Smíření

Když jsem hledala, co píše Carl Gustav Jung o vnitřním, božském, i zraněném dítěti, narazila jsem na tento jeho citát: „Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a kojící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.“ Před očima se mi otevřely všechny agresivní nenávistné vulgární komentáře k příspěvkům na sociálních sítích nebo k článkům na internetu. Proč jsou lidi k sobě tak zlí? Co v člověku dřímá?, ptala jsem se. Jak to bylo v minulosti? Byli lidé k sobě slušnější, tolerantnější? Jsou lidé moderní doby horší, zkaženější, než byli? Možná ne, možná jen doba je přímočařejší, pravdivější, svobodnější. Lidé se méně bojí otevřít se, protože společnost hájí svobodu slova. Nikdo nebude za svůj názor perzekuován, maximálně odsouzen názory jednotlivců či určité části společnosti. Anarchický maintreem hlásá, můžeme vše, protože bojujeme proti pokrytectví. Ano, jsme méně pokrytečtí, ale bohužel s pravdou neumíme dál pracovat. Nemůže totiž zůstat u toho, že si každý říká co chce bez ohledu na následky. Protože neví jaké kolo roztočí. Každý následek má svoji příčinu, to už působivě zaznamenal ve své knize Candide Voltaire. Pokud jsem neurvalý, „plivnu“ do světa neurvalost, drsnost, hrubost. A dál to bude působit ve světě. S pravdou se musí umět zacházet. Je skvělé, že jsme méně pokrytečtí, ale není to konec cesty. Teprve její začátek. Máme v sobě vše, dobro i zlo. Ano, vlastně vše je jen o tom na jakou cestu se vydáme, co si zvolíme. Ale co když neumíme rozlišit dobro od zla? Možná v tom je celý problém člověka. Nikdo, nebo téměř nikdo, abych byla přesná, přece nechce páchat zlo. Jeden terapeut mi řekl: Málokdo vstane ráno a uvažuje, jakou sprosťarnu v ten den spáchá. Každý věří, že dělá dobro. Tedy co s tím? Vzpomněla jsem si na rozhovor ve slovenském rádiu Slovensko 1 v rámci pořadu Pálenica Borisa Filana se slovenským spisovatelem, básníkem, muzikantem, pedagogem Štefanem Chrappou. Chrappa alias Pišta Vandal řekl, že je potřeba modlit se za svatost. Protože když člověk bude svatý, bude věcem rozumět, tedy bude schopen rozlišit dobro od zla. Že svatost není o dokonalosti, dělat ze sebe toho, který ví, je nad věcí, umí, chápe, že je prostě dokonalost sama. Ne, svatost je schopnost vidět sebe ze všech stran, být si vědom slovy Junga, že je v něm ohavnost i abnormalita. Když to vše píšu, tak se nějak smířlivěji dívám na všechny ty nenávistné a agresivní komentáře. Protože je mi jasné, že je to i ve mně, a ti lidi, co chrlí agresi si jen spletli začátek a konec cesty. Jsou teprve na začátku a oni si myslí, že jsou na jejím konci. Škoda. Pravdu si musíme přiznat, bez toho to nejde, když budeme přemalovávat sami sebe a svůj svět narůžovo, budeme si vytvářet falešnou iluzi, ale pravdy se nedotkneme. Zůstaneme mimo realitu sebe i světa. Ale taky, nesmíme se poddat chaotickému chrlení všeho, co v sobě najdeme. Co se týká mě, jen vím, že nechci být agresivní, vulgární a nenávistná. Protože život a lidi takto nevnímám. Věřím, že člověk i svět je postaven na světle, dobru, lásce, jen je zaobalen jakousi neprůhlednou tmou, kterou se projít k světlu dá, jen to chce odvahu a neskončit na začátku. Ve tmě konec cesty není. Odkrytí tmy je teprve začátek, prvotní posvícení, nebo osvícení, nebo jak se tomu říká. Pak stačí říct zlu NE, v klidu, jasně, bez emocí, agresi, strachu, zavřít dveře zlu poté, co se v nás to dobré a zlé v pravdě oddělí.

