Propaganda novodobých otrokářů

Propaganda novodobých otrokářů chce, aby lid ztratil naději, aby mu bylo vše jedno. Aby se schoval, přestal mít ideály, bojoval za ně, aby hledal pravdu. Aby jediné, co ho zajímalo: na jakém serveru si koupit nejnovější džíny, kde si nafouknout prsa, kde mu dají nejlepší dlabanec, zda má doma bazén, nebo jestli se letos pojede opálit na Zanzibar či do Chorvatska.

Dezinformátor a novodobý otrokář se snaží přesvědčit lid, že ideály nejsou a ani pravda není. Aby se člověk stal jakýmsi moderním Pilátem Pontským, který se s ironickým úsměškem ptá: „Co je pravda?“ Dezinformátor se snaží přesvědčit, že pravdu má každý a nikdo. Že je relativní. Ale ideály a pravda jsou. Jen je těžké je vidět, vyznat se v nich, protože máme různé vlastní sobecké zájmy, které nám znemožňují pravdu a ideály rozpoznat, rozplést nitky našich různých motivací.

K ideálům a pravdě směřujeme a když k nim směřujeme, musí být. Už svatý Augustin, i Exupéry říkali, že nejde hledat to, co není. Když už něco hledáme, tak to je, když něco pojmenujeme, tak to existuje. Když ideály a pravda jsou, naším úkolem je jít za nimi. Nesmíme se jich pustit, opustit je, relativizovat je. Když jim jednou věříme, musíme jim zůstat věrni, být vytrvalí na cestě. Jaké jsou to ideály? To, po čem z hloubi každá duše touží: „Pravda, dobro, solidarita, láska, světlo, zájem, soucit, radost, smích, život“. Bez ideálů je to šeď, smutek, strach, nervozita, smrt.

Někdo říká, že nejsou jen černá a bílá, ale i různé odstíny mezi nimi. Ano, to je pravda. Ale v protipólech je černá a bílá. Co existuje k tomu, že dám žebrákovi peníze? No, že mu nedám peníze. Existuje něco mezi? Že mu nedám peníze, ale…nebo dám peníze, ale…Čin je jasný, a to je pravda. Můj čin se stal zrcadlem pravdy o mně. Charakterizoval mě. To, že nejsme schopni poznat úplnou pravdu o všech věcech, je něco jiného. Vidíme v tomto životě jen v náznacích, protože úplnou pravdu ještě nejsme schopni uzřít.

Ale nesmíme relativizovat, že ideály a pravda existují, jinak k čemu bychom směřovali? Bylo by nám vše jedno, vždyť pravdu má každý, nebo nikdo…vlastně neexistuje. Vše se nachází v nějakém oparu, kde vše je, i není. A tím se pak stáváme bezduchým otrokem, loutkou. A přichází otrokář. A už nás má.

Proto je nejhorší věci relativizovat, rozmazávat, používat slovo „kdyby“, být nečitelný, vyhýbat se názorům. Další věc je být schopen připustit, že se mohu plést. To je otevřenost. Připouštím, že jsem jen člověk a neznám věci v jejich hloubce a podstatě. To je věc životního dialogu, ideálů humanistů. Ale neznamená to, že když se mohu plést v pravdě, tak pravda neexistuje. Na to hrají dezinformátoři.

Vzít člověku a národu ideály, víru, naději, platónovské idee, aby ho mohli zotročit… omotat svými chapadly a rozdrtit jeho svobodu a člověčenství.

Jak si udržet víru v pravdu a ideály? Neopustit je a zůstat věrný svobodě? Napadá mě slovní výraz „…i přesto“. I přesto jdu dál, i přesto se nevzdávám, i přesto budu zkoušet, i přesto budu bojovat, i přesto budu věřit… Výraz „i přesto“ v sobě obsahuje dialog, pokoru toho, že možná se pletu, ale nemohu zatím jinak a jdu dál. Pokračujme a říkejme si: „i přesto“. Ale i modleme se, abychom uviděli a nezůstali v nevědomí, otevřeli se pravdě, která nás hledá v každém okamžiku. Pamatujme, že jsme jen prach a v prach se obrátíme a v tomto životě víme prd. V křesťanství tomu říkáme zpytování svědomí a každý den se snažíme znovu a znovu uvědomovat si, jak jsme slabí a selháváme. Ale to, že víme prd, neznamená, že se staneme lhostejní k tomu, co se děje kolem nás, v našich životech, s námi, a že pravda neexistuje a ideály nejsou nebo jsou k ničemu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *