře. Není na nás zkoumat proč a jak jsme se ocitli v silnější skupině, tyto otázky nechme Prozřetelnosti, ale je na nás jak se zachováme, co budeme dělat a jak přistoupíme k slabší skupině. Máme svobodnou volbu.
„Nesnášenlivost vede nevyhnutelně k válce, a jen snášenlivost k míru,“ Sebastian Casteillo

Moje třetí námluvy

Tak jsem asi přišla o svojí zubařku. Byly jsme teprve v dobách námluv. Vysvětlím. Představte si, že se po letech a letech rozejdete bolestně se svým milujícím přítelem (moje dlouholetá úžasná skvělá krásná paní zubařka odešla do důchodu). Ale ejhle. Najednou se ocitnete na rande s krásným dynamickým mladým mužem s velkou budoucností. Oslní vás. A teď to přijde.
Jste na třetím rande a první co řeknete je, že se vám na rande nechtělo. Jeho úsměv zmrzne a zeptá se: Nechtělo se ti ke mně? A vy se začnete vymlouvat, jako že ano, ale že jste chtěla být radši v pelechu. Čas pokračuje a zničehonic s radostí a očekáváním vám podaruje kytku. A vás nic jiného nenapadne říct, než že vám stejnou dal minule.
A teď k realitě: První co přišlo, když jsem vstoupila do ordinace bylo, že jsem paní doktorce řekla, že se mi tam vůbec nechtělo jít, načež ona po pěti minutách: Takže vám se k nám nechtělo jít? Napadlo mě, že to asi vypadá blbě, tak jsem se hned začala vymlouvat, že je to brzké vstávání pro mě. Byla jsem objednaná na půl jedenáctou. No a pak mi řekla, co budeme dělat. A já jí řekla, že to není možné, protože už mi vrtala ten zub minule. 15 minut jsem jí s prokazatelně zjevnou nedůvěrou přesvědčovala, že mám pravdu. Ale neměla jsem. To mi došlo až po dalších deseti minutách.
Pak už to celé bylo jako zmražené a mrazivé rande. Dokonce jsem ani nebyla požádána o další rande. Ale já jsme si ho vydindala. Tak tak dopadly třetí námluvy s mojí novou paní zubařkou.
Tak snad na příštím rande budu sekat latinu.

O čem je Dialogické jednání?

O ničem a o všem. Víte co mě učí Dialogické jednání? Víte co je Dialogické jednání? Supr, že ne. Praktikuji ho léta, tedy sama zkouším a taky vlastně moc nevím, co to je…A to i asistuji, využívám v dramatické práci v Talent drama studiu. Možná proto existuje na to výzkum na DAMU… Prostě jen nechat některé věci otevřené, protože my nevíme kudy nás to zavede a vede. A když to popíšeme, co to je, dáme tomu nálepku, uzavřeme a odlifrujeme. A to určitě není Dialogické jednání.
A právě to mě učí Dialogické jednání, žit v neustálém jemném životním napětí, kontinuitě sama sebe a svého života. Když totiž ztratím energii a jsem v pasivitě, nic nemůže pokračovat, nejde to. Když vyrábím, nečekám, jen jedu, nesleduji co vzniká přirozeně, a věřte, že vzniká, když jste ve hře a pak je to nejbáječnější, protože to vše hraje samo a s váma, ale začnu tam do toho tlačit příliš sebe, své představy, předsudky, jak to má být, říká se tomu v slovníku DJ tzv. vyrábět, bez naslouchání a čekání na zpětnou vazbu, ztrácím kontinuitu a nacházím se mimo hru. Celé je to pak umělé a hrané a nepravdivé a…jsem mimo sebe a život a svobodu.
A jak se mi to ukazuje ve hře jako je Dialogické jednání, zjišťuji, že je to nemlich stejné v životě. Takže díky prof. Vyskočile. Jedna z největších osobností, která mě v životě ovlivnila. Skrze své dílo, o kterém ještě určitě uslyšíme. A když ne my, tak další generace určitě. Jsem ráda, že můžu být mezi studenty, kteří ho zažili a ještě zažívají a mají šanci přímo od něj slyšet slova o DJ. Ale stejně vám neřekne, o čem to je. Myslím, že on to taky neví a přitom to vymyslel.
Paradox? No ale přece vše je paradox, celý život 🙂