Děti showbyznysu

Včera jsem se dívala na dokument HBO Děti showbyznysu. Vyprávěly bývalé dětské hollywoodské hvězdy o svých začátcích, kdy se jako malinké děti začaly pohybovat ve vodách showbyznysu. Milla Jovovich řekla zajímavou věc, že i když dítě se chce stát hercem, je potřeba mu zabránit, aby začalo pracovat v showbyznysu v dětském věku. Ono si myslí, že ví, do čeho jde, že to chce. „Ale jestli ti to dovolím, nebude se ti to líbit.“ říká Jovovich, která vyprávěla o touze její dcery být herečkou. „Ona chce být herečka a já jí chci pomoct dělat to, co jí baví, protože k tomu má přirozené vlohy. Ale je mladá, nemusí se hned teď vrhat do několika filmů najednou. Teď se musí stát silnou. Musíš být jako loď s plnou plachtou a s posádkou, která ví, kam plout,“ dodává. Dítě se musí nejdřív vyzbrojit, pochopit samo sebe, své touhy, pocity. „Nechtěl bych, aby moje děti dělaly kariéru v dětství. Rozvrátí vás to,“ řekl v dokumentu představitel hlavní dětské role Elliota ve filmu E.T. mimozemšťan Henry Thomas. Nejhorší a mezní doba je puberta, přerod dítěte v dospělého. A právě v tomto období, kdy člověk hledá, nachází a upevňuje svoji identitu, se navalí na rozpolceného mladého hledajícího člověka sobecké zájmy různých stran showbyznysu a různé představy a očekávání. Místo přiblížení k sobě, začne se dítě samo sobě vzdalovat, přestává tušit kdo je. O jeho pocity vlastně nejde. Přece když je úspěšné, tak je, existuje. Ale lidská identita se neměří velikostí úspěchu. Proto právě přerod dětské hvězdy v dospělého umělce je podle bývalých dětských hvězd velmi těžké. Nastupuje zoufalství, ztráta naděje, drogy, alkohol, násilí. Křik o pomoc. Ztratit se. Hledají se schody do nebe. Co nejrychleji vystoupat tam, kde to nebolí, kde nebolí duše. V seriálu Borgiové je silná scéna, kdy po 1. násilné svatební noci, kdy Lucrezia byla „prodána“ kvůli politickým zájmům a upevnění moci svým otcem papežem Alexandrem VI. Giovanni Sforzovi, se papežovi zdá sen, kdy vidí, jak duše Lucrezie odlétá a říká otci: „Možná ti to Bůh odpustí, ale já nikdy.“ Možná to je odpojení duše od těla, kdy nám zůstane na zemi jen tělo, jak se říká, bez duše. A to je průser. Když je duše zabita, nebo když se nepozná a ztratí se, když uteče, unikne, je podupána. Natolik se rozevírají nůžky mezi já a já, až se rozpadnou. Proto je tak důležité sebepoznání, aby se to nestalo. Člověk se nejdřív musí zocelit, pochopit a obrnit, aby mohl vyjít do „nebezpečného světa“. Vyzbrojený a pevný. Nejdřív musí ustát sám sebe, pak očekávání a představy jiných, i svých nejbližších, což je častokrát právě nejtěžší, a pak teprve když se mu povede opřít o sebe, může vyrazit na „pouť“, může začít dávat. Bez sebepoznání to nejde, protože lehce na nebezpečné stezce sklouzne, ztratí sám sebe a je konec.

Buen camino!

Když jsem před šesti lety šla sama svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela, bylo to neuvěřitelně silné, zásadní, lidské, obyčejné, křehké, milé, spirituální, hluboké, zázraky se děly, setkávalo se, putovalo, umíralo od únavy a znovu vstávalo, smálo a koupalo, jedlo a pilo víno. Připadala jsem si nějak pravdivější, nebála jsem se říct NE, když jsem něco nechtěla a ANO, když jsem něco chtěla. A každý bral NE jako NE a ANO jako ANO a nepozastavoval se, neintrikoval, neurážel se, nenafukoval. A když náhodou ano, tak jste si to prostě nebrali osobně. Prostě člověk byl a putoval se vším. Byli jsme čistší, průzračnější, otevřenější. Ne lepší, ale blíž sobě a tím i ostatním. V roce 2010 Emilio Estevez natočil krásný film o putování do Santiaga v hlavní roli s Martinem Sheenem. Ano, nějak tak to tam bylo a ještě jinak a jiné příběhy a osudy, které se proplétaly, které vám všichni bez studu a strachu vyprávěli, neskrývali selhání, své chyby v životě, smutek i strachy. Ono totiž už jen to, že se člověk vydá na pouť, přichází s něčím, co nemá dořešené, vyřešené, něco hledá, prostě přiznává vlastní slabost, křehkost, že nemá ve všem jasno. A právě v neskrývané odhalené křehkosti jsme si byli všichni blíž. V chybování a uvědomění, že nejsme superlidi, kteří mají super životy a super je zvládají. Četla jsem komentář k tomu filmu The way. Pisatel napsal, že je rozdíl mezi putováním a cestováním. „Cestováním člověk utíká od sebe, putováním se přibližuje k sobě.“ Nějak tak to napsal. Putováním nejde se dívat na něco, nejde si něco prohlédnout, opalovat se, koupat v moři, dívat se na památky, prostě nejde za něčím, on prostě jen jde se sebou a samozřejmě, že se nakonec dívá, koupe, ale je to součástí poutě, ne cílem. Myslím, že i cestování je moc fajn a důležité. Něco obdivovat, dívat se na krásy, koupat se v moři, relaxovat. Ale je důležité si uvědomit tyto dva rozdíly.
V srpnu jsem chtěla s kamarádkou pochod Vrba Wetzler memorial z Osvětimi do Žiliny. Bohužel to letos nevyšlo, vy víte kvůli čemu 🙂 Nevadí, bude příště. Nebo bude zase Santiago, nebo jiné poutě… Vnějšek je jen odrazem vnitřku, říkají mudrci. A tak to vše, čím člověk na pouti prochází, stejně nakonec najde v sobě. Ale na pouti mu to aspoň na krátkou dobu nějak dojde. Ale i když jen na krátkou chvílí mu spadnou brýle z nosu, osvítí se nové věci, pohledy, prozře, dojde k něčemu, zkušenost zůstane již na věčné věky, co zůstane nesmrtelná duše člověka nesmrtelnou duší. Nikdy, nikdy, se už neztratí.

Koronavirové zrcadlo

Koronavirová krize se stává zrcadlem našeho lidského chování, jednotlivců i společnosti. Vytlačování, zlehčování, vytěsňování, strach, úprk, výsměch. Nejvíce se to ukazuje v diskuzích či komentářích na sociálních sítích nebo pod články. Člověk se vesměs potkává s agresí, výsměchem, urážky. Málokdo začne věcně diskutovat a přemýšlet o názorech protistrany. Když někdo má jiný názor, člověk má pocit, že to otřásá stabilitou jeho vlastní integrity. Že selhává, že je na tom špatně, že žije ve lži. A to nikdo nechce. Ale to není pravda. Naopak, síla člověka se projevuje tím, že je schopen přijímat nebo respektovat názory protistrany. Je více ukotvený v sobě a nemá strach o nabourání, protože ví, že zbourají se jen ty věci, které nestojí pevně, na stabilních základech. Pravdu nelze bourat, zbourat je možno jen lež.
Z hlediska antropologie je prokázané, že člověk vidí jen to, co chce vidět, lépe řečeno nevidí i evidentní věci, které se nacházejí v jeho zorném úhlu. Prostě je nevidí, i když tam jsou. Člověk má selektivní uvažování, výběr informací, myšlení. Vybírá si informace jen ty, které mu potvrdí jeho názory, pohledy. Aby sám sebe uchoval v bezpečné komfortní zóně. Jakékoliv narušení vnímá člověk jako nebezpečí. Ve filmu o Miladě Horákové z úst jejího muže zaznělo: „Lidé slyší jen to, co chtějí, a jen tomu věří. A budou tomu věřit, dokud nebude pozdě.“
Proto je důležité kritické myšlení, neustále poslouchat protistrany a podrobit svoje názory opačnému úhlu pohledu. Pak se člověk může více přiblížit pravdě. Jinak zůstává ve svých dogmatech a strachu, zda mu někdo nezpochybní jeho názor a pokud se to stane, tak nastupuje kvůli strachu o rozpad vlastní integrity obranný mechanismus jako je agrese, vytlačování, výsměchy, urážky. Prostě zdolat a zneškodnit protivníka. Umlčet druhou stranu, druhý hlas, který je zrcadlem jeho druhého, kontrastního, hlasu v sobě. Právě ten druhý hlas v nás, když ho neumlčíme, může náš život usměrňovat, zpřesňovat a vést k pravdě. Když člověk nechá mluvit a akceptuje i protistranu, opačný názor, přijímá a akceptuje i sebe jako celek, protože v člověku není nikdy jeden hlas, ale vždycky je tam i druhý hlas. V Dialogickém jednání tomu hlasu říkáme: hlas vnitřního partnera, který řekne: „Hele, podívej se na to i jinak. Co když má pravdu? Nemůže na tom něco být?“ Sociální sítě, ale i diskuze pod články jsou zrcadlem, jak to neumíme, především se sebou. Vlastně umlčujeme tím korigující hlas v sobě, moudrost, která je dána oním připuštěním, nabouráním nebo zpochybněním našeho názoru. Názoru, ne výsměchů a urážek, nebo agresivních výpadů. To skutečně nemusí akceptovat nikdo a má právo říct jasné ne a určit si své hranice.
Až poté co naše názory projdou zkouškou ohněm, zpochybněním, rozbitím, roztavením, připuštěním jiné možnosti, se názor stává skutečnějším odrazem reality. A vlastně může zůstat i stejný, ale o to více posílený, stojící na pevném základě, kdy balast byl roztaven a zůstalo jádro.
A právě v tomto koronavirovém období, jako je to ve všech krizích, se protipóly zostřují. Není to špatně, jen se člověk nesmí zaseknout, hned vědět a být si jistý. Ale nechat promluvit hlas „protivníka“, který zrcadlí druhý hlas v člověku, aby mohl „naši pravdu“ korigovat a vést jí k absolutní pravdě.
A to je vlastně moudrost Sokratova výroku, když řekl: „Vím, že nic nevím.“ A nevědění má za následek určitou posvátnou úctu či bázeň před věcmi, situacemi, které se dějí. A o to víc, když jsou informace nejisté, situace je nepřehledná a odlišných protichůdných názorů tolik.

Strach versus svoboda

Strach versus svoboda. Ze všech stran slyším slova strach a svoboda a snažím se v tom trochu vyznat. Dívala jsem se na mladé Američany, kteří nikdy nebudou nosit roušky, nikdy nebudou plnit příkazy, protože nikdy nebyli zvyklí se někomu podřídit. Je to ale dobře? Je dobře si myslet, že jen já mám pravdu, že je svoboda nadřazena všemu? A o jaké svobodě vůbec mluví? Myslí na lidi, kteří mohou onemocnět? Myslí vůbec na někoho, nebo jen křičí: mám právo, mám právo. Marek O. Vácha řekl v jednom rozhovoru, že je dobré mít strach, protože to znamená že miluji. Když mám strach o partnera, své rodiče, děti, přátelé, je to jen proto, že je miluji. A to je přece v pořádku. Co je víc než láska k druhému? Druhý extrém je když strach člověka paralyzuje tak, že není schopen ničeho, jen se klepe…to je druhý extrém. Strach by neměl paralyzovat, neměl by ovládnout člověka. Moc se mi líbí v Bibli slova: bázeň před Hospodinem, někdy i pro nás tvrdá slova: bojte se Hospodina – ale musíme mít v potaz, že jde o různé překlady a symboly slov. V podstatě to není: bojte se, ale mějte respekt, bázeň, vězte, že nejste páni světa, že je ještě něco nad vámi, se vší láskou a sílou, naučte se naslouchat. Je to velmi křehký dialog mezi strachem a svobodou. Obě musí být: V Bibli je taky krásně napsané, co si o nás Bůh myslí: Jste bohové, ale jste i prach. Jste to i to… Máme svobodu, ale máme i poslouchat, máme dělat to i to. Někdy máme velet, jindy se sklonit (ne ve strachu o sebe, ale o druhé, pro ty které milujeme), někdy vést, podruhé následovat…Někdy máme mít strach, protože milujeme a náš strach může někoho zachránit, jindy máme křičet svoboda!Ale teď mi přijde, že se často rozhoduje mezi jedním nebo druhým, mezi 2 extrémy, kdo je na té nebo oné straně, ale tak to přece není, není jedno nebo druhé, jsou obě a někdy je lepší mít trochu strach a bázeň a někdy je dobré vyrazit do boje. Není potřeba si vybrat, můžeme mít oboje a oboje je v pořádku.Někdy je prostě čas toho a jindy tamtoho… A někdy taky obojího ve stejném období.



Změna názoru

Každý člověk má názor a buď ho řekne nebo zamlčí. Jedině v tom se může rozhodnout. Když ho řekne, tak ho mohou někteří lidi odsoudit, nebo nesouhlasit…Ale to je maximum, co mohou. Nikdo nezměnil své názory jen proto, že někdo řekl: změn názor. Moc pěkné o tom říká Vyskočil ve filmu Let Ivana Vyskočila: „V momente, když člověku řeknu jak to má bejt, tak na to nepřijde. To mě buď poslechne anebo si bude myslet, že je to volovina, co mu říkám.“ A dodává, že si člověk musí na věci přijít sám. Prostě prožít to zevnitř, projít vlastní zkušenosti, na vlastni kůži. A pak dojde k vnitřní i vnější změně a změně názoru. Matka sv. Augustina, sv Monika řekla: „Slova nemohou změnit člověka.“ Mohou diskuze, dialog? Možná ano, když u toho něco vnitřně prožijeme, možná následně zreflektujeme…Nevím. Kdyby to tak nebylo, byly by veškeré diskuze, dialogy, zbytečné.

Čas rozhodnutia sa podľa Ivetky…

V 90-tych rokoch sa zjavovala na východnom Slovensku, odkiaľ pochádzam, na hore Zvir, Panna Mária dvom dievčatkám, okolo 11-12 rokov. Bola som na tom mieste a má neuveriteľnú silu. Je v nádherných horách pri slovensko-poľskom pohraničí s výhľadom na Tatry. Ivetka Hudáková, jedna z dievčatiek, bola v Uvolněte se prosím u Krausa, Vít Janeček o nej natočil dokument Ivetka a hora, ktorý získal ocenenie najlepší dokument na Medzinárodnom festivale dokumentárnych filmov Jihlava, Boris Filan, známy slovenský spisovateľ a textár, napísal o jeho vlastnej skúsenosti so stretnutím Ivetky na hore Zvir text, ktorý vtipne ale s veľkou silou rozpráva v slovenskom rádiu v jeho vlastnom talk-show Pálenica Borisa Filana: O zazraku v Litmanovej.Dívala som sa na všemožené rozhovory s Ivetkou a popravde som fascinovaná…V rozhovore „Čas rozhodnutia“ hovorí Ivetka o čase rozhodnutia sa, ktorý je blízko, o láske k ľuďom a k Bohu, o ťažkých časoch, ktoré prichádzajú a všetko sa oddelí. Vlažnosť, podľa Ivetky, nebude existovať. Buď áno aleno nie. Ja sama začínám veci cítiť a vnímať ináč, začínajú vznikať jasnejšie kontúry. Niektorí ľudia začínajú mi byť mi bližší, niektorí sa mi vzďaľujú, niektoré veci mi začínajú byť jedno a k iným pociťujem vačšiu príťažlivost a silu. Akoby sa všeko vo mne jemne presúvalo vpravo a vľavo, chcem a nechcem, áno a nie, niečo sa približuje, iné vzďaľuje. Ivetka v rozhovore Čas rozhodnutia medzi inými neuveriteľnými vecami hovorí: „Božiu návštevu možeme chápať slovom rozhodnutie sa pre alebo proti Bohu. Keď príde čas rozhodnutia sa, čas meča, bude to čas, kedy sa môžeme rozhodnúť pre Boha, ale rozhodneme sa len vtedy, keď budeme mať k nemu vzťah. Musíme sa ztotožniť s evanjeliom, aby sme sa v tú dobru rozhodli pre Boha. A pokiaľ nezačneme meniť svoj život, nemáme šancu sa pre neho rozhodnúť. To je božia návšteva: Čas rozhodnutia sa. V tomto období, ktoré nastane, nebudu existovať vlažní, už je koniec vlažným. Je to obdobie, ktoré je pred nami. Nič nechcem konkretizovať. Musí to byť obdobie, ktoré nás očistí a keď chceme byť očistení, tak sa najprv musí rozdeliť všetko vpravde.“Prajem vám zo srdca dobré rozhodnutie sa.

Jsme si navzájem zrcadlem

„Miluj bližních jako sebe samého…“ Jeden z prvních lidí, který me na to upozornil, byl právě při zpovědi Orko. Kdo nemiluje sebe, nemůže opravdově milovat jiné. Kdo nesoucítí se sebou, nesoucítí s jinými. Kdo si neodpouští, neumí odpouštět jiným. Kdo se umí pohladit, umí pohladit jiné. Kdo křičí na jiné, křičí na sebe. Kdo je nekompromisní k jiným, je nekompromisní k sobě. Kdo šlehá bičem jiné, bičuje sebe. Kdo zraňuje lidi, zraňuje sám sebe. Kdo je laskavý k jiným, je laskavý k sobě. Kdo se vysmívá jiným, vysmívá se sobě. Kdo uráží jiné, uráží sám sebe.Jsme si navzájem zrcadlem.

Pán prstenů

Dívám se na Pána prstenů. V tolika věcech mi připomíná současnou situaci. Cesta, kterou si museli všichni projít, kteří se vydali na cestu. I my jsme teď na cestě, všichni. Byli jsme na ní hozeni, bez ohledu na to, zda jsme chtěli nebo ne. Jací byl Frodo, Sam, Smíšek a Pipin na začátku? A pak na konci? Hlavně Sam. Je až neuvěřitelné jak se z hloupého statečného kulaťoučkého a hodného hobítka stal odvážný věrný silný a moudrý hobit. Na konci v jeho jednání je taková síla, až mě mrazí. Fascinuje mě jak v průběhu cesty dělali strašné chyby, riskovali, buď že byli příliš zvědaví, anebo jim zlo nedocházelo. Když si udělali oheň na kopci ve zříceninách na cestě do Roklinky, aby si něco opekli, a tím přitáhli pozornost přízraků, černých jezdců a Frodo byl smrtelně zraněn. Taky mi příjde, když čtu zprávy, že se hloupě a neuváženě chováme. Prostě nám věci nedochází. Nejsme na ně zvyklí. Ale čas nás naučí a věřím, že vyjdeme z této krizové situace jako hobiti. Statečnější moudřejší a silnější.
A taky třeba kolik znepřátelených bytostí cesta spojila. Trpaslík Gimli se s elfem Legolasem, kteří byli znepřátelenými bytostmi od nepaměti, stali přátelé na život a na smrt. Boromir byl pohlcen prstenem, ale odčinil to hrdinstvím, pomohl Frodovi na cestě vlastní obětí života. Zajímavé paralely se současným stavem.
Z toho mám naději.

Jít za světlem

Je jasné, že to máme teď v období nouzového stavu dost obtížné, všichni. Často čtu na Facebooku různé podrážděné statusy, komentáře, příspěvky. Jednou se háže špína na toho, jindy na jiného…hřmí, tluče se, nadává. Ale je na nás, zda teď budeme rozdávat pokoj, naději a radost, nebo se budeme hrabat v špíně. Jestli se budeme šťourat v tmě nebo půjdeme za světlem.