Tak jak je to s tou zpovědí, Bože?

Uvažuji nad církví, křesťanem a svobodou a jak to vlastně je. Je před Velikonocemi a tudíž křesťan by měl jít ke zpovědi. Je to něco jako vytrhávání baobabů na planetě Malého prince, aby nezarostla a neroztrhla planetu. Je potřeba plevel pravidelně vytrhávat. To je základ zpovědi… Zpověď není příjemná, to tak prostě je. A teď se člověk rozhoduje kam. Tam se mi nechce, protože tam mě vždycky farář zdrbe, že mu říkám co nechce slyšet, že chce slyšet něco jiného a já kutám, co ode mě vlastně chce, jiný mě zase zdrbe, že mu říkám, co taky nechce slyšet, ale to vždycky chtěl slyšet ten 1. farář, který chtěl odškrtávání hříchů podle Desatera. Jak se tedy zpovídat? Každému z nich říkat, co chce slyšet a neříkat, co nechce slyšet? Jít podle Desatera nebo nejít a vzít faráře spíše na procházku svým vnitřním světem? Ne, že by člověk lhal a přizpůsoboval zpověď, to ne, jen se chce vyhnout nedorozuměním a nepříjemnosti, zbytečnému zdrbání, aby neříkal co není hřích, co je nepodstatné, naopak vytáhl ze sebe to podstatné. Prostě posvítil na plevel. Ale jak na to? Každý z farářů to vidí jinak. A já nevím. A tak přemýšlím nad církví a vlastně chápu lidi, co mají pocit, že se jim církev vzdaluje, že jsou naštvaní. Jde tady o člověka a jeho vztah k Bohu nebo o člověka a jeho vztah k faráři? A to je ono. Církev představuje autoritu a chtě nechtě, ne jen pro křesťana, ale i pro nevěřícího. A teď jak naložit s autoritou? Buď jako dítě, které svého rodiče jako autoritu bezmezně obdivuje a posadilo si ho na trůn boží a nevidí a neslyší nic špatného o něm a když uslyší pravdu, propadá deziluzi a boří se mu svět. To je dětský pohled…Tímto dětským pohledem se spousta bývalých křesťanů stalo nevěřícími, deziluze o církvi je připravila o vztah s Bohem, protože církev jim trůnila na božím místě. Spousta křesťanů je zaseklá v této dětské víře, o které mluví kněz a filozof Tomáš Halík. Nebo pubertální…budu ho shazovat, bojovat proti němu, nacházet chyby, nadávat a brojit. Vzdálím se mu a nechci ho už vidět. To je pubertální pohled, který má většina těch, která spílá církvi, tedy spíše asi nekřesťanů, nevěřících. Která pořád musí proti církvi nějak bojovat, křičet a tasit zbraně. No a pak si myslím, že je dospělý pohled. Přece nejde o můj vztah s farářem, ale s Bohem. Křesťan-nekřesťan, to je jedno. I nekřesťan nebo tzv. nevěřící může mít silný vztah k Bohu. Křesťanství pouze v obrazech pochopitelných pro člověka otevírá hloubku poznání, světa a života a pomáhá v putování ve vnitřním světě člověka. Skrze obrazy, které jsou v našem nevědomí již stejně hluboce a od věčnosti zasety (to by mohl vyprávět Jung) a jenom je otevíráme, vzpomínáme si na ně a necháme je posvěcovat a žehnat samotným Bohem. Farář není můj kámoš, ale může být samozřejmě. To se nevylučuje. Mám spoustu kámošů v církvi a jsou to borci, a některé fakt nemusím. Jako mezi ostatními. Ale není to priorita, farář není můj rodič, ani kámoš, určitě není Bůh, ani anděl, soudce, rozhodčí v mém životě, je spolupoutník. Měl by být zprostředkovatelem boží milosti na zemi. A když není? Tak co. On sám je jen člověk, který chce jednou slyšet na zpovědi to, jiný zase něco jiného. A někdo zdrbne, někdo je empatický a poslouchá, někdo je rocker, někdo farizej, někdo se rochní a nepromine ani sex s dlouholetým přítelem a někoho sexuální otázky nezajímají. To závisí od jeho podstaty. Ale dospělý přístup křesťana by měl být, že je mu to vlastně jedno ke komu jde na zpověď a jaký je farář. Nedělá si iluze a ani nemá potřebu bojovat. To není jeho věc. Nejde přece o faráře, ale o můj osobní vztah s Bohem a kněz je pouze trychtířem skrze který teče svatost do nádoby. A trychtíř není protékající svatost. Takže kam jít ke zpovědi je vlastně jedno. Vyřešila jsem si to.

PS: Jenom abych pak dostala rozhřešení :-))))))))))

Umění zůstat stát II.

Zadala jsem si do vyhledávače výraz „umění zůstat stát“. Asi proto, že se mi hlavou pletou různé myšlenky a pocity, o sobě, druhých, událostech. A jak se v tom celém snažím vyznat, vzpomněla jsem si na článek Mileny Jesenské „Umění zůstat stát“ z roku 1939, který napsala pro Přítomnost ovlivněná událostí střetu rakouských studentů se zástupem Čechů. Z okna domu se jako dítě se svojí matkou dívala na otce, který byl na straně Čechů, a přestože policie se snažila proti sobě pochodující davy rozehnat a začala střílet, její otec jako jediný zůstal stát.

Zůstat stát je to to nejtěžší, ale i nejsprávnější, co člověk ve chvílích vnitřního či vnějšího chaosu, může udělat. Jak řekla Královna matka královně Alžbětě II. „mlčet, nedělat nic, vezme celou tvojí energii“. Kolem to víří a hučí, rozhazuje, vypíná se, snaží se to vše rozpohybovat, zneklidnit, dostat do chaosu, rozervat, postavit proti sobě. Jedinou možností je zůstat nehybně stát, navzdory strachu. Jakýkoliv pohyb je totiž odrazem poddání se nejistotě a strachu. A když se člověk poddá strachu a následnému pohybu, začnou se věci bortit. Ne naopak. „Zůstat stát znamená totiž klid, hledět do očí tomu, co neznám a vypořádat se s tím,“ napsala Jesenská v článku.

Zůstat stát ale není odrazem potlačování a vytěsňování, schovávání hlavy do písku, kdy si člověk negativní emoce, zážitky a události, nepřiznává a dělá, že nejsou. Ve vytěsňování je strach a nejistota, která člověka ovládá, že když se události podívá zpříma do očí, tak to nezvládne. Neschopnost pohybu je tak vyvolaná paralýzou ze strachu, ne vědomým rozhodnutím. V „zůstat stát“ je odvaha s vědomým postojem „i přesto“. U Jesenského otce „i přesto, že na mě míří svými zbraněmi policie, mohou mě zastřelit, mohu přijít o život, zůstávám nehnutě stát.“ On viděl a přijímal nebezpečí, nedělal že nebezpečí není. To je velikánské umění. V umění zůstat stát je přijetí, důvěra a síla, která převládá strach a nejistotu. Síla, která člověka očišťuje. Má vládu nad sebou, je schopen přijmout kdo je, kdo jsou jiní, události ve svém životě. Když se člověk podívá strachu zpříma do očí, přestává mít nad ním moc, stává se svobodnějším. Je důležité, aby si člověk nezaměnil umění zůstat stát s paralýzou. V umění zůstat stát je uvědomování si nebezpečí a jeho následný vědomý postoj strachu říct ne, u paralýzy je přesvědčení, že negativní věc neexistuje, proto není potřeba proti ní zaujímat žádný postoj. Jenže to není vítězství ale prohra.

A kdy pohyb dělat? Těžko říct. Ale pamatuji na slova Královny matky, která řekla mladé Alžbětě II.: „Nenuť se k ničemu, co nepřijde samo od sebe.“

Umělci na Českém lvu

Stalo se módou nadávat na prezidenta Zemana. Nehořím k němu láskou, není moje krevní skupina a nevidím zatím něco, za co si ho mohu vážit, na rozdíl od Churchilla, kterému se moc chce podobat, ale za Churchillem stojí tvrdá práce a neuvěřitelná láska k zemi. I když měl zřejmě nesnesitelnou povahu, jak by mohl plytký a člověk nemilující lidi a svou zemi poradit mladičké královně Alžbětě: „Nedovolte jim vidět skutečnou Elisabeth, jak nese těžkou korunu. Dovolte jim vidět věčnost.“ Byl to politik a státník, což Zeman neprokázal, z Churchilla si vzal jen ty jeho nesnesitelné projevy. Jenže stala se už móda, cokoliv Zeman řekne, tak ho odpálkovat a hrubě mu nadávat, i když má pravdu a míří do černého. To, že umělci stáli v době lockdownu a šílené epidemiologické situace venku před Rudolfinem ve skupinách, popíjeli a pokuřovali, nebylo dobře. Všichni chybíme a ruku na srdce, kdo dodržuje úplně všechna opatření, nebo se aspoň nestalo, aby porušil nějaké to nařízení, aniž jsi to uvědomil? Jenže umělci mají v současné době výsostné postavení, které kdysi příslušelo aristokracii. Udávají trend a lidi k nim vzhlížejí jako k bohům. A Zeman pokuřující a popíjející skupinku umělců na Českých lvech počastoval slovy: snobská sebranka. Bylo to nadnesené, ti, co z nich znám, určitě snobskou sebrankou nejsou, jen jim to zřejmě nedošlo. Jenže dojít by jim to mělo. To, že ke mně lid vzhlíží, nese i odpovědnost, že mě bude kopírovat a napodobovat. Lidé to mohli chápat jako signál: nemusíte dodržovat opatření, my to neděláme. Tímto si vlastně uvědomuji, jak nám chybí rozměr, který přinášela do fungování společnosti aristokracie: služba zemi a jeho lidu, morální pilíře, odpovědnost, potlačení vlastní individuality, sobectví a umíněnosti. Teď určuje trend individualismus a síla ega. Vytvořili jsme si z umělců bohy. Jenže oni nejsou bohové, ani se tak nechovají. Božskost je totiž v něčem jiném než v individualismu. V tom, co říkal dalajláma jako dítě ve filmu Sedm let v Tibetu: „Vy na západě tleskáte lidem, když se škrábe nahoru a my, když vítězí nad svým egem.“ Božskost je ve službě lidem, potlačení svého individua, v nesobectví. Když je člověk schopen sám sebe potlačit pro blaho a dobro všech.

Změna

Když jsem byla dítě, strašně moc jsem se chtěla změnit a neustále jsem se každého ptala, kdo mě neviděl třeba dva měsíce, zda jsem se konečně změnila. A teď prosím Boha, abych se od doby, kdy jsem byla dítě, nezměnila.

Na cestě ke svobodě

Víte co je skvělé? Že se nemusíme snažit být dokonalými, tvářit se, že jsme dokonale svobodnými, dokonale se chovat, nemít slabosti, být pořád silní, nebrečet, mít odpovědi na otázky, nemusíme přesvědčovat sami sebe, že žijeme v harmonii a necháváme se pouze unášet životem, že rozumíme sami sobě, nemusíme si myslet, že jsme to už pochopili, že selháváme, když jsme ještě nenašli cestu. Žijeme a bojujeme za svoje místo na zemi, bojujeme se svými slabostmi a někdy se přesvědčujeme, že jsme boj vyhráli. Nevyhráli. Někteří říkají, že život není o boji, ale já si to nemyslím. Každý den bojuji sama se sebou, když už myslím, že mám vyhráno, znovu spadnu a musím znovu. Znovu sebrat veškerou sílu a jít dál. Zůstává mi víra a naděje, že jednou se k plnému pochopení sebe i lidí, světa, smíření a svobodě dostanu. Ale teď vím, že to není, ale snažím se a věřím, že to přijde ve správný čas. Možná až na věčnosti, to nevím. To není v mé moci, čas…čas je na Bohu, kdy se věci stanou, kdy nastane pravá chvíle. Mně zůstává naděje a víra, že to určitě přijde. A to je skvělé, radostné a potěšující. Ale není to ještě teď a ani nemůže. Už bychom přestali být obyčejnými lidmi se slabostmi a sílou, kterou máme, s dobrodružstvím a barvami života, kterým si procházíme. Školou, která nás učí růst.

Když vás ráno zahltí otázky

Když vás ráno zahltí otázky, které vám dávají naději: Proč si myslím, že smrtí nic nekončí:

1. Jaký by to vše na tomto světě mělo smysl, kdyby smrtí vše končilo? Jaký smysl by mělo celé pachtění? Jen proto, aby člověk něco pozřel, pak to ze sebe dostal, a nic dalšího? Nebo že by žil pro oči ostatních? Snažil se být skvělý, dokonalý…ale proč, pro koho? Pro tu vteřinu, která už za chvíli není? Není to o tom, že člověk touží po určité dokonalosti, líbit se jiným, být milován, protože někdy a pro někoho už byl dokonalý? Někomu se už líbil? Byl už někým milován? Že ten pocit v sobě má a neustále ho hledá?

2. Jaká by byla odpověď na hledání dokonalé lásky, kdyby smrtí vše končilo? Nebyla by, neexistovala. Protože na světě dokonalá láska není. A přesto, touhu po ní, přesnou představu, člověk v srdci nosí. A touží milovat a být milován a urputně dokonalou lásku ve světě hledá.

3. Jak hledat něco, co člověk neztratil? Když to hledá, znamená, že to bylo a ztratil to. Protože nejde hledat to, co není nebo nebylo.

4. Jaký smysl by měla oběť, kdyby stejně ten, který se obětuje i ten pro koho se obětuje, zanikli?

5. Jaký smysl by mělo hledání smyslu? Proč by se člověk ptal a hledal, když by neexistovala odpověď?

6. Jaký smysl a spravedlnost by byla v tom, když umře dítě nebo někdo mladý, který ještě ani nezačal žít? Dalo by se říct, že prostě spravedlnost není. Jenže kdyby spravedlnost neexistovala, nemohli bychom po ní toužit, protože by jí nebylo. Co není nebo nebylo, nemůžeme hledat a po tom toužit.

7. Jaký smysl by mělo utrpení lidí, například těch, na kterých se páchá genocida? Žádný, a to je beznaděj. A v beznaději se žít nedá. Beznaděj znamená smrt. Naděje život.

8. Proč by člověk psal, učil, toužil růst a vyvíjet se, vzdělávat, zušlechťovat svojí duši? Jen proto, aby to stejně vše zaniklo? Beze smyslu? Proč má člověk touhu růst a zvelebovat svůj život a životy jiných? Kdy a kým mu byla ta touha dána?

9. Kdyby nebylo nesmrtelnosti, člověk by po ní nemohl toužit. Nejde toužit po něčem co není, nebo nebylo.

10. Není právě naše touha a hledání něčeho co v nás hluboko je, ale vytratilo se z našeho vědomí, už odpovědí na nesmrtelnost?

Smíření

Když jsem hledala, co píše Carl Gustav Jung o vnitřním, božském, i zraněném dítěti, narazila jsem na tento jeho citát: „Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a kojící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.“ Před očima se mi otevřely všechny agresivní nenávistné vulgární komentáře k příspěvkům na sociálních sítích nebo k článkům na internetu. Proč jsou lidi k sobě tak zlí? Co v člověku dřímá?, ptala jsem se. Jak to bylo v minulosti? Byli lidé k sobě slušnější, tolerantnější? Jsou lidé moderní doby horší, zkaženější, než byli? Možná ne, možná jen doba je přímočařejší, pravdivější, svobodnější. Lidé se méně bojí otevřít se, protože společnost hájí svobodu slova. Nikdo nebude za svůj názor perzekuován, maximálně odsouzen názory jednotlivců či určité části společnosti. Anarchický maintreem hlásá, můžeme vše, protože bojujeme proti pokrytectví. Ano, jsme méně pokrytečtí, ale bohužel s pravdou neumíme dál pracovat. Nemůže totiž zůstat u toho, že si každý říká co chce bez ohledu na následky. Protože neví jaké kolo roztočí. Každý následek má svoji příčinu, to už působivě zaznamenal ve své knize Candide Voltaire. Pokud jsem neurvalý, „plivnu“ do světa neurvalost, drsnost, hrubost. A dál to bude působit ve světě. S pravdou se musí umět zacházet. Je skvělé, že jsme méně pokrytečtí, ale není to konec cesty. Teprve její začátek. Máme v sobě vše, dobro i zlo. Ano, vlastně vše je jen o tom na jakou cestu se vydáme, co si zvolíme. Ale co když neumíme rozlišit dobro od zla? Možná v tom je celý problém člověka. Nikdo, nebo téměř nikdo, abych byla přesná, přece nechce páchat zlo. Jeden terapeut mi řekl: Málokdo vstane ráno a uvažuje, jakou sprosťarnu v ten den spáchá. Každý věří, že dělá dobro. Tedy co s tím? Vzpomněla jsem si na rozhovor ve slovenském rádiu Slovensko 1 v rámci pořadu Pálenica Borisa Filana se slovenským spisovatelem, básníkem, muzikantem, pedagogem Štefanem Chrappou. Chrappa alias Pišta Vandal řekl, že je potřeba modlit se za svatost. Protože když člověk bude svatý, bude věcem rozumět, tedy bude schopen rozlišit dobro od zla. Že svatost není o dokonalosti, dělat ze sebe toho, který ví, je nad věcí, umí, chápe, že je prostě dokonalost sama. Ne, svatost je schopnost vidět sebe ze všech stran, být si vědom slovy Junga, že je v něm ohavnost i abnormalita. Když to vše píšu, tak se nějak smířlivěji dívám na všechny ty nenávistné a agresivní komentáře. Protože je mi jasné, že je to i ve mně, a ti lidi, co chrlí agresi si jen spletli začátek a konec cesty. Jsou teprve na začátku a oni si myslí, že jsou na jejím konci. Škoda. Pravdu si musíme přiznat, bez toho to nejde, když budeme přemalovávat sami sebe a svůj svět narůžovo, budeme si vytvářet falešnou iluzi, ale pravdy se nedotkneme. Zůstaneme mimo realitu sebe i světa. Ale taky, nesmíme se poddat chaotickému chrlení všeho, co v sobě najdeme. Co se týká mě, jen vím, že nechci být agresivní, vulgární a nenávistná. Protože život a lidi takto nevnímám. Věřím, že člověk i svět je postaven na světle, dobru, lásce, jen je zaobalen jakousi neprůhlednou tmou, kterou se projít k světlu dá, jen to chce odvahu a neskončit na začátku. Ve tmě konec cesty není. Odkrytí tmy je teprve začátek, prvotní posvícení, nebo osvícení, nebo jak se tomu říká. Pak stačí říct zlu NE, v klidu, jasně, bez emocí, agresi, strachu, zavřít dveře zlu poté, co se v nás to dobré a zlé v pravdě oddělí.

Děti showbyznysu

Včera jsem se dívala na dokument HBO Děti showbyznysu. Vyprávěly bývalé dětské hollywoodské hvězdy o svých začátcích, kdy se jako malinké děti začaly pohybovat ve vodách showbyznysu. Milla Jovovich řekla zajímavou věc, že i když dítě se chce stát hercem, je potřeba mu zabránit, aby začalo pracovat v showbyznysu v dětském věku. Ono si myslí, že ví, do čeho jde, že to chce. „Ale jestli ti to dovolím, nebude se ti to líbit.“ říká Jovovich, která vyprávěla o touze její dcery být herečkou. „Ona chce být herečka a já jí chci pomoct dělat to, co jí baví, protože k tomu má přirozené vlohy. Ale je mladá, nemusí se hned teď vrhat do několika filmů najednou. Teď se musí stát silnou. Musíš být jako loď s plnou plachtou a s posádkou, která ví, kam plout,“ dodává. Dítě se musí nejdřív vyzbrojit, pochopit samo sebe, své touhy, pocity. „Nechtěl bych, aby moje děti dělaly kariéru v dětství. Rozvrátí vás to,“ řekl v dokumentu představitel hlavní dětské role Elliota ve filmu E.T. mimozemšťan Henry Thomas. Nejhorší a mezní doba je puberta, přerod dítěte v dospělého. A právě v tomto období, kdy člověk hledá, nachází a upevňuje svoji identitu, se navalí na rozpolceného mladého hledajícího člověka sobecké zájmy různých stran showbyznysu a různé představy a očekávání. Místo přiblížení k sobě, začne se dítě samo sobě vzdalovat, přestává tušit kdo je. O jeho pocity vlastně nejde. Přece když je úspěšné, tak je, existuje. Ale lidská identita se neměří velikostí úspěchu. Proto právě přerod dětské hvězdy v dospělého umělce je podle bývalých dětských hvězd velmi těžké. Nastupuje zoufalství, ztráta naděje, drogy, alkohol, násilí. Křik o pomoc. Ztratit se. Hledají se schody do nebe. Co nejrychleji vystoupat tam, kde to nebolí, kde nebolí duše. V seriálu Borgiové je silná scéna, kdy po 1. násilné svatební noci, kdy Lucrezia byla „prodána“ kvůli politickým zájmům a upevnění moci svým otcem papežem Alexandrem VI. Giovanni Sforzovi, se papežovi zdá sen, kdy vidí, jak duše Lucrezie odlétá a říká otci: „Možná ti to Bůh odpustí, ale já nikdy.“ Možná to je odpojení duše od těla, kdy nám zůstane na zemi jen tělo, jak se říká, bez duše. A to je průser. Když je duše zabita, nebo když se nepozná a ztratí se, když uteče, unikne, je podupána. Natolik se rozevírají nůžky mezi já a já, až se rozpadnou. Proto je tak důležité sebepoznání, aby se to nestalo. Člověk se nejdřív musí zocelit, pochopit a obrnit, aby mohl vyjít do „nebezpečného světa“. Vyzbrojený a pevný. Nejdřív musí ustát sám sebe, pak očekávání a představy jiných, i svých nejbližších, což je častokrát právě nejtěžší, a pak teprve když se mu povede opřít o sebe, může vyrazit na „pouť“, může začít dávat. Bez sebepoznání to nejde, protože lehce na nebezpečné stezce sklouzne, ztratí sám sebe a je konec.

Buen camino!

Když jsem před šesti lety šla sama svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela, bylo to neuvěřitelně silné, zásadní, lidské, obyčejné, křehké, milé, spirituální, hluboké, zázraky se děly, setkávalo se, putovalo, umíralo od únavy a znovu vstávalo, smálo a koupalo, jedlo a pilo víno. Připadala jsem si nějak pravdivější, nebála jsem se říct NE, když jsem něco nechtěla a ANO, když jsem něco chtěla. A každý bral NE jako NE a ANO jako ANO a nepozastavoval se, neintrikoval, neurážel se, nenafukoval. A když náhodou ano, tak jste si to prostě nebrali osobně. Prostě člověk byl a putoval se vším. Byli jsme čistší, průzračnější, otevřenější. Ne lepší, ale blíž sobě a tím i ostatním. V roce 2010 Emilio Estevez natočil krásný film o putování do Santiaga v hlavní roli s Martinem Sheenem. Ano, nějak tak to tam bylo a ještě jinak a jiné příběhy a osudy, které se proplétaly, které vám všichni bez studu a strachu vyprávěli, neskrývali selhání, své chyby v životě, smutek i strachy. Ono totiž už jen to, že se člověk vydá na pouť, přichází s něčím, co nemá dořešené, vyřešené, něco hledá, prostě přiznává vlastní slabost, křehkost, že nemá ve všem jasno. A právě v neskrývané odhalené křehkosti jsme si byli všichni blíž. V chybování a uvědomění, že nejsme superlidi, kteří mají super životy a super je zvládají. Četla jsem komentář k tomu filmu The way. Pisatel napsal, že je rozdíl mezi putováním a cestováním. „Cestováním člověk utíká od sebe, putováním se přibližuje k sobě.“ Nějak tak to napsal. Putováním nejde se dívat na něco, nejde si něco prohlédnout, opalovat se, koupat v moři, dívat se na památky, prostě nejde za něčím, on prostě jen jde se sebou a samozřejmě, že se nakonec dívá, koupe, ale je to součástí poutě, ne cílem. Myslím, že i cestování je moc fajn a důležité. Něco obdivovat, dívat se na krásy, koupat se v moři, relaxovat. Ale je důležité si uvědomit tyto dva rozdíly.
V srpnu jsem chtěla s kamarádkou pochod Vrba Wetzler memorial z Osvětimi do Žiliny. Bohužel to letos nevyšlo, vy víte kvůli čemu 🙂 Nevadí, bude příště. Nebo bude zase Santiago, nebo jiné poutě… Vnějšek je jen odrazem vnitřku, říkají mudrci. A tak to vše, čím člověk na pouti prochází, stejně nakonec najde v sobě. Ale na pouti mu to aspoň na krátkou dobu nějak dojde. Ale i když jen na krátkou chvílí mu spadnou brýle z nosu, osvítí se nové věci, pohledy, prozře, dojde k něčemu, zkušenost zůstane již na věčné věky, co zůstane nesmrtelná duše člověka nesmrtelnou duší. Nikdy, nikdy, se už neztratí.

Koronavirové zrcadlo

Koronavirová krize se stává zrcadlem našeho lidského chování, jednotlivců i společnosti. Vytlačování, zlehčování, vytěsňování, strach, úprk, výsměch. Nejvíce se to ukazuje v diskuzích či komentářích na sociálních sítích nebo pod články. Člověk se vesměs potkává s agresí, výsměchem, urážky. Málokdo začne věcně diskutovat a přemýšlet o názorech protistrany. Když někdo má jiný názor, člověk má pocit, že to otřásá stabilitou jeho vlastní integrity. Že selhává, že je na tom špatně, že žije ve lži. A to nikdo nechce. Ale to není pravda. Naopak, síla člověka se projevuje tím, že je schopen přijímat nebo respektovat názory protistrany. Je více ukotvený v sobě a nemá strach o nabourání, protože ví, že zbourají se jen ty věci, které nestojí pevně, na stabilních základech. Pravdu nelze bourat, zbourat je možno jen lež.
Z hlediska antropologie je prokázané, že člověk vidí jen to, co chce vidět, lépe řečeno nevidí i evidentní věci, které se nacházejí v jeho zorném úhlu. Prostě je nevidí, i když tam jsou. Člověk má selektivní uvažování, výběr informací, myšlení. Vybírá si informace jen ty, které mu potvrdí jeho názory, pohledy. Aby sám sebe uchoval v bezpečné komfortní zóně. Jakékoliv narušení vnímá člověk jako nebezpečí. Ve filmu o Miladě Horákové z úst jejího muže zaznělo: „Lidé slyší jen to, co chtějí, a jen tomu věří. A budou tomu věřit, dokud nebude pozdě.“
Proto je důležité kritické myšlení, neustále poslouchat protistrany a podrobit svoje názory opačnému úhlu pohledu. Pak se člověk může více přiblížit pravdě. Jinak zůstává ve svých dogmatech a strachu, zda mu někdo nezpochybní jeho názor a pokud se to stane, tak nastupuje kvůli strachu o rozpad vlastní integrity obranný mechanismus jako je agrese, vytlačování, výsměchy, urážky. Prostě zdolat a zneškodnit protivníka. Umlčet druhou stranu, druhý hlas, který je zrcadlem jeho druhého, kontrastního, hlasu v sobě. Právě ten druhý hlas v nás, když ho neumlčíme, může náš život usměrňovat, zpřesňovat a vést k pravdě. Když člověk nechá mluvit a akceptuje i protistranu, opačný názor, přijímá a akceptuje i sebe jako celek, protože v člověku není nikdy jeden hlas, ale vždycky je tam i druhý hlas. V Dialogickém jednání tomu hlasu říkáme: hlas vnitřního partnera, který řekne: „Hele, podívej se na to i jinak. Co když má pravdu? Nemůže na tom něco být?“ Sociální sítě, ale i diskuze pod články jsou zrcadlem, jak to neumíme, především se sebou. Vlastně umlčujeme tím korigující hlas v sobě, moudrost, která je dána oním připuštěním, nabouráním nebo zpochybněním našeho názoru. Názoru, ne výsměchů a urážek, nebo agresivních výpadů. To skutečně nemusí akceptovat nikdo a má právo říct jasné ne a určit si své hranice.
Až poté co naše názory projdou zkouškou ohněm, zpochybněním, rozbitím, roztavením, připuštěním jiné možnosti, se názor stává skutečnějším odrazem reality. A vlastně může zůstat i stejný, ale o to více posílený, stojící na pevném základě, kdy balast byl roztaven a zůstalo jádro.
A právě v tomto koronavirovém období, jako je to ve všech krizích, se protipóly zostřují. Není to špatně, jen se člověk nesmí zaseknout, hned vědět a být si jistý. Ale nechat promluvit hlas „protivníka“, který zrcadlí druhý hlas v člověku, aby mohl „naši pravdu“ korigovat a vést jí k absolutní pravdě.
A to je vlastně moudrost Sokratova výroku, když řekl: „Vím, že nic nevím.“ A nevědění má za následek určitou posvátnou úctu či bázeň před věcmi, situacemi, které se dějí. A o to víc, když jsou informace nejisté, situace je nepřehledná a odlišných protichůdných názorů tolik.