Děti showbyznysu

Včera jsem se dívala na dokument HBO Děti showbyznysu. Vyprávěly bývalé dětské hollywoodské hvězdy o svých začátcích, kdy se jako malinké děti začaly pohybovat ve vodách showbyznysu. Milla Jovovich řekla zajímavou věc, že i když dítě se chce stát hercem, je potřeba mu zabránit, aby začalo pracovat v showbyznysu v dětském věku. Ono si myslí, že ví, do čeho jde, že to chce. „Ale jestli ti to dovolím, nebude se ti to líbit.“ říká Jovovich, která vyprávěla o touze její dcery být herečkou. „Ona chce být herečka a já jí chci pomoct dělat to, co jí baví, protože k tomu má přirozené vlohy. Ale je mladá, nemusí se hned teď vrhat do několika filmů najednou. Teď se musí stát silnou. Musíš být jako loď s plnou plachtou a s posádkou, která ví, kam plout,“ dodává. Dítě se musí nejdřív vyzbrojit, pochopit samo sebe, své touhy, pocity. „Nechtěl bych, aby moje děti dělaly kariéru v dětství. Rozvrátí vás to,“ řekl v dokumentu představitel hlavní dětské role Elliota ve filmu E.T. mimozemšťan Henry Thomas. Nejhorší a mezní doba je puberta, přerod dítěte v dospělého. A právě v tomto období, kdy člověk hledá, nachází a upevňuje svoji identitu, se navalí na rozpolceného mladého hledajícího člověka sobecké zájmy různých stran showbyznysu a různé představy a očekávání. Místo přiblížení k sobě, začne se dítě samo sobě vzdalovat, přestává tušit kdo je. O jeho pocity vlastně nejde. Přece když je úspěšné, tak je, existuje. Ale lidská identita se neměří velikostí úspěchu. Proto právě přerod dětské hvězdy v dospělého umělce je podle bývalých dětských hvězd velmi těžké. Nastupuje zoufalství, ztráta naděje, drogy, alkohol, násilí. Křik o pomoc. Ztratit se. Hledají se schody do nebe. Co nejrychleji vystoupat tam, kde to nebolí, kde nebolí duše. V seriálu Borgiové je silná scéna, kdy po 1. násilné svatební noci, kdy Lucrezia byla „prodána“ kvůli politickým zájmům a upevnění moci svým otcem papežem Alexandrem VI. Giovanni Sforzovi, se papežovi zdá sen, kdy vidí, jak duše Lucrezie odlétá a říká otci: „Možná ti to Bůh odpustí, ale já nikdy.“ Možná to je odpojení duše od těla, kdy nám zůstane na zemi jen tělo, jak se říká, bez duše. A to je průser. Když je duše zabita, nebo když se nepozná a ztratí se, když uteče, unikne, je podupána. Natolik se rozevírají nůžky mezi já a já, až se rozpadnou. Proto je tak důležité sebepoznání, aby se to nestalo. Člověk se nejdřív musí zocelit, pochopit a obrnit, aby mohl vyjít do „nebezpečného světa“. Vyzbrojený a pevný. Nejdřív musí ustát sám sebe, pak očekávání a představy jiných, i svých nejbližších, což je častokrát právě nejtěžší, a pak teprve když se mu povede opřít o sebe, může vyrazit na „pouť“, může začít dávat. Bez sebepoznání to nejde, protože lehce na nebezpečné stezce sklouzne, ztratí sám sebe a je konec.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *