Tak jak je to s tou zpovědí, Bože?

Uvažuji nad církví, křesťanem a svobodou a jak to vlastně je. Je před Velikonocemi a tudíž křesťan by měl jít ke zpovědi. Je to něco jako vytrhávání baobabů na planetě Malého prince, aby nezarostla a neroztrhla planetu. Je potřeba plevel pravidelně vytrhávat. To je základ zpovědi… Zpověď není příjemná, to tak prostě je. A teď se člověk rozhoduje kam. Tam se mi nechce, protože tam mě vždycky farář zdrbe, že mu říkám co nechce slyšet, že chce slyšet něco jiného a já kutám, co ode mě vlastně chce, jiný mě zase zdrbe, že mu říkám, co taky nechce slyšet, ale to vždycky chtěl slyšet ten 1. farář, který chtěl odškrtávání hříchů podle Desatera. Jak se tedy zpovídat? Každému z nich říkat, co chce slyšet a neříkat, co nechce slyšet? Jít podle Desatera nebo nejít a vzít faráře spíše na procházku svým vnitřním světem? Ne, že by člověk lhal a přizpůsoboval zpověď, to ne, jen se chce vyhnout nedorozuměním a nepříjemnosti, zbytečnému zdrbání, aby neříkal co není hřích, co je nepodstatné, naopak vytáhl ze sebe to podstatné. Prostě posvítil na plevel. Ale jak na to? Každý z farářů to vidí jinak. A já nevím. A tak přemýšlím nad církví a vlastně chápu lidi, co mají pocit, že se jim církev vzdaluje, že jsou naštvaní. Jde tady o člověka a jeho vztah k Bohu nebo o člověka a jeho vztah k faráři? A to je ono. Církev představuje autoritu a chtě nechtě, ne jen pro křesťana, ale i pro nevěřícího. A teď jak naložit s autoritou? Buď jako dítě, které svého rodiče jako autoritu bezmezně obdivuje a posadilo si ho na trůn boží a nevidí a neslyší nic špatného o něm a když uslyší pravdu, propadá deziluzi a boří se mu svět. To je dětský pohled…Tímto dětským pohledem se spousta bývalých křesťanů stalo nevěřícími, deziluze o církvi je připravila o vztah s Bohem, protože církev jim trůnila na božím místě. Spousta křesťanů je zaseklá v této dětské víře, o které mluví kněz a filozof Tomáš Halík. Nebo pubertální…budu ho shazovat, bojovat proti němu, nacházet chyby, nadávat a brojit. Vzdálím se mu a nechci ho už vidět. To je pubertální pohled, který má většina těch, která spílá církvi, tedy spíše asi nekřesťanů, nevěřících. Která pořád musí proti církvi nějak bojovat, křičet a tasit zbraně. No a pak si myslím, že je dospělý pohled. Přece nejde o můj vztah s farářem, ale s Bohem. Křesťan-nekřesťan, to je jedno. I nekřesťan nebo tzv. nevěřící může mít silný vztah k Bohu. Křesťanství pouze v obrazech pochopitelných pro člověka otevírá hloubku poznání, světa a života a pomáhá v putování ve vnitřním světě člověka. Skrze obrazy, které jsou v našem nevědomí již stejně hluboce a od věčnosti zasety (to by mohl vyprávět Jung) a jenom je otevíráme, vzpomínáme si na ně a necháme je posvěcovat a žehnat samotným Bohem. Farář není můj kámoš, ale může být samozřejmě. To se nevylučuje. Mám spoustu kámošů v církvi a jsou to borci, a některé fakt nemusím. Jako mezi ostatními. Ale není to priorita, farář není můj rodič, ani kámoš, určitě není Bůh, ani anděl, soudce, rozhodčí v mém životě, je spolupoutník. Měl by být zprostředkovatelem boží milosti na zemi. A když není? Tak co. On sám je jen člověk, který chce jednou slyšet na zpovědi to, jiný zase něco jiného. A někdo zdrbne, někdo je empatický a poslouchá, někdo je rocker, někdo farizej, někdo se rochní a nepromine ani sex s dlouholetým přítelem a někoho sexuální otázky nezajímají. To závisí od jeho podstaty. Ale dospělý přístup křesťana by měl být, že je mu to vlastně jedno ke komu jde na zpověď a jaký je farář. Nedělá si iluze a ani nemá potřebu bojovat. To není jeho věc. Nejde přece o faráře, ale o můj osobní vztah s Bohem a kněz je pouze trychtířem skrze který teče svatost do nádoby. A trychtíř není protékající svatost. Takže kam jít ke zpovědi je vlastně jedno. Vyřešila jsem si to.

PS: Jenom abych pak dostala rozhřešení :-))))))))))

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *