Generační anamnéza

Možná existuje něco jako nemoc každé generace. Nemoc generace Husákových dětí, tedy sedmdesátek a osmdesátek, nás lidí, kteří jsme byli sešňěrovaní vnější ideologií komunistické propagandy, kde v nás byla popřena a setřena rozdílnost, individuality, vlastních schopností a možností, nás, kteří jsme po revoluci hltali Orwella, způsobila, že jsme založili pravdu světa, našich životů a sebe samých na individualismu, důležitosti Já, co si Já myslím, co Já cítím, co Já, protože Já bylo osvobozeno a konečně může. Jenže najednou jsme se dostali do další pasti, nesvobody a řetězů, které si člověk tím sám vytvořil. Heslo „Svoboda“ se pro něj stalo bičem, okovy. Pro svobodu vše a ani jsme si nevšimli, jak jsme se dostali do otroctví naší vlastní představy, co pro nás znamená svoboda. Strach, abychom jí náhodou neztratili, abychom se nedostali, kde jsme byli předtím, nás znovu svazuje. Vlastně tím, jsme se vnitřně dostali přesně tam, kde jsme byli předtím. Netuším, zda se naše generace někdy z toho dostane, zda je schopna skutečné svobody. I když se moc snažíme. Prostě jsme žili v takové době. Při jakýchkoliv omezeních v nás ožívá vzpomínka na spoutanost řetězy, nesvobody, z období socialismu. Naše generace je v tomto zacyklená, neschopná vyjít z Já a velikánského strachu, že o to Já přijdu. Každá generace má něco, co popře generace další. Stačí se podívat na naše rodiče, jak jí kritizujeme. Tak budou nás kritizovat naše děti. U mladých lidí vnímám, jak to mají jinak. Tlak na silné a sebestředné Já je mnohem menší než u generace sedmdesátek a osmdesátek. Možná pokud se chceme dostat aspoň jakžtakž z generační nemoci, nebo aspoň mít nad ní nadhled, žít skutečně svobodněji, lépe, volněji dýchat, je dobré své Já trochu zrelativizovat, přestat se brát tak fatálně vážně, protože spíše jde jen o naší představu Já než Já skutečné. Uvědomit si, že nás formovali a formují nějaké společenské podmínky, doba, v které jsme žili a žijeme, rodiče, povaha, že pravda, jak jí vnímá každý z nás, je tím determinovaná. Jediné, čeho se člověk může podržet je realita, v které se nachází pravda, nebo která je odrazem pravdy. Pravda se nedá najít v pocitech, ty jsou ošidné, pocity se stávají pouze zrcadlem pravdy o nás, ale ne o světu. Protože co člověk to jiný pocit, jiné přesvědčení. Pravda se nedá najít v jiných světech, vždyť nejsme schopni si poradit ani s našimi životy tady na zemi, nejsme schopni pochopit tady tento svět, nerozumíme mu, nerozumíme člověku proti sobě, jak můžeme chápat svět a jiné vesmíry. Pravda je v kontaktu, blízkosti, jaké pocity ve mně vyvolává, když vidím zpívat ptáčka, když cítím na prstech ranní rosu, cítím vůni, když jsem rozčílený, když se dívám jinému člověku do očí, jak ho vnímám, co vidím, když hladím psa, když se směju, když si hraju. Když jsem smutný, brečím, když mě někdo podvedl, nebo se od srdce směju, když cítím tíseň, jak se chovám, když mi někdo řekne nepříjemné věci. To je pravda o mně. A tu pravdu nemusím popírat, nemusím se jít bát, přetavovat jí, stačí jí říct ano. Pravda o nás je daleko krásnější než jen naše představa, kterou o sobě máme, protože v ní jsme celí, se svými strachy, láskou, radostí, smutkem, křikem, neschopností, slabostí, sílou. Se všemi barvami, co existují. Bez barev není člověk v plnosti. A možná svoboda je schopnost říct všem barvám v sobě, jiných lidech a světa, ano. Protože tím otevíráme prostor sobě, lidem a světu být jaký je.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *