Anděl před Vzletem

Andělé existují. Většinou se mi nezjevují v krásných éterických vílách s křídly, ale v malých sešlých starcích, kteří se na mě šibalsky usmívají, jsou tak trochu blázni a někdy by jste si je spletli s bezdomovcem. Vždycky se na ně musím dívat, něco mě k nim přitahuje, mají smysl pro humor a vždy pronesou něco tak obyčejně moudrého, že to ve mně rezonuje ještě dalších pár dnů a musím o nich přemýšlet a psát. Tak jak se to stalo včera. Stála jsem před Vzletem, měli jsme tam s děckama zkoušku, a popíjela kávu. Vedle stála skupinka čtyř děvčat. A najednou u nich stojí malý veselý stařík s respirátorem na bradě a ptá se: „Děvčata, mají tady vínko?“ A děvčata, že asi jo. „Hm, to je dobře. A mají tady dobré vínko?“ Děvčata se začnou usmívat a smát. A on pokračuje: „Víte, znáte doktora Pirka, že jo? Já ho znám. A on mi řekl, že je dobré pít víno tak dvě deci, ale do půl osmé večer. Nebo 2x dvě deci, ale do půl osmé. No a já si to vždy rozložím a dávám si to po deci. Jó, děvčata a byly jste dnes v kostele? Tak to běžte, ať máte hezký večer.“ Najednou se stařík na mě podíval a říká šibalsky děvčatům: „Pozor, jste sledované.“ Já na to, že mě to strašně zajímá, co říká. Stařík otevřel dveře do kavárny a pronesl: „Tak já jdu na to vínko.“ Vešla jsem taky dovnitř, objednal si decku červeného, prý, že radši než bílého, usmíval se na mě, do toho už přišly naše holky z divadla a šly jsme zkoušet. Když jsem se za 15 minut vrátila do kavárny, stařík tam už nebyl, ale jeho slova a pohled, jak se díval, jak rozmlouval, co vyzařoval, ve mně zůstal.