Erika Merjavá

Co se mi honí hlavou, ptáš se, milý Facebooku? Tak já ti to tedy řeknu. Víš, milý příteli, myslím, že celé neštěstí člověka spočívá v tom, že se nezná, že neví, kdo je. Pak se podceňuje i přeceňuje zároveň. Není schopen být na místě, kde zrovna je, prostě neovládá umění zůstat stát. Když totiž, drahý příteli, člověk ví kdo je, tak i ví, co ví a ví, že ostatní neví. Ale kdo neví kdo je, ten ani neví, že neví. A často protože neví, že neví, tak se napařuje, že ví vše. Tak ti já mám tento pocit, to se mi honí hlavou při žehlení na naší chaloupce. A tak si říkám, když se tedy ptáš, že je dobrý se nenapařovat a že častokrát nevzdělaný jednoduchý člověk může převyšovat zeširoka i do daleka napařeného vzdělance. Protože nějak tak ví, že toho moc neví, ale je spokojený tam, kdo je a kde je. Ale když se ti hlupák, i sebevzdělanější, napařuje, je ti to příteli, holé neštěstí.

Dnes jsem byla na představení Pravidla úklidu od režisérky a autorky Lucie Ferenzové v malostranském A studio Rubín. Představení trvá hodinu a je to hodina nastavování zrcadla společnosti, i každému z nás. Kulisy tvoří Ukrajinky, leckdy vysokoškolsky vzdělané, pracující v podřadných zaměstnáních v Čechách. Ještě před válkou. Lucka totiž začala představení připravovat před ruskou invazí na Ukrajinu. Najednou 24.2. a vše se změnilo. Změnil se i náš pohled. Místo Ukřižujte ho! křičíme Hosana! Lidi zůstali stejní, jen po 20-ti letech se uklízečka (vystudovaná učitelka na Ukrajině) stává v Čechách znovu učitelkou. Ona se nezměnila. Kdo se tedy změnil? My nebo nás ke změně pohledu donutily okolnosti? Jak to je? Kdo jsem? Jak se chováme, když se mění kulisy dějin? A do toho téma uklízení, zbavování se nečistot…Že by paralela k našim pohledům? Možná Ukrajinky nečistí jen naše domovy, ale i naše duše, srdce. Představení vám nastaví velmi ostrý pohled do zrcadla. Co tam vidíte? Jaká tvář se ukáže? Kdo jsi člověče? Není z toho vždycky dobře, ale vše je nastudováno s humorem a nadsázkou. A když představení končí a zrcadla bylo už dost, zazní věta: „Nesoustřeďme se na to co vyhodit, ale co si ponechat!“ Možná i v té špatnosti, přetvářce, ješitnosti a nabubřelosti, snobismu, je něco dobré. Možná chceme být dobří a čistí, jen nám to nějak nejde. Jakási původní nevinnost každého člověka. Dobro, které i když může být různě pokřivené, je přece jenom prapůvodním dobrem, které se nachází v samé podstatě člověka i společnosti. A jsou dějinné okamžiky, které učí člověka vnímat vše jinak, z existenciální nejhlubší čistoty. Vše je jen o úhlu pohledu. A o tom pro mě byla tato inscenace. Jak se na svět dívám já?, napadlo mě na konci představení a vím, že si chci spíše ponechávat, než vyhazovat. Ponechat a vidět prapůvodní čistotu místo nahromaděných nečistot, které nám z našich srdcí uklízí v této době právě ukrajinský národ. (21.6.2022)

Bohužel, svět se čím dál víc polarizuje na otevřené demokratické společnosti a uzavřené autokratické a diktátorské režimy. Jsme uvnitř světového boje mezi svobodou a otrokářstvím, mezi ideály jako jsou spolupráce, přátelství, empatie, pochopení, soucit, láska, svoboda, hodnota lidského života, radost, smích, pokoj a mezi slepou poslušností, strachem, shrbeným hřbetem, nemožností volně dýchat, volně se pohybovat, myslet si, mluvit, rozhodovat se, neklidem, smutkem, bolestí. Diktátor chce místo pestrobarevného jiskřivého světa svět jako škatulku bezbarvé šedi. Velký bratr George Orwella z románu 1984 se zdá vyhrává. Ale jak je psáno v Bibli: Zlo je již poraženo. Takže člověk je svědkem něčeho, co už ve skutečnosti, okem času věčnosti, vlastně neexistuje. Jen kdyby nebylo na cestě ke svobodě, lásce a radosti tolik utrpení. (26.5.2022)

Čím dál tím víc si vážím člověka, který je schopen být normální, jaký je, se vším, a přestat si hrát na něco, co není, jak to hezky říkával Werich. Třeba hrát si na chudinku nebo skromňouše, drsňáka. Psala jsem v postu o svém doktorovi, kterého miluji právě pro tuto pravdivost. Pak jsem se dívala na rozhovor Halíka se Strakatým v Prostoru X. Bylo vidět, že Strakatému Halík sympatický zrovna není, právě možná pro něco, co může vypadat jako narcizmus nebo velikášství, ale je to jinak. Strakatý se ptal Halíka na elitářství, zda si nepřipadá jako elitář. A Halík řekl jednoduše a pravdivě: „Ano, jsem elita.“ Pak to vysvětloval, že přece v tom není nic špatného, když má někdo hlas mezi lidmi, je oceňován v zahraničí, no tak prostě je elitou národa. Pak dále říkal, že právě v tom je i jeho morální povinnost vůči lidem, národu a zemi. No to je přece bomba. A podotýkám, když byl Strakatý ostrý a přímý, což bylo skvělé, Halík mu v klidu věci vysvětloval, přemýšlel a odpovídal, žádné házení zadkem a urážení, útoky nebo obrana. A v tom je zase neuvěřitelná pokora, úcta k druhému člověku a jeho názoru, otevření a naslouchání. Pokud jde o elitářství, myslím, že tak 99% lidí si o sobě myslí, že jsou elita, nebo aspoň něco víc než ostatní (stačí se podívat na FB jak každý má na vše názor a bije se pro něj do hrudi, myslí si, že ten jeho názor je jediný skvělý a dobrý a ostatní hází někam mezi odpad a často osobně uráží). Mimochodem Halík odmítá, že elitářství znamená být něco víc než ostatní. Když se vrátím k té pravdivosti, pak jsou lidé, kteří se budou chovat jako chudáčci, skromně, cukroušovat, posílat všem pusinky, chovat se nadneseně a povzneseně, jako by do 5 neuměli napočítat, nebo že milují celý svět a vznáší se na obláčku. Aby vzbudili sympatie u druhých a vypadali v jejích očích dokonale. Protože jak je vidí svět, tak se vidí oni sami. A to pak z nich vyzařuje strašná nepravdivost a přepjetí. Kdo z nás je schopen říct o sobě, co si myslí, že je? Ano, jsem skvělý spisovatel, výjimečný myslitel, bohulibý záchranář, jsme elita, atd.“ Umět si stát za tím, co si myslím, že jsem, jaký mám názor na sebe i jiné. Samozřejmě se vší pokorou vědět, že je to jen můj názor a můj pohled. A pak se neurážím a neházím zadkem a mám úctu a respekt k druhému, že může mít jiný názor. V tom vidím normálnost a pravdivost člověka, která je najednou tak osvobozující, příjemná, vtipná. Kdy člověk je, kým je.

Kauza Dominika Feriho ukázala jednu věc, která nás provází i v tomto covid období, a to je respekt k člověku, jeho svobodě a hranicím. Většina lidí si uzurpuje právo vlastních hranic, aby je ostatní dodržovali, ale sám je schopen zasahovat a s nedovolením nabourávat hranice jiných. Bez respektu. Když vyžaduji respekt a úctu od jiných, jsem povinen respektovat, tedy s úctou k člověku a jeho svobodné vůli přistupovat. Každý z nás má právo na vlastní hranice, ať jsou jakékoliv, a nikdo nemá právo mu je narušovat, a to výsměchem, urážky, ponižováním, nebo překonáváním fyzických hranic, nevyžádanými fyzickým kontaktem,, atd…mé hranice jsou mé hranice, je to moje svobodná vůle a když řeknu STOP, znamená to STOP, kdykoliv a jakkoliv, v jakékoliv situaci. A teď to nemyslím jen v oblasti fyzického kontaktu.Narušování hranic a nerespekt k hranicím ostatních je krásně vidět v tomto covid období. Ale o tom už psát nebudu, každý ať si to přebere sám. Jen jsem chtěla ukázat, jak se lidé ohání vlastní svobodou, prskají, když jim někdo narušuje hranice, ale když oni narušují hranice a svobodu jiných, tak berou, že je to v pořádku, že na to mají právo a mohou. Ale nemají právo a nemohou. Jediné co mohou a na co mají právo je vybudovat si vlastní hranice a rozhodovat co udělají, když jim někdo jejich hranice bude překračovat a narušovat.

Možná existuje něco jako nemoc každé generace. Nemoc generace Husákových dětí, tedy sedmdesátek a osmdesátek, nás lidí, kteří jsme byli sešňěrovaní vnější ideologií komunistické propagandy, kde v nás byla popřena a setřena rozdílnost, individuality, vlastních schopností a možností, nás, kteří jsme po revoluci hltali Orwella, způsobila, že jsme založili pravdu světa, našich životů a sebe samých na individualismu, důležitosti Já, co si Já myslím, co Já cítím, co Já, protože Já bylo osvobozeno a konečně může. Jenže najednou jsme se dostali do další pasti, nesvobody a řetězů, které si člověk tím sám vytvořil. Heslo „Svoboda“ se pro něj stalo bičem, okovy. Pro svobodu vše a ani jsme si nevšimli, jak jsme se dostali do otroctví naší vlastní představy, co pro nás znamená svoboda. Strach, abychom jí náhodou neztratili, abychom se nedostali, kde jsme byli předtím, nás znovu svazuje. Vlastně tím, jsme se vnitřně dostali přesně tam, kde jsme byli předtím. Netuším, zda se naše generace někdy z toho dostane, zda je schopna skutečné svobody. I když se moc snažíme. Prostě jsme žili v takové době. Při jakýchkoliv omezeních v nás ožívá vzpomínka na spoutanost řetězy, nesvobody, z období socialismu. Naše generace je v tomto zacyklená, neschopná vyjít z Já a velikánského strachu, že o to Já přijdu. Každá generace má něco, co popře generace další. Stačí se podívat na naše rodiče, jak jí kritizujeme. Tak budou nás kritizovat naše děti. U mladých lidí vnímám, jak to mají jinak. Tlak na silné a sebestředné Já je mnohem menší než u generace sedmdesátek a osmdesátek. Možná pokud se chceme dostat aspoň jakžtakž z generační nemoci, nebo aspoň mít nad ní nadhled, žít skutečně svobodněji, lépe, volněji dýchat, je dobré své Já trochu zrelativizovat, přestat se brát tak fatálně vážně, protože spíše jde jen o naší představu Já než Já skutečné. Uvědomit si, že nás formovali a formují nějaké společenské podmínky, doba, v které jsme žili a žijeme, rodiče, povaha, že pravda, jak jí vnímá každý z nás, je tím determinovaná. Jediné, čeho se člověk může podržet je realita, v které se nachází pravda, nebo která je odrazem pravdy. Pravda se nedá najít v pocitech, ty jsou ošidné, pocity se stávají pouze zrcadlem pravdy o nás, ale ne o světu. Protože co člověk to jiný pocit, jiné přesvědčení. Pravda se nedá najít v jiných světech, vždyť nejsme schopni si poradit ani s našimi životy tady na zemi, nejsme schopni pochopit tady tento svět, nerozumíme mu, nerozumíme člověku proti sobě, jak můžeme chápat svět a jiné vesmíry. Pravda je v kontaktu, blízkosti, jaké pocity ve mně vyvolává, když vidím zpívat ptáčka, když cítím na prstech ranní rosu, cítím vůni, když jsem rozčílený, když se dívám jinému člověku do očí, jak ho vnímám, co vidím, když hladím psa, když se směju, když si hraju. Když jsem smutný, brečím, když mě někdo podvedl, nebo se od srdce směju, když cítím tíseň, jak se chovám, když mi někdo řekne nepříjemné věci. To je pravda o mně. A tu pravdu nemusím popírat, nemusím se jít bát, přetavovat jí, stačí jí říct ano. Pravda o nás je daleko krásnější než jen naše představa, kterou o sobě máme, protože v ní jsme celí, se svými strachy, láskou, radostí, smutkem, křikem, neschopností, slabostí, sílou. Se všemi barvami, co existují. Bez barev není člověk v plnosti. A možná svoboda je schopnost říct všem barvám v sobě, jiných lidech a světa, ano. Protože tím otevíráme prostor sobě, lidem a světu být jaký je.

Štve mě, jak se spousta dospělých teď chová. Roušky, i když je nařízení, se prostě venku nenosí, přitom britská mutace nás může nakazit za několik vteřin (mimochodem ve většině civilizovaných zemí se roušky venku nosí), na zahrádkách se pije ve velkém, bez rozestupů, lidé namačkaní. Prostě dospělí se nechtějí vzdát svých mejdanů. Ani se jakkoliv omezit. Mrtví už se neřeší. Prostě se řekne: „To je život. Musí se žít.“ Co tam, že někdo umře. Když se to netýká mě, nezájem. Vládní nařízení? A to je co?… a do toho salva smíchu.A pak jsou tady děti. Sedí doma už 7 měsíců. Nemohou mít školu, kroužky…Konečně teď aspoň 1. stupeň. Jakoby byli se seniory hozeni přes palubu. Přednější před školou je přece mejdan. Přednější před mrtvým seniorem je mejdan. Ještěže už je většina z jich očkovaná. Takto se chováme. Což o to, že naším zgrupováním a mejdany, nezodpovědným chováním, se čísla mohou zvýšit a děti a studenti do konce června nemusí do školy vůbec. Nezájem.Lidi vše obcházejí. Dokonce, když se snažím dodržovat nařízení, cítím se jak černá ovce, nějaké exotické zvíře v ZOO. Ale já jsem jen byla naučena být slušná, zajímat se o jiné a nedělat věci, které vyhovují jen mně. Vážit si každého života, vciťovat se do slabého, vidět i jiné, ne jen sebe. Přemýšlet nad důsledky svého chování. Ale tohle teď nehraje důležitou roli. Ani děti a školy, ani senioři, ani slušnost, ale mejdan a letní dovolená. Prostě zase si rychle užít. Případně jak to celé obejít a vysmát se těm, kdo to nedělá. Majitelé restaurací a kaváren a vůbec všichni, kteří to dodržují, jsou biti, přichází o zákazníky, kšefty, sedí doma, protože spousta jich nařízení obchází. A kdo neobchází, je vysmíván, tlučen, bit a přichází o zákazníka a peníze. A nejde o nic jiného, než o to, abychom svým zodpovědným chováním co nejvíce snižovali oběti koronaviru, co nejrychleji děti a studenty poslali do škol, otevřeli služby…Aby měl každý stejnou šanci a nezískával výhodu ten, kdo porušuje a obchází nařízení. To jsme tedy jako společnost skvěle dopadli a to učíme další generace. Kdo obejde a poruší, ten má výhodu.

Propaganda novodobých otrokářů chce, aby lid ztratil naději, aby mu bylo vše jedno. Aby se schoval, přestal mít ideály, bojoval za ně, aby hledal pravdu. Aby jediné, co ho zajímalo: na jakém serveru si koupit nejnovější džíny, kde si nafouknout prsa, kde mu dají nejlepší dlabanec, zda má doma bazén, nebo jestli se letos pojede opálit na Zanzibar či do Chorvatska.

Dezinformátor a novodobý otrokář se snaží přesvědčit lid, že ideály nejsou a ani pravda není. Aby se člověk stal jakýmsi moderním Pilátem Pontským, který se s ironickým úsměškem ptá: „Co je pravda?“ Dezinformátor se snaží přesvědčit, že pravdu má každý a nikdo. Že je relativní. Ale ideály a pravda jsou. Jen je těžké je vidět, vyznat se v nich, protože máme různé vlastní sobecké zájmy, které nám znemožňují pravdu a ideály rozpoznat, rozplést nitky našich různých motivací.

K ideálům a pravdě směřujeme a když k nim směřujeme, musí být. Už svatý Augustin, i Exupéry říkali, že nejde hledat to, co není. Když už něco hledáme, tak to je, když něco pojmenujeme, tak to existuje. Když ideály a pravda jsou, naším úkolem je jít za nimi. Nesmíme se jich pustit, opustit je, relativizovat je. Když jim jednou věříme, musíme jim zůstat věrni, být vytrvalí na cestě. Jaké jsou to ideály? To, po čem z hloubi každá duše touží: „Pravda, dobro, solidarita, láska, světlo, zájem, soucit, radost, smích, život“. Bez ideálů je to šeď, smutek, strach, nervozita, smrt.

Někdo říká, že nejsou jen černá a bílá, ale i různé odstíny mezi nimi. Ano, to je pravda. Ale v protipólech je černá a bílá. Co existuje k tomu, že dám žebrákovi peníze? No, že mu nedám peníze. Existuje něco mezi? Že mu nedám peníze, ale…nebo dám peníze, ale…Čin je jasný, a to je pravda. Můj čin se stal zrcadlem pravdy o mně. Charakterizoval mě. To, že nejsme schopni poznat úplnou pravdu o všech věcech, je něco jiného. Vidíme v tomto životě jen v náznacích, protože úplnou pravdu ještě nejsme schopni uzřít.

Ale nesmíme relativizovat, že ideály a pravda existují, jinak k čemu bychom směřovali? Bylo by nám vše jedno, vždyť pravdu má každý, nebo nikdo…vlastně neexistuje. Vše se nachází v nějakém oparu, kde vše je, i není. A tím se pak stáváme bezduchým otrokem, loutkou. A přichází otrokář. A už nás má.

Proto je nejhorší věci relativizovat, rozmazávat, používat slovo „kdyby“, být nečitelný, vyhýbat se názorům. Další věc je být schopen připustit, že se mohu plést. To je otevřenost. Připouštím, že jsem jen člověk a neznám věci v jejich hloubce a podstatě. To je věc životního dialogu, ideálů humanistů. Ale neznamená to, že když se mohu plést v pravdě, tak pravda neexistuje. Na to hrají dezinformátoři.

Vzít člověku a národu ideály, víru, naději, platónovské idee, aby ho mohli zotročit… omotat svými chapadly a rozdrtit jeho svobodu a člověčenství.

Jak si udržet víru v pravdu a ideály? Neopustit je a zůstat věrný svobodě? Napadá mě slovní výraz „…i přesto“. I přesto jdu dál, i přesto se nevzdávám, i přesto budu zkoušet, i přesto budu bojovat, i přesto budu věřit… Výraz „i přesto“ v sobě obsahuje dialog, pokoru toho, že možná se pletu, ale nemohu zatím jinak a jdu dál. Pokračujme a říkejme si: „i přesto“. Ale i modleme se, abychom uviděli a nezůstali v nevědomí, otevřeli se pravdě, která nás hledá v každém okamžiku. Pamatujme, že jsme jen prach a v prach se obrátíme a v tomto životě víme prd. V křesťanství tomu říkáme zpytování svědomí a každý den se snažíme znovu a znovu uvědomovat si, jak jsme slabí a selháváme. Ale to, že víme prd, neznamená, že se staneme lhostejní k tomu, co se děje kolem nás, v našich životech, s námi, a že pravda neexistuje a ideály nejsou nebo jsou k ničemu.

Uvažuji nad církví, křesťanem a svobodou a jak to vlastně je. Je před Velikonocemi a tudíž křesťan by měl jít ke zpovědi. Je to něco jako vytrhávání baobabů na planetě Malého prince, aby nezarostla a neroztrhla planetu. Je potřeba plevel pravidelně vytrhávat. To je základ zpovědi… Zpověď není příjemná, to tak prostě je. A teď se člověk rozhoduje kam. Tam se mi nechce, protože tam mě vždycky farář zdrbe, že mu říkám co nechce slyšet, že chce slyšet něco jiného a já kutám, co ode mě vlastně chce, jiný mě zase zdrbe, že mu říkám, co taky nechce slyšet, ale to vždycky chtěl slyšet ten 1. farář, který chtěl odškrtávání hříchů podle Desatera. Jak se tedy zpovídat? Každému z nich říkat, co chce slyšet a neříkat, co nechce slyšet? Jít podle Desatera nebo nejít a vzít faráře spíše na procházku svým vnitřním světem? Ne, že by člověk lhal a přizpůsoboval zpověď, to ne, jen se chce vyhnout nedorozuměním a nepříjemnosti, zbytečnému zdrbání, aby neříkal co není hřích, co je nepodstatné, naopak vytáhl ze sebe to podstatné. Prostě posvítil na plevel. Ale jak na to? Každý z farářů to vidí jinak. A já nevím. A tak přemýšlím nad církví a vlastně chápu lidi, co mají pocit, že se jim církev vzdaluje, že jsou naštvaní. Jde tady o člověka a jeho vztah k Bohu nebo o člověka a jeho vztah k faráři? A to je ono. Církev představuje autoritu a chtě nechtě, ne jen pro křesťana, ale i pro nevěřícího. A teď jak naložit s autoritou? Buď jako dítě, které svého rodiče jako autoritu bezmezně obdivuje a posadilo si ho na trůn boží a nevidí a neslyší nic špatného o něm a když uslyší pravdu, propadá deziluzi a boří se mu svět. To je dětský pohled…Tímto dětským pohledem se spousta bývalých křesťanů stalo nevěřícími, deziluze o církvi je připravila o vztah s Bohem, protože církev jim trůnila na božím místě. Spousta křesťanů je zaseklá v této dětské víře, o které mluví kněz a filozof Tomáš Halík. Nebo pubertální…budu ho shazovat, bojovat proti němu, nacházet chyby, nadávat a brojit. Vzdálím se mu a nechci ho už vidět. To je pubertální pohled, který má většina těch, která spílá církvi, tedy spíše asi nekřesťanů, nevěřících. Která pořád musí proti církvi nějak bojovat, křičet a tasit zbraně. No a pak si myslím, že je dospělý pohled. Přece nejde o můj vztah s farářem, ale s Bohem. Křesťan-nekřesťan, to je jedno. I nekřesťan nebo tzv. nevěřící může mít silný vztah k Bohu. Křesťanství pouze v obrazech pochopitelných pro člověka otevírá hloubku poznání, světa a života a pomáhá v putování ve vnitřním světě člověka. Skrze obrazy, které jsou v našem nevědomí již stejně hluboce a od věčnosti zasety (to by mohl vyprávět Jung) a jenom je otevíráme, vzpomínáme si na ně a necháme je posvěcovat a žehnat samotným Bohem. Farář není můj kámoš, ale může být samozřejmě. To se nevylučuje. Mám spoustu kámošů v církvi a jsou to borci, a některé fakt nemusím. Jako mezi ostatními. Ale není to priorita, farář není můj rodič, ani kámoš, určitě není Bůh, ani anděl, soudce, rozhodčí v mém životě, je spolupoutník. Měl by být zprostředkovatelem boží milosti na zemi. A když není? Tak co. On sám je jen člověk, který chce jednou slyšet na zpovědi to, jiný zase něco jiného. A někdo zdrbne, někdo je empatický a poslouchá, někdo je rocker, někdo farizej, někdo se rochní a nepromine ani sex s dlouholetým přítelem a někoho sexuální otázky nezajímají. To závisí od jeho podstaty. Ale dospělý přístup křesťana by měl být, že je mu to vlastně jedno ke komu jde na zpověď a jaký je farář. Nedělá si iluze a ani nemá potřebu bojovat. To není jeho věc. Nejde přece o faráře, ale o můj osobní vztah s Bohem a kněz je pouze trychtířem skrze který teče svatost do nádoby. A trychtíř není protékající svatost. Takže kam jít ke zpovědi je vlastně jedno. Vyřešila jsem si to.

PS: Jenom abych pak dostala rozhřešení :-))))))))))

Zadala jsem si do vyhledávače výraz „umění zůstat stát“. Asi proto, že se mi hlavou pletou různé myšlenky a pocity, o sobě, druhých, událostech. A jak se v tom celém snažím vyznat, vzpomněla jsem si na článek Mileny Jesenské „Umění zůstat stát“ z roku 1939, který napsala pro Přítomnost ovlivněná událostí střetu rakouských studentů se zástupem Čechů. Z okna domu se jako dítě se svojí matkou dívala na otce, který byl na straně Čechů, a přestože policie se snažila proti sobě pochodující davy rozehnat a začala střílet, její otec jako jediný zůstal stát.

Zůstat stát je to to nejtěžší, ale i nejsprávnější, co člověk ve chvílích vnitřního či vnějšího chaosu, může udělat. Jak řekla Královna matka královně Alžbětě II. „mlčet, nedělat nic, vezme celou tvojí energii“. Kolem to víří a hučí, rozhazuje, vypíná se, snaží se to vše rozpohybovat, zneklidnit, dostat do chaosu, rozervat, postavit proti sobě. Jedinou možností je zůstat nehybně stát, navzdory strachu. Jakýkoliv pohyb je totiž odrazem poddání se nejistotě a strachu. A když se člověk poddá strachu a následnému pohybu, začnou se věci bortit. Ne naopak. „Zůstat stát znamená totiž klid, hledět do očí tomu, co neznám a vypořádat se s tím,“ napsala Jesenská v článku.

Zůstat stát ale není odrazem potlačování a vytěsňování, schovávání hlavy do písku, kdy si člověk negativní emoce, zážitky a události, nepřiznává a dělá, že nejsou. Ve vytěsňování je strach a nejistota, která člověka ovládá, že když se události podívá zpříma do očí, tak to nezvládne. Neschopnost pohybu je tak vyvolaná paralýzou ze strachu, ne vědomým rozhodnutím. V „zůstat stát“ je odvaha s vědomým postojem „i přesto“. U Jesenského otce „i přesto, že na mě míří svými zbraněmi policie, mohou mě zastřelit, mohu přijít o život, zůstávám nehnutě stát.“ On viděl a přijímal nebezpečí, nedělal že nebezpečí není. To je velikánské umění. V umění zůstat stát je přijetí, důvěra a síla, která převládá strach a nejistotu. Síla, která člověka očišťuje. Má vládu nad sebou, je schopen přijmout kdo je, kdo jsou jiní, události ve svém životě. Když se člověk podívá strachu zpříma do očí, přestává mít nad ním moc, stává se svobodnějším. Je důležité, aby si člověk nezaměnil umění zůstat stát s paralýzou. V umění zůstat stát je uvědomování si nebezpečí a jeho následný vědomý postoj strachu říct ne, u paralýzy je přesvědčení, že negativní věc neexistuje, proto není potřeba proti ní zaujímat žádný postoj. Jenže to není vítězství ale prohra.

A kdy pohyb dělat? Těžko říct. Ale pamatuji na slova Královny matky, která řekla mladé Alžbětě II.: „Nenuť se k ničemu, co nepřijde samo od sebe.“