Odkaz Jána Kuciaka

Byť zvedavý…Byť len tak… Byť dobrým človekom a veriť v lepší svet a ideály. To je všetko a to stačí. Veľký odkaz Jána Kuciaka.
„Som rojko a nikdy som sa tým netajil. Verím v čarovnú moc hviezd a v milé slovo. Verím v dokonalú spoločnosť. Vždy som bol zvedavý…Nie tak bežne, kto s kým a kde, ale zvedavý. Všetko okolo seba som videl. Nie tak ako každý. Mám pocit, že niekedy až naopak…
…tak som sa dostal k písaniu. Nevedel som sa vyrovnať s mnohými vecami inak, ako napísať ich…
…moje prvé básne. Ešte nikto nečítal a ani nebude. Ale bol to začiatok. To všetko len tak…“ Ján Kuciak (z dokumentu Ján a Martina)

Náboženský fanatismus nemá s vírou nic společné

K této úvaze mě inspiroval článek známého psychiatra Cyrila Höschla, který po vražedných teroristických činech ve Francii a Německu během posledních dnů, říká: „Prvním společným jmenovatelem je návodný náboženský fanatismus, neboť víra snímá z jedince hříchy a exkulpuje ho – zbaví viny. Co ve jménu toho kterého boha činí, správně činí. U sugestibilnějších jedinců se k tomu navíc přidají různé pohádky o sedmdesáti pannách, které na mučedníka čekají v posmrtném ráji a podobné nesmysly.“
Náboženský fanatismus nemá s opravdovou vírou nic společné. Náboženský fanatismus produkuje zlo, víra v Boha dobro. Je to vlastně totální nevíra, protože člověk se stává sám sobě Bohem a chce řešit a vyřešit, nastolit ráj na zemi, rozhoduje jen podle vlastního uvážení, reflektivní bod, od kterého by mohl rozlišovat dobro od zla, se nachází někde hluboko pod ním a stává se pouze snůškou jeho vlastních spekulací a výkladů.
Do toho stačí trochu psychopatologie smíchané se sebevědomou jistotou, že já to vím, jak to má být, jak to vyřešit, já jsem našel tu pravdu, tedy s totální nepokorou a jsme v pekle a ne v ráji. I když Islám neznám, Korán jsem nečetla, věřím, že mají společné s Křesťanstvím víru v dobrého Boha. Lidský faktor si v každém náboženství může najít své zlo, pokud chce (a člověk je tak křehký)… vždycky a všude, pokud se nechá zmámit a stává se sám sobě Bohem a nedejbůh se prezentuje jako Bůh i druhým (v historii máme spoustu příkladů, a ne tak dávno), chce, jak jsem zmínila, řešit a nastolit ráj na zemi, bere věci do vlastní režie, třeba i slova ze Svatého písma.
Ale to není víra v Boha, ale spíše v ďábla, a zřejmě o tom ani neví. Myslí si, že dělá dobro. Jenže jaksi zapomněl na to nejdůležitější, pokoru. Vše může být stejné, ale v jednom je veliká pokora a v druhém není. Tenká hranice… Mám pocit, že zlo se v poslední době kumuluje a nabírá na obrátkách. Je to zlo v nás samých a pokud s tím nebudeme něco dělat, tak to může skončit velkým průserem.
Zkouším si představit co by nastalo, kdyby se lidi ukázali ve svých skutečných barvách, takoví jací skutečně jsou. Kdyby se lidi zbavili jakýchkoliv zábran, vše vyšlo na světlo… Jak dobro, tak i zlo. Co by se stalo? A v tom možná bude poslední bitva lidstva v historii (jak píše biolog a kněz Marek Orko Vácha) – bitva, kde naproti mě nebude vnější nepřítel, ale budu to zas já sám, ten nejtěžší a nejnebezpečnější nepřítel, jaký může být. Já proti Já. Které Já zvítězí? Pravdivé nebo falešné? Zvítězí v nás dobro nebo zlo? To už je ale na nás, na pravdě, co o sobě skutečně víme a jak se vidíme.