Umění zůstat stát II.

Zadala jsem si do vyhledávače výraz „umění zůstat stát“. Asi proto, že se mi hlavou pletou různé myšlenky a pocity, o sobě, druhých, událostech. A jak se v tom celém snažím vyznat, vzpomněla jsem si na článek Mileny Jesenské „Umění zůstat stát“ z roku 1939, který napsala pro Přítomnost ovlivněná událostí střetu rakouských studentů se zástupem Čechů. Z okna domu se jako dítě se svojí matkou dívala na otce, který byl na straně Čechů, a přestože policie se snažila proti sobě pochodující davy rozehnat a začala střílet, její otec jako jediný zůstal stát.

Zůstat stát je to to nejtěžší, ale i nejsprávnější, co člověk ve chvílích vnitřního či vnějšího chaosu, může udělat. Jak řekla Královna matka královně Alžbětě II. „mlčet, nedělat nic, vezme celou tvojí energii“. Kolem to víří a hučí, rozhazuje, vypíná se, snaží se to vše rozpohybovat, zneklidnit, dostat do chaosu, rozervat, postavit proti sobě. Jedinou možností je zůstat nehybně stát, navzdory strachu. Jakýkoliv pohyb je totiž odrazem poddání se nejistotě a strachu. A když se člověk poddá strachu a následnému pohybu, začnou se věci bortit. Ne naopak. „Zůstat stát znamená totiž klid, hledět do očí tomu, co neznám a vypořádat se s tím,“ napsala Jesenská v článku.

Zůstat stát ale není odrazem potlačování a vytěsňování, schovávání hlavy do písku, kdy si člověk negativní emoce, zážitky a události, nepřiznává a dělá, že nejsou. Ve vytěsňování je strach a nejistota, která člověka ovládá, že když se události podívá zpříma do očí, tak to nezvládne. Neschopnost pohybu je tak vyvolaná paralýzou ze strachu, ne vědomým rozhodnutím. V „zůstat stát“ je odvaha s vědomým postojem „i přesto“. U Jesenského otce „i přesto, že na mě míří svými zbraněmi policie, mohou mě zastřelit, mohu přijít o život, zůstávám nehnutě stát.“ On viděl a přijímal nebezpečí, nedělal že nebezpečí není. To je velikánské umění. V umění zůstat stát je přijetí, důvěra a síla, která převládá strach a nejistotu. Síla, která člověka očišťuje. Má vládu nad sebou, je schopen přijmout kdo je, kdo jsou jiní, události ve svém životě. Když se člověk podívá strachu zpříma do očí, přestává mít nad ním moc, stává se svobodnějším. Je důležité, aby si člověk nezaměnil umění zůstat stát s paralýzou. V umění zůstat stát je uvědomování si nebezpečí a jeho následný vědomý postoj strachu říct ne, u paralýzy je přesvědčení, že negativní věc neexistuje, proto není potřeba proti ní zaujímat žádný postoj. Jenže to není vítězství ale prohra.

A kdy pohyb dělat? Těžko říct. Ale pamatuji na slova Královny matky, která řekla mladé Alžbětě II.: „Nenuť se k ničemu, co nepřijde samo od sebe.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *