Propaganda novodobých otrokářů chce, aby lid ztratil
naději, aby mu bylo vše jedno. Aby se schoval, přestal mít ideály, bojoval za
ně, aby hledal pravdu. Aby jediné, co ho zajímalo: na jakém serveru si koupit nejnovější
džíny, kde si nafouknout prsa, kde mu dají nejlepší dlabanec, zda má doma bazén,
nebo jestli se letos pojede opálit na Zanzibar či do Chorvatska.
Dezinformátor a novodobý otrokář se snaží přesvědčit
lid, že ideály nejsou a ani pravda není. Aby se člověk stal jakýmsi moderním
Pilátem Pontským, který se s ironickým úsměškem ptá: „Co je pravda?“ Dezinformátor
se snaží přesvědčit, že pravdu má každý a nikdo. Že je relativní. Ale ideály a
pravda jsou. Jen je těžké je vidět, vyznat se v nich, protože máme různé
vlastní sobecké zájmy, které nám znemožňují pravdu a ideály rozpoznat, rozplést
nitky našich různých motivací.
K ideálům a pravdě směřujeme a když k nim směřujeme,
musí být. Už svatý Augustin, i Exupéry říkali, že nejde hledat to, co není.
Když už něco hledáme, tak to je, když něco pojmenujeme, tak to existuje. Když
ideály a pravda jsou, naším úkolem je jít za nimi. Nesmíme se jich pustit, opustit
je, relativizovat je. Když jim jednou věříme, musíme jim zůstat věrni, být vytrvalí
na cestě. Jaké jsou to ideály? To, po čem z hloubi každá duše touží: „Pravda,
dobro, solidarita, láska, světlo, zájem, soucit, radost, smích, život“. Bez
ideálů je to šeď, smutek, strach, nervozita, smrt.
Někdo říká, že nejsou jen černá a bílá, ale i různé odstíny
mezi nimi. Ano, to je pravda. Ale v protipólech je černá a bílá. Co
existuje k tomu, že dám žebrákovi peníze? No, že mu nedám peníze. Existuje
něco mezi? Že mu nedám peníze, ale…nebo dám peníze, ale…Čin je jasný, a to je
pravda. Můj čin se stal zrcadlem pravdy o mně. Charakterizoval mě. To, že
nejsme schopni poznat úplnou pravdu o všech věcech, je něco jiného. Vidíme v tomto
životě jen v náznacích, protože úplnou pravdu ještě nejsme schopni uzřít.
Ale nesmíme relativizovat, že ideály a pravda existují,
jinak k čemu bychom směřovali? Bylo by nám vše jedno, vždyť pravdu má
každý, nebo nikdo…vlastně neexistuje. Vše se nachází v nějakém oparu, kde
vše je, i není. A tím se pak stáváme bezduchým otrokem, loutkou. A přichází
otrokář. A už nás má.
Proto je nejhorší věci relativizovat, rozmazávat,
používat slovo „kdyby“, být nečitelný, vyhýbat se názorům. Další věc
je být schopen připustit, že se mohu plést. To je otevřenost. Připouštím, že
jsem jen člověk a neznám věci v jejich hloubce a podstatě. To je věc životního
dialogu, ideálů humanistů. Ale neznamená to, že když se mohu plést v pravdě,
tak pravda neexistuje. Na to hrají dezinformátoři.
Vzít člověku a národu ideály, víru, naději, platónovské
idee, aby ho mohli zotročit… omotat svými chapadly a rozdrtit jeho svobodu a
člověčenství.
Jak si udržet víru v pravdu a ideály? Neopustit
je a zůstat věrný svobodě? Napadá mě slovní výraz „…i přesto“. I
přesto jdu dál, i přesto se nevzdávám, i přesto budu zkoušet, i přesto budu
bojovat, i přesto budu věřit… Výraz „i přesto“ v sobě obsahuje dialog,
pokoru toho, že možná se pletu, ale nemohu zatím jinak a jdu dál. Pokračujme a
říkejme si: „i přesto“. Ale i modleme se, abychom uviděli a nezůstali v nevědomí,
otevřeli se pravdě, která nás hledá v každém okamžiku. Pamatujme, že jsme
jen prach a v prach se obrátíme a v tomto životě víme prd. V křesťanství
tomu říkáme zpytování svědomí a každý den se snažíme znovu a znovu uvědomovat
si, jak jsme slabí a selháváme. Ale to, že víme prd, neznamená, že se staneme
lhostejní k tomu, co se děje kolem nás, v našich životech, s námi,
a že pravda neexistuje a ideály nejsou nebo jsou k ničemu.