Není nutno

Když jsem dnes šla pro roušky, které jsem pak nesla zase jinam, zastihla mě písnička Svěráka a Uhlíře na ulici v parku. Zastavila jsem se a s radostí jsem si jí zazpívala… Najednou mě to dostalo do jiného světa. Světa jakési spolupatřičnosti, vzájemného sdílení našich životů, strachu i naděje. Jak jsem šla po ulicích a překračovala všechny ty Žitné a Ječné se spousty aut, troubících, spěchajících, odosobněných, pocítila jsem klid. Byl to jiný svět. Svět, kam chci patřit. Svět naděje, laskavosti a humoru, který vítězí nad světem sobectví. Jak Italové zpívají na balkónech Verdiho, já jsem zpívala na ulici Není nutno…Chci poděkovat panu Svěrákovi, a vůbec těmto lidem, kteří člověka zastaví a ukážou mu druhou stranu toho všeho, jakési laskavosti a obyčejnosti. Že jsme na jedné lodi, spolu, nepoděláme se z toho a tak máme naději.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